Meziplanetární prostor se rozkládá mezi jednotlivými planetami a objekty Sluneční soustavy, přičemž není prázdný, ale obsahuje celou řadu složek. Především se jedná o elementární částice látky, zejména ionty lehkých prvků jako vodíku nebo helia, nicméně zastoupení v něm přirozeně mají i prvky výrazně těžší. Paletu iontů pak doplňuje značné množství volných elektronů. V okolí Země bychom v krychli o hraně jednoho centimetru napočítali v průměru asi deset takových částic.

Dále jde o mikrometeoroidy, tedy malé částice nebo úlomky meteoroidů létající volně prostorem, jež mohou vzniknout při srážkách větších těles či pocházet z mezihvězdného prostoru. A v neposlední řadě kosmos zaplavuje elektromagnetické záření: V naší soustavě samozřejmě představuje významný faktor záření sluneční, ale k celku přispívají i vzdálenější zdroje. Představa meziplanetárního prostoru jako ideálního vakua tak neodpovídá realitě.

Malá Friedl se narodila do vídeňské židovské rodiny. Brzy ale přišla o matku a vychovával ji pouze otec. Vlastnil na kraji města prodejnu s papírenským zbožím, a protože měl svou dceru na starost sám, nebylo divu, že s ním trávila v práci dlouhé hodiny. Jak zabavit malé dítě? V papírnictví to šlo snadno. Kreativní dítě si rychle udělalo společníky z pastelek, barviček a papíru. Malováním trávila veškerý volný čas a bylo očividné, že této vášni by se mohla věnovat i v rámci svého budoucího studia.

Zatímco konzervativní vídeňská společnost neviděla příliš ráda, když se dívky pouštěly do studia tehdy spíše mužských oborů, umění jim tolerovala. A tak ani dívka z běžné měšťanské rodiny neměla nouzi o výborné učitele. Nejdříve ji okouzlila fotografie a chvíli se dokonce věnovala i textilní tvorbě. Po maturitě na vídeňské umělecko-průmyslové škole nastoupila na tehdy nesmírně prestižní, ale do jisté míry také kontroverzní školu Bauhausu ve Výmaru, kde zůstala dalších šest let. 

Nežádoucí 

Do Vídně se vrátila coby zkušená výtvarnice, která měla jasnou vizi o své profesi. Založila ateliér a věnovala se designu interiérů, přebalům knih a také textilnímu návrhářství. Byla silná, nezávislá a nesmírně tvůrčí. Její divoká svoboda ale neměla trvat dlouho. Jakmile klerofašistická vláda ve Vídni zjistila, že výrazná umělkyně vstoupila do komunistické strany a u občanské války ve Španělsku stojí jasně za jeho demokratickým směřováním, bylo zle. 

Politická situace v Rakousku se zhoršovala už od začátku 30. let a Friedl putovala do vězení. Po propuštění si velmi dobře uvědomovala, že ve Vídni zůstat nemůže. Kam ale dál? Odjet zpět do Výmaru nepřipadalo v úvahu. Na cestu do zahraničí neměla dostatek financí ani odvahy. Zamířila proto do Prahy, kde žila její vzdálená rodina. Provdala se tu za svého bratrance Pavla Brandejse a z nespoutané rakouské umělkyně se stala zralá žena, která se sice stále zajímala o umění, ale už ne z čistě estetického hlediska, ale se záměrem zlepšit jím život běžných lidí. Zatímco v mládí doslova chrlila nápady a jednou skicou za druhou, její pražské období můžeme charakterizovat jemností, zasazením do kontextu situace a snad i jakýmsi tajemstvím. Temperament 20. let zmizel a nad Friedl naopak visela temná mračna politického napětí. 

Politika se neptá 

Přišel rok 1938 a události rychle nabíraly na obrátkách. Brzy mnohým došlo, že pro židovské obyvatele není Československo bezpečné. Friedl opět stála před rozhodnutím, kam odjet a zachránit si tak život. Zatímco poprvé se rozhodla správně a našla v Praze bezpečí, podruhé už toto štěstí neměla. Díky úsilí přátel se ji sice podařilo získat cestovní pas, vízum i povolení vycestovat do Palestiny, rozhodla se ale jinak. Zůstala se svým manželem. A tato oddaná láska se jí později stala také osudnou. 

Na začátku 40. let museli opustit nejen svůj byt, ale také Prahu. Přesunuli se tedy do Hronova, kde pracovali v textilní továrně. Ani tady jim ale klid dlouho nevydržel. V zimě roku 1942 nastoupili do transportu do Terezína. Ještě před tím se Friedl zbavila většiny svých obrazů. Mnohé rozdala a některé sama zničila. V ghettu začala její další životní etapa. Jak jinak než spojená s uměním. A protože se už před válkou aktivně zajímala o psychologii a nový fenomén arteterapie, našla uplatnění i mezi tisícovkami deportovaných Židů bez vidiny budoucnosti. 

Beznadějné místo 

Terezín plnil na začátku 40. let stále funkci jakési „výkladní skříně“. Nacisté ho používali k propagandě a utužování představy, že Židé se zde nemají vlastně „až tak zle“. Sloužila k tomu řada naaranžovaných fotografií a koneckonců i vykonstruovaný dokument natočený z návštěvy zahraničního červeného kříže. Zelená prostranství, květiny, sportující mládež a odpočívající senioři… Lidé v produktivním věku se tu prý mohou realizovat v řadě profesí potřebných k fungování ghetta. Město samotné spravovala židovská samospráva. Měli k dispozici biograf, vlastní banku i kavárnu… 

Realita se ale diametrálně lišila. Mezi zdmi města se tísnily tisícovky lidí. Panovaly zde strašné hygienické podmínky a ubytování v bývalých vojenských barácích nevyhovovalo v mnoha ohledech. Lidé tu trpěli zimou, chybělo jim jakékoli vybavení ale i soukromí. Nedostávalo se jim jídla, o kvalitě ani nemluvě, hrozili se budoucnosti. To vše nejvíce dopadalo na děti. Mnohé se propadaly do apatie, jiné zase reagovali zvýšenou agresivitou. Zatímco malé děti mohly bydlet se svými matkami, starší děti se rodičům odebíraly a umisťovaly do speciálních kasáren. Dospělí tvrdě dřeli v práci a jejich potomci spíše bezprizorně bloumali ulicemi. Vzdělávání bylo zakázáno, ale přesto se našli jednotlivci, kteří pro děti zakládali speciální malé třídy. Jejich chod vždy hlídal jeden z dobrovolníků – strážil, zda se k místu neblíží některý z vojáků a strážných. 

Léčba krásou 

Terezínským ghettem prošlo na 11 tisíc dětí ze všech koutů Evropy. Děti starší dvanácti let musely pracovat, a tak se hůře dostávaly i ilegální výuce, která se v mnoha „barácích“ konala. Těm, kteří měli šanci se jich účastnit, přednášeli učitelé o literatuře, hudbě, filozofii nebo umění. Nešlo jen o to dohánět, o co děti vlivem okolností přišly a ještě zameškají. Pedagogové se především snažili odpoutat jejich myšlenky od traumatizujících zážitků, kterým byly vystaveny.

Umění se naopak provozovat mohlo. Dospělí i děti tak navštěvovali zkoušky pěveckého sboru, hráli v kapele, podíleli se na přípravě divadelních představení a malovali. A právě v tomto oboru se rozhodla realizovat i Friedl Dicker-Brandeis. Zatímco dříve měla snad jen desítku studentů v soukromých lekcích, tady je mohla počítat na stovky. Kreslení se brzy stalo hlavní náplní volného času terezínských dětí. Informace o tom, že v ghettu pobývá umělkyně, která studovala v Bauhausu, se rozšířila velmi rychle. 

Frield učila, navrhovala scénografie k představením, pomáhala s výrobou improvizovaných kostýmů. Hlavní cíl své práce ale viděla v pomoci traumatizované dětské duši. Vycházela z metod používaných v Bauhausu a kombinovala je se svými poznatky arteterapie. Touto metodou dokázala ovlivňovat dětské vědomí. I ty nejmenší motivovala k tomu, aby pomocí kresby vyjadřovaly svoje pocity, svoje touhy, strachy i vzpomínky. Zastávala názor, že kresba může dětem alespoň částečně navrátit pocit svobody, který ztratily. Pomůže jim navrátit jejich domovy, které musely opustit nebo členy rodiny a kamarády, které už možná nikdy neuvidí. 

Za necelé dva roky, které Friedl v Terezíně strávila, se jí podařilo uspořádat několik výstav prací svých žáků. Pro řadu svých studentů se stala výrazným formujícím prvkem v jejich budoucí umělecké kariéře. I ona se nakrátko opět vrátila k tvorbě a zkoušela sama na sebe praktikovat metody určené primárně dětem. Nemalovala výjevy z temné reality v ghettu, ale vzpomínky na život před válkou. Na divokost svého mládí i na klidný tok dní po emigraci do Prahy. 

Společně vstříc smrti 

V létě 1943 zorganizovala v ghettu přednášku o smyslu dětských kreseb. Dochoval se jen zachoval krátký psaný záznam, který dokazuje, jak pracovala se svobodomyslnou dětskou myslí: „Proč dospělí chtějí, aby se děti co nejrychleji podobaly jim samým? Dětství není předběžnou, nezralou etapou na cestě k dospělosti. Tím, že dětem předepisujeme cestu, odvádíme je od jejich vlastních tvůrčích schopností a sami sebe odvádíme od pochopení podstaty těchto schopností.“ 

Ve své práci s dětmi Friedl kombinovala mnoho svých talentů, ať už vrozených nebo získaných předchozími bohatými životními zkušenostmi. Mísilo se v ní ohromné charisma, elán, výborné výtvarné vzdělání, až psychologický vhled do dětské duše a snaha uplatňovat inovativní formy vzdělávání. Snila o tom, že napíše odbornou studii zaměřenou právě na zpracování dětského traumatu za pomoci terapeutické malby. To už ale nestihla. Na podzim téhož roku se dozvěděla, že její manžel bude transportován do Osvětimi. Na stejnou cestu se proto dobrovolně přihlásila i ona. Když přišel onen 6. říjen 1944, nastoupila oddaně do vlaku jedoucího do Osvětimi. Několik dní po svém příjezdu zahynula v plynové komoře. Bylo jí 46 let.

Americký miliardář Jared Isaacman a specialistka SpaceX Sarah Gillisová včera jako první neprofesionální astronauté absolvovali výstup do otevřeného vesmíru. Kosmická loď Crew Dragon v tu chvíli letěla rychlostí přes 25 tisíc kilometrů za hodinu ve výšce asi 730 kilometrů nad Zemí.

Riskantní operace, kterou SpaceX přenášela živě včetně záběrů z modulu, oficiálně začala přípravou skafandrů čtyř členů posádky. Jednačtyřicetiletý Isaacman následně prolezl úzkým otvorem lodi, ke které ho poutalo 3,5 metru dlouhé lano. Plavidlo ale úplně neopustil. Zatímco prováděl řadu jednoduchých testů mobility, přidržoval se ho alespoň jednou rukou nebo nohou. Usnadnila mu to speciální konstrukce připomínající zábradlí, pojmenovaná Skywalker. Po několika minutách ho vystřídala třicetiletá Gillisová. Cílem bylo mimo jiné otestovat nové skafandry SpaceX a práci se speciálně upraveným modulem.

Crew Dragon nemá přetlakovou komoru, historickému výstupu proto předcházelo odtlakování celé kabiny lodi a vesmírné vzduchoprázdno tak zažili všichni čtyři členové posádky. Na palubě jsou kromě Gillisové a Isaacmana ještě Scott Poteet, pilot s dvacetiletou zkušeností u amerického letectva, a Anna Menonová, specialistka SpaceX.

Se světelným znečištěním se pojí řada negativních faktorů. Kromě toho, že významným způsobem omezuje naši schopnost studovat noční oblohu, způsobuje problémy i některým ptákům. Může ale nadměrné noční osvětlení škodit i našemu zdraví? Nový výzkum naznačuje, že světelné znečištění může představovat rizikový faktor pro rozvoj Alzheimerovy choroby, zejména u osob mladších 65 let.

„Světlo je velmi silný biologický faktor. Vystavení světlu v noci může narušit naše cirkadiánní rytmy,“ vysvětluje Robin Voigtová, odbornice na buněčnou biologii z Rushovy univerzity v Chicagu. „Cirkadiánní rytmy ovlivňují celou řadu dalších biologických mechanismů a typů chování. Narušení těchto rytmů může mít pro organismus škodlivé následky.“

Když světlo škodí

Tým Robin Voigtové analyzoval data federálního programu zdravotního pojištění Medicare z let 2012-2018 a data Středisek pro kontrolu a prevenci nemocí CDC o výskytu Alzheimerovy choroby, společně s daty o světelném znečištění, která poskytly satelity NASA. Výsledky zajímavého výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Frontiers in Neuroscience.

Ukázalo se, že u lidí ve věku 65 let a starších je vztah světelného znečištění k Alzheimerově nemoci těsnější než některé další známé faktory, včetně například alkoholismu. Do této věkové skupiny přitom spadá většina pacientů, u nichž byla nemoc diagnostikována. U lidí mladších 65 let bylo přílišné noční osvětlení spojeno s Alzheimerovou chorobou dokonce více než kterýkoliv jiný známý faktor.

„Dřívější studie prokázaly, že světelné znečištění narušuje spánek, způsobuje metabolické poruchy a zvyšuje riziko rakoviny. Naše studie je první, která nadměrné osvětlení spojuje s Alzheimerovou chorobou, a pokud vím, jsem první, kdo vyslovil hypotézu, že je to způsobeno narušením cirkadiánních rytmů,“ přibližuje docentka Voigtová.

Přestože povaha výzkumu Robin Voigtové vzbuzuje otázky příčinné souvislosti, jde nepochybně o zajímavá zjištění, která si zaslouží podrobnější zkoumání.

Zmíněná strategie přežití se v evoluci kukačkovitých vyvinula nezávisle hned třikrát, což znamená, že parazitické kukačky měly vždy spořádané předky, kteří si hnízdo stavěli. Jeho budování a starost o potomky představují náročnou činnost, takže je namístě hledat i jiné metody, jak předat své geny dál. 

Přizpůsobivý parazit

Parazitismus coby alternativní hnízdní strategie umožňuje naklást víc vajec, ale jejich přežití zůstává velmi nejisté. Kukačka se snaží dané nejistoty zbavit například tím, že může vajíčka rozmístit do hnízd různých hostitelů, a riziko tak rozprostřít. Dokonce se v průběhu své evoluce specializovala na odlišné druhy hostitelů, tudíž zvyšuje pravděpodobnost přežití potomků i tím, že nejsou odkázáni na jediný hostitelský druh. 

Není to ovšem tak, že by konkrétní kukačka vystřídala za život několik hostitelských druhů. Genetické analýzy odhalily, že samice tvoří jednotlivé genetické linie, specializované na konkrétní druhy hostitelů. 

Kukačce pomáhá k úspěchu při rozmnožování mnoho adaptací, včetně napodobování vajec i chování hostitelských druhů – například načasování snůšky podle hostitelů. Má rovněž schopnost odstranit jejich vejce či mláďata z hnízda, aby se snížila konkurence. A dovede také imitovat dravce, odehnat tak strážce hnízd a získat čas k rychlému nakladení vajec.

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Ondřej Fišer, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Zachovalo se několik svědectví členů posádky britského parníku Linda Blanche, která dokazují, že na počátku roku 1915 se ještě ponorková válka vedla „gentlemansky“ a podle stanovených pravidel: „Muži z ponorky dali našim mužům doutníky a cigarety a pak nám řekli, že musíme vyklidit parník. Shromáždili jsme co nejvíce oblečení a spustili dva čluny. Odveslovali jsme a viděli, jak Němci umisťují nálože na můstek a na příď a krátce nato došlo k silné explozi a loď klesla ke dnu.“ Až později se vše zvrhlo v neomluvitelné a bezohledné válečné šílenství…

Osudná sobota

Linda Blanche byla zbrusu nová loď postavená ve skotském Greenockurmou Scott & Sons. Majitel lord Penrhyn ji pojmenoval podle svých dvou dcer. Loď nechal zaregistrovat teprve v červnu 1914 a jejím prvním kapitánem se stal John Ellis. O pouhých sedm měsíců později, v sobotu 30. ledna 1915 krátce po poledni, se parník plavil z Manchesteru do Belfastu, když mu zkřížila cestu U-21 kapitánporučíka Otty Hersinga. Jeden z členů posádky později vypověděl reportérovi waleského listu Yr Herald Cymraeg, že když se nedaleko vynořila ponorka, námořníci na palubě Lindy Blanche se domnívali, že jde o britský podmořský člun. Císařská vlajka a namířené palubní dělo je však vyvedly z omylu.

Deset minut

Německý důstojník perfektní angličtinou vyzval posádku parníku k zastavení strojů a po dotazech kam plují a co vezou, jí ponechal deset minut na opuštění lodi. Jedenáct mužů z Lindy Blanche si vzalo v rychlosti to nejnutnější (někdo také vůbec nic) a nastoupilo do dvou malých člunů. Poté z U-21 na parník přestoupila skupina ozbrojených ponorkářů, kteří prohledali loď, ukořistili dokumenty, vzali vlajku a umístili na plavidle dvě nálože, které Lindu Blanche poslaly na dno Irského moře. 

Němci pak ukázali trosečníkům směr k nedaleko plujícímu rybářskému trawleru. Posádka na něj po dvou hodinách veslování narazila a byla zachráněna. Parník Linda Blanche se stal už třetí lodí, kterou toho dne kapitánporučík Otto Hersing potopil. Největší úspěchy však měl tento ponorkový velitel ještě před sebou. 

Ačkoli námořní tematika patřila k zaměstnání i zálibě Willyho Stöwera, nevyhnul se ani on chybám. Hersingovu oběť na svém obraze jasně předimenzoval, prameny nejčastěji uvádějí její tonáž pouhých 369 BRT při délce 52 a šířce 8 m. Navíc měla komín na zádi a nebyl tak rozměrný. Autor možná neznal vzhled britské lodi, dopustil se však přešlapu i u německé ponorky, které zapomněl přimalovat palubní kanon.

Při procházce okolo vzrostlých dubů, zurčících potůčků a malebných zřícenin oko nejednoho návštěvníka zahrady upoutal muž sedící před rustikálně vypadající chýší, který se se zjevným zaujetím věnoval studiu Bible. Nešlo o pravého poustevníka, nýbrž o herce, kterého si majitelé panství najímali, aby podpořili svou legitimitu a ukázali své bohatství a vliv. Kde se tato podivná tradice vzala? 

Od moudrých rádců k živé výzdobě 

Kořeny poustevnictví sahají daleko před vznik křesťanství a v jistých formách najdeme tradici opuštěných jednotlivců snad u každého náboženského směru na světě. Do ústraní se muži a v menším počtu i ženy vydávali především kvůli duchovní očistě, často spojené s jistými formami asketismu, které jim měly zajistit prozření, či alespoň klid na vlastní rozjímání. Druhů poustevnického bytí existuje asi tolik, kolik známe náboženských vyznání. Přesto se k tomuto stylu života lidé neuchylovali pouze ze zbožnosti, občas tak utíkali před zákony, nebo je pouze obtěžoval ruch jejich dosavadního života. 

Jednou z proslulých a obzvláště přísných forem poustevnictví se stalo počínání takzvaných stylitů, též známých jako sloupovníci. Toto označení napovídá, že žili na vrcholech sloupů, kde rozjímali, kázali či radili lidem a dlouhé roky nesešli dolů. Prvním představitelem tohoto typu křesťanského asketismu byl byzantský světec Simeon Stylita starší (asi 390–459), který svým chováním inspiroval řadu dalších poustevníků. V českém prostředí se coby zastánce samotářského živobytí proslavil sv. Prokop (asi 970–1053), první opat sázavského kláštera. Pověst poustevníků a tradice poustevnických řádů byla díky jejich dlouhé minulosti spojována s duchovnem, moudrostí a jistou dávkou tajemna, kterou vzbuzovali svou těžkou přístupností a životem v ústraní. 

Právě tyto vlastnosti velká část lidí obdivovala a chtěla se o nich dozvědět víc, nicméně ji nelákala představa něco takového dobrovolně podstupovat, obzvlášť když šlo o příslušníky vyšších vrstev. Ti klid k rozjímání nehledali v asketickém životě, ale ve svých zahradách. Aby podpořili pokojnou atmosféru parku v anglickém stylu, začali si v 18. století k pobytu najímat skutečné poustevníky. Praví zastánci tohoto způsobu bytí však poměrně rychle došli, a tak byla většina majitelů parků nucena hledat jiné osoby, které by se za úplatu byly ochotny smířit se specifickými životními podmínkami. Najatí muži museli také velmi často bavit svými kousky návštěvníky, předvádět jim různá představení a starat se o údržbu prostor.

V obklopení přírody 

Většina pravých poustevníků v Evropě pobývala v lesích, kde si vlastními silami budovali chýše ze dřeva, kamení a dalších přírodních materiálů, nebo se uchylovala třeba do jeskyní. Přesná rekonstrukce jejich příbytků je jen těžko možná, nicméně se zřejmě nejednalo o žádné přepychové a estetické ubytování, na rozdíl od pousteven herců v anglických zahradách. 

Jakkoliv se jejich obydlí mohla jevit jako nahodilá či souznící s přírodou, šlo o pečlivě plánované stavby, které měly stejně jako jejich obyvatelé především vzbuzovat tajemnou atmosféru. Poustevny se pro najímané pracovníky zařizovaly skrovně, v souladu se stylem zhotovené budovy jako neměnného prvku, jenž v zahradě zůstával nehledě na to, jestli uvnitř zrovna někdo žil. Mohlo se jednat o umělou jeskyni, lesní chatu z drnů nebo druidskou chýši, ve které měl žít muž s dlouhým vousem v šatech z přírodních materiálů. Občas se stávalo, že neobsazenou poustevnu využíval sám majitel. Chodil do ní ve chvílích, kdy si potřeboval odpočinout od kontaktu s lidmi, nebo si ujasnit nějaké důležité rozhodnutí. 

Zahradní poustevníci se s nástupem 19. století stali těžko obhajitelnou dekorací (mimo jiné kvůli sílícím myšlenkám abolicionismu neboli hnutí za zrušení otroctví) a začali ze zahrad bohatých pánů pomalu, ale jistě mizet. Jejich estetická obydlí však na místech často přetrvala dodnes a tradice okrasných samotářů v parcích zcela nevymizela. Někteří badatelé označují za jejich duchovní nástupce sádrové zahradní trpaslíky. Tito malí mužíčci s fajfkou v puse a červenou čepičkou na hlavě nicméně symbolizují především hravost a veselí a nejsou na rozdíl od svých předchůdců spojováni s duchovnem.

Za studené války se zrodil dodnes užívaný pojem MAD (Mutually Assured Destruction), tedy „vzájemně zaručené zničení“, byť je příznačné, že tato zkratka zároveň znamená „šílený“. Ale právě zvláštní „racionální šílenství“, někdy popisované i jako „rovnováha strachu“, vedlo k tomu, že studená válka nepřerostla ve všeobecný jaderný konflikt.

Archivy napovídají, že se sice svět k nasazení atomových zbraní nejednou přiblížil a že několikrát chybělo opravdu velmi málo, jenže u příslušných činitelů nakonec vždy převážil rozum, popřípadě strach z následků, které by takový konflikt přinesl. Studená válka sice skončila, avšak soupeření mocností pokračuje a v poslední době znovu nabírá na intenzitě. Znovu sílí obavy, že by (ať již záměrně, nebo kvůli nedorozumění) mohl hrozit atomový armagedon.

Plány hromadné odvety

Nukleární pumy shozené na Hirošimu a Nagasaki šokovaly svým ničivým účinkem, ale přesto nejdříve existovaly jasné tendence zacházet s jadernými zbraněmi prostě jako s další položkou ve vojenském arzenálu, nikoli s něčím kvalitativně zcela odlišným. Prokazují to například úvahy o jejich možném nasazení za korejské války proti postupujícím čínským jednotkám či sovětským a čínským základnám. Moskva sice již tehdy také disponovala nukleární výzbrojí, jelikož první test provedla v roce 1949, vlastnila však mnohonásobně menší počet pum i bombardérů schopných je nést (a nad USA by je stejně mohly dopravit jen bez možnosti letu zpět). Postupně se tudíž tvořila první podoba americké jaderné strategie, která se stala známou jako „hromadná odveta“ (massive retaliation) a předpokládala, jak ostatně název naznačuje, rozsáhlé použití velkého počtu atomových pum na stovky a tisíce cílů na území nepřítele, tedy států východního bloku.

Podstata odstrašování dle principu „hromadné odvety“ spočívala ve varování, že toto masové použití jaderné ho arzenálu přijde bez ohledu na povahu možného sovětského útoku, respektive že USA by takto mohly odpovědět také na rozsáhlou konvenční agresi proti zemím NATO. Fungování této koncepce ale logicky vycházelo z počáteční americké převahy, která začala slábnout s tím, jak SSSR vyráběl větší a větší počty nukleárních zbraní a také jejich nosičů, zejména balistických raket, které by mohly ohrožovat i teritorium USA. Konec koncepce „hromadné odvety“ tudíž nastal začátkem 60. let po nástupu mezi kontinentálních střel a po kubánské raketové krizi.

Koncepce pružné reakce

Právě tehdy se začala vytvářet zmíněná „rovnováha strachu“, neboť Moskva sice stále disponovala menším počtem nukleárních zbraní než USA, leč náskok rychle stahovala. Navíc platilo, že i menší počet sovětských hlavic by mohl Americe způsobit gigantické škody. Na scénu tedy přišla nová koncepce zvaná „pružná reakce“ (flexible response). Podle ní by měl druh americké odpovědi odpovídat charakteru sovětského útoku, takže na konvenční agresi by se nejdříve reagovalo také jen konvenční obranou. Teprve později, pokud by to bylo nutné, by se přešlo k taktickým jaderným zbraním na bojišti a až jako poslední krok by mohlo nastat hromadné použití strategického arzenálu proti cílům v zemích východního bloku. Ačkoliv pak americká strategie doznala dalších změn, v podstatě lze říci, že pořád šlo o různé modifikace „pružné reakce“ a že idea „hromadné odvety“ se již nikdy nevrátila.

Také nukleární plánování na straně SSSR se proměňovalo a jeho vývoj se vlastně dost podobal tomu americkému, změny však většinou přicházely později. Kreml nejdříve také počítal s masivním nasazením svého jaderného arzenálu a až od druhé poloviny 60. let se začaly detailně připravovat i válečné scénáře, jež neobsahovaly „atom“. Na tomto místě se ale hodí zdůraznit jednu velice důležitou, ačkoliv (často z ideologických důvodů) opomíjenou skutečnost: obě strany studené války měly (jelikož z hlediska vojenské logiky prostě mít musely) obranné i útočné plány, a to včetně takových, které počítaly s prvním použitím jaderných zbraní. Různé politické garnitury nepochybně preferovaly různé typy plánů, ale přikládat jedné či druhé straně výhradně útočné či výhradně obranné zámysly zkrátka odporuje realitě.

Zapojení evropských zemí

Formulace nukleárních strategií se pochopitelně odehrávala ponejvíce ve Spojených státech a v Sovětském svazu, ovšem o slovo se hlásily rovněž další státy. V tomto smyslu stojí za zmínku zejména hodně negativní reakce řady západoevropských států na ideu „pružné reakce“, která byla vykládána jako neochota USA použít jaderný arzenál pro ochranu Evropy. Objevilo se tvrzení, že „Američané nevymění Bonn za Boston“, tedy že zřejmě nebudou riskovat sovětskou nukleární odvetu vůči svým městům „jen“ proto, aby zastavili agresi proti západní Evropě. Washington se snažil obavy svých spojenců mírnit, ale slova zjevně nestačila. Formulace „pružné odvety“ vedla mimo jiné k akceleraci francouzského jaderného programu a země galského kohouta posléze vybudovala vlastní odstrašující síly zcela nezávislé na NATO.

Jinak se k problému postavil Londýn, který se ještě více přimkl k USA, což pak vyvrcholilo tím, že se základem britského odstrašujícího arzenálu staly americké ponorkové balistické rakety, byť instalované na britských ponorkách a nesoucí britské atomové hlavice. Další státy poté získaly záruky v podobě stále fungujícího systému „jaderného sdílení“ (nuclear sharing). Na jejich území se tedy nalézají americké atomové zbraně (dnes jen letecké bomby, dříve také jiné kategorie), jež by v případě války obdržely ozbrojené síly hostitelských zemí.

Sovětský svaz reagoval obdobným krokem, takže na teritoria dalších členů Varšavské smlouvy (včetně Československa) umístil nukleární zbraně, které by mohly převzít jejich armády. Případné použití těch to „sdílených“ arzenálů by se však odehrávalo v úzké koordinaci s USA a SSSR, tudíž se prakticky jednalo „jen“ o jisté rozšíření dosavadních jaderných strategií.

Americké a ruské záměry

Spojené státy a Rusko se nyní řídí veřejnými jadernými doktrínami, jež se ale někdy poněkud mění, což zvláště v USA těsně souvisí s politickými postoji různých prezidentů. Mluví se tedy mimo jiné o Bushově, Obamově či Trumpově nukleární doktríně. Pro oba státy ale každopádně platí, že připouštějí i první použití svých nukleárních zbraní, byť zdůrazňují, že hlavní poslání jejich arzenálů reprezentuje odstrašování. 

V případě Washingtonu lze obecně říci, že připouští nasazení jaderných zbraní především proti jiným jaderným mocnostem, a kromě toho proti státům, které na takových zbraních pracují, což se týká zvláště Íránu. Je docela zajímavé, že se ve veřejném prostoru často hovoří o tom, že by USA nikdy nešly do války s jinou atomovou mocností, avšak pro takové tvrzení ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz a všechny oficiální strategické dokumenty říkají vlastně pravý opak. Pokud by to bylo nutné, Spojené státy by do takové války zajisté šly, ovšem s tím, že by od první chvíle počítaly s možným použitím svého jaderného arzenálu, což pro scénáře válek s nejadernými státy neplatí.

Nukleární doktrína Ruska se od té americké odlišuje zejména tím, že nedefinuje „cílové“ státy, nýbrž spíše situace, v nichž by Kreml mohl svůj arzenál aktivovat. Stalo by se tak zejména v konfliktu (i konvenčním), který by znamenal ohrožení samotné existence či suverenity země, popřípadě by mohl vyřadit její jaderný odstrašující potenciál. Někdy se říká, že v Rusku existuje také doktrína „de-eskalačního“ jaderného úderu, který by měl soupeře odradit od pokračování války a přinutit jej přijmout ruské podmínky, ale ani pro to neexistuje jasný důkaz. Podobné úvahy se sice v ruských médiích opravdu objevily, ale do oficiální doktríny Kremlu se nikdy nepromítly.

Proměny čínské doktríny

Velká Británie nikdy příliš neupřesňovala, jak by svůj arzenál mohla použít, kdežto Francie je v tomto poněkud otevřenější. Do francouzské doktríny patří též „výstražný“ nukleární úder za pomoci leteckých střel ASMP, po němž by teprve následovalo použití balistických raket. Obě země se ovšem drží principu „minimálního odstrašení“ (minimum deterrence), který se kdysi zrodil právě ve Francii. Podle něj pro efektivní odstrašování postačuje početně malý, ale neustále modernizovaný arzenál, který umožní spolehlivě provést odvetný úder. Nepřítel tudíž bude vědět, že nelze uskutečnit „odzbrojující“ první úder, jelikož i „minimální“ arzenál Paříže či Londýna by mu při odvetě způsobil nepřijatelné ztráty.

Koncepce „minimálního odstrašení“ se obvykle uvádí také v případě Číny, která ale na rozdíl od Velké Británie a Francie oficiálně deklaruje politiku NFU (No First Use), takže odmítá první použití jaderných zbraní. O povaze čínské doktríny se ale hodně debatuje, protože podle některých expertů se od minimálního odstrašení stále více odchyluje. Peking totiž realizuje výrazné posilování svého arzenálu, a to z hlediska kvantity i kvality. Dle čínské doktríny si stát za jakýchkoli okolností musí zachovat kapacity pro efektivní odvetu, avšak Čína již zřejmě opouští původní koncepci „minimálních“ sil. Dosud sice vlastní relativně málo hlavic, ale tento počet patrně rychle roste a vyskytují se i alarmující prognózy, že se čínský arzenál může záhy vyrovnat americkému či ruskému. To by zvláště pro USA znamenalo vážný problém, protože jejich nukleární hlavice by tak musely zajišťovat odstrašení dvou srovnatelných jaderných rivalů naráz.

Vysoké riziko v jižní Asii

„Minimální odstrašení“ nepochybně praktikuje rovněž Indie, která se k této koncepci oficiálně hlásí. Stejně jako Čína se přidržuje rovněž politiky NFU, podobně jako v případě Číny se však stále častěji objevují i pochybnosti, do jaké míry (popřípadě jak dlouho) tato situace potrvá. Indové vyvinuli jaderné zbraně především jako protiváhu k těm čínským, avšak nukleární hlavice pak vyrobil také tradiční indický rival Pákistán, takže odstrašující funkce indického arzenálu míří také na Islámábád. Raketový program nejlidnatější země světa zaznamenal impozantní úspěchy, z nichž vzešla řada raket vyznačujících se dlouhým dosahem, krátkou dobou přípravy a vysokou přesností. Podle některých expertů by tak Indové mohli dojít na úroveň, jež by jim umožnila provést „odzbrojující“ úder vůči Pákistánu, respektive zlikvidovat jeho jaderný arzenál bez rizika velké odvety.

Je příznačné, že početně slabší Pákistán sice také deklaruje „minimální odstrašení“, avšak současně dává jasně najevo, že by nukleární zbraně mohl použít i jako první. Stalo by se tak zřejmě v situaci hrozící porážky v konvenční válce s Indií. V tom případě by Pákistán nejdříve nasadil své taktické zbraně na bojišti a ve druhé fázi by mohl zaútočit na indické základny či města. A přesně to se jeví i jako důvod pro zmíněné obavy týkající se Indie, která by tomuto scénáři mohla chtít zabránit svým prvním úderem. Právě na tyto spletité úvahy odkazuje i časté varování, že riziko jaderné války není nikde tak vysoké jako v jižní Asii. V případě Pákistánu navíc existují vážné obavy, že by se jeho jaderných zbraní mohli zmocnit teroristé.

Pochyby o „No First Use“

Svou jadernou doktrínu zveřejnila také KLDR, která deklaruje, že její arzenál slouží primárně k odstrašení, ale nevylučuje ani jeho první použití. Stalo by se tak údajně v situaci přípravy ozbrojené agrese vůči Severní Koreji, jež si vyhrazuje právo v takovém případě uskutečnit preventivní úder. Souvisí to ostatně i s rozvojem nukleárních zbraní a nosičů v této zemi, protože Pchjongjang již pravděpodobně disponuje rovněž taktickými systémy k použití přímo na bojišti, byť páteř jejího arzenálu představují střely dlouhého dosahu pro odstrašování Jižní Koreje, Japonska a USA.

Souhrnně lze tedy říci, že z nynějších devíti jaderných velmocí jen dvě (Čína a Indie) přinejmenším oficiálně odmítají první nasazení svých arzenálů, kdežto sedm jich takový krok více či méně otevřeně připouští, což se týká USA, Ruska, Velké Británie, Francie, Pákistánu, KLDR a nejspíše také Izraele, jenž ovšem představuje specifický případ kvůli své „neprůhlednosti“. Někteří experti jsou navíc vůči deklarování „No First Use“ skeptičtí a tvrdí, že prohlášení v době míru jsou jedna věc a válečná realita je věc druhá. Jinak řečeno, v kritické situaci by Číňané či Indové mohli své postoje zcela přehodnotit.

Vedle toho se vnucuje otázka, jak by se soudobé doktríny změnily, pokud by se počet jaderných mocností zvýšil, což rozhodně není nepravděpodobný scénář. Někdy už se dokonce vyskytují spekulace o možných jaderných doktrínách hlavních „uchazečů“, tedy například Íránu, Saúdské Arábie, Jižní Koreje, Japonska či Austrálie. Někteří tvrdí, že atomové zbraně na dále představují strašidelnou, ale funkční záruku míru a stability, ovšem tuto hypotézu možná brzy čeká další „testování“ ve světě s dvouciferným počtem jaderných mocností.

Paleontologové objevili v prefektuře Hjógo na jihu japonského ostrova Honšú zachovalé fosilie ceratopsidního (rohatého) dinosaura. Pojmenovali ho Sasayamagnomus saegusai, přičemž jeho rodové jméno znamená „gnóm ze Sasajamy“. 

Odkaz na gnómy – hodné trpaslíky ve špičatých čepicích, poukazuje na skutečnost, že objevený Sasayamagnomus saegusai vážil jen okolo 10 kg a na výšku měřil zhruba 80 cm. Vědci nalezli celkem 17 kostí, přičemž většina z nich patřila jednomu jedinci, podle všeho ne úplně dospělému.

Sasayamagnomus je blízce příbuzný primitivním ceratopsidním dinosaurům ze Severní Ameriky. Podle badatelů lze z této příbuznosti vyčíst, že ceratopsidní dinosauři, kteří původně pocházejí z Asie, se do Severní Ameriky dostali zhruba v období střední křídy před 110 miliony let. V uvedeném období byla východní část Eurasie propojená se Severní Amerikou pevninským mostem v oblasti dnešního Beringova průlivu. Podrobnosti zajímavého objevu zveřejnil odborný časopis Papers in Palaentology.