Operace Anthropoid: Proč musel zemřít právě Reinhard Heydrich?
Nikdo s ní nesouhlasil. Kromě muže, který ji vymyslel. Akce, která skončila úspěchem, přepsala naše dějiny a zastavila raketový vzestup třetího muže Říše. Cena, kterou za to český národ zaplatil, však nebyla malá...
Myšlenka poslat na vysokého představitele Říše české atentátníky se zrodila v hlavě prezidenta exilové vlády Edvarda Beneše. Potřeboval dokázat Britům, že český odboj operuje stejně úspěšně, jako v okupovaném Polsku, Jugoslávii nebo Francii. A také potřeboval posílit svou autoritu. Duše československé zpravodajské služby v zahraničí, plukovník František Moravec Benešův názor nesdílel. Obával se masivních represí, které by útok vyvolal. Zvrátit Benešovo rozhodnutí však nedokázal.
Připravovaná operace spadala pod nejvyšší utajení. O poslání nově zřízené výsadkové skupiny Anthropoid věděly zprvu jen čtyři osoby. Deset vytipovaných adeptů, skvělých vojáků, svobodných a bezdětných mužů, kteří bez výjimky nepocházeli z Prahy, absolvovalo speciální šestitýdenní výcvik ve Skotsku zprostředkovaný instruktory z britského Oddělení speciálních operací.
„Vyvolenými“ se nakonec stali osmadvacetiletí poddůstojníci Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Urostlý sportovec, který před válkou hrával fotbal a o něco méně fyzicky zdatný, ale o to více bystrý a houževnatý Kubiš, tvořili dobrou dvojku. Když se krátce před výsadkem zástupci domácí odbojové centrály dozvěděli Benešův plán, okamžitě jej odmítli. Poukazovali na zničující odvetu nacistů. Ani oni však neuspěli. Bohužel ale měli pravdu. Odvetná akce zlikvidovala poslední zbytky Moravcovy zpravodajské a odbojové sítě v protektorátu.
Kat českého národa
Proč padla volba na Reinharda Heydricha? Na podzim 1941 byl dočasně jmenován říšským protektorem, aby zlikvidoval vzmáhající se odpor v protektorátu. A snažil se. Okamžitě vyhlásil stanné právo, po jeho raziích skončily v rukou katů stovky odbojářů, další tisíce lidí byly odeslány do koncentračních táborů. Odstartoval transporty Židů, výrazně zredukoval protektorátní autonomii. „Když se nedají poněmčit, musíme je postavit ke zdi“, vyjádřil se o Češích.
Protože však věděl, že je není možné jen tak zlomit, uplatňoval metodu cukru a biče. Obyvatelé protektorátu měli pochopit, že přežít mohou pouze jako loajální služebníci Říše. Rozsáhlé poněmčování zahrnovalo zakládání oddílů Hitlerjugend a vznik Kuratoria pro výchovu mládeže, povinné sportovní organizace vybudované na troskách Sokola, Orla a Junáka. V lednu 1942 Heydrich ukázal „milostivou tvář“: zrušil stanné právo, propustil desítky studentů z koncentračních táborů, zvýšil dělníkům příděly potravin a nabídl jim rekreace a další výhody. To vše neslo své plody. Lidé měli strach, který přerůstal ve zbabělost. Opatrnost se měnila na udavačství, slušnost v podlézání. Přesně tak, jak to chtěl. Bylo nutné ho zastavit.
Osudné ráno
Heydrich 27. května 1942 posnídal se svou rodinou na zámečku v Panenských Břežanech, který obýval. Okolo 10. hodiny ranní se vydal autem do Prahy, odtud se měl letecky z Ruzyně přepravit do Berlína za Hitlerem. Jeho automobil, otevřený kabriolet značky Mercedes neměl, v rozporu s nařízením, bezpečnostní pancéřování a Heydrich navíc jel bez ochranného vojenského doprovodu. Ostatně – pokud by jej měl, parašutisté by útok odložili.
V nepřehledné zatáčce z Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách dal nejprve spolupracovník výsadkářů Josef Valčík svým kolegům signál pomocí odrazu kapesního zrcátka. Podle informací získaných z archívů v Británii měl být útok veden nejprve granátem – tak byli výsadkáři i cvičeni, šlo totiž o nejspolehlivější variantu.
Kubiš ovšem nacvičeným spodním hodem netrefil pohybující se cíl tak, aby způsobil maximální škody. Gabčík chtěl Heydricha, zraněného v obličeji a na prsou střepinami, dobít, zasekl se mu však samopal. Paul Fildes z vojenského výzkumného střediska v Porton Down později tvrdil, že granát byl infikován botulotoxinem. To se nepotvrdilo. Kubiš i Gabčík poté vystřelili po Heydrichovi a jeho řidiči Kleinovi pistolemi. Heydrich se pokusil pronásledovat Kubiše, ale když zjistil, že nemá ve zbrani zásobník, vrátil se k autu, kde si sedl na sedadlo. Měl zlomené žebro a část kosti se mu dostala do sleziny. Nakonec jej do nemocnici na Bulovce odvezla dodávka převážející leštidlo. Do nemocnice se dostal až okolo 11. hodiny, tedy téměř hodinu a půl poté, co byl útok proveden.
Rentgenové snímky odhalily rozsah vnitřních zranění – měl kromě zlomeného žebra též protrženou bránici a poškozenou slezinu. Byl okamžitě operován. O šest dní později, 3. června upadl do kómatu a 4. června ve 4.30 ráno zemřel – snad na celkovou otravu organismu, anemický šok či arterielní formu embolie. Další osudy Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše známe příliš dobře. Spolu s pěti dalšími výsadkáři spáchali 18. června 1942 sebevraždu v pražském chrámu svatého Cyrila a Metoděje.
