Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (2)

Na linii Albertova kanálu se i přesto tvrdě bojovalo. Hlavním silám německého útoku se postavila 7. belgická divize, která se snažila o protiútoky, ty se však ukázaly být příliš slabé a hned v zárodcích je navíc decimovaly německé stuky. Ne všude se ale Němcům vedlo tak dobře. Například mosty u Kanne a Maaseiku se Belgičanům podařilo vyhodit do povětří a do boje zasáhly i některé dosud nedotčené pevnosti.

Předchozí část: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (1)

Labutí píseň

Třeba útočící německé 269. pěší divizi způsobily dělostřelbou citelné ztráty a zabránily jí v překročení kanálu. Následujícího dne se však situace citelně zhoršila, neboť německé jednotky postupující z Nizozemska se zmocnily mostů přes Albertův kanál u Vroenhovenu a Veldwezeltu. Po nich se do nitra Belgie hrnula další obrněná technika, mimo jiné ze stavů 4. tankové divize.

Takový nápor již vojáci 7. belgické pěší divize nemohli unést a museli se z předsunutých pozic stáhnout zpět k hlavní belgické linii. Z původních 17 000 bojeschopných mužů se podařilo v pořádku ustoupit jen třem a půl tisícům a divize ztratila téměř všechen materiál a vybavení. Ačkoliv Belgičané doufali, že Němce na Albertově kanálu zadrží po tři dny, linii udrželi pouze den a poté se jejich jednotky začaly stahovat  k hlavní obranné linii na řece Dijle, tvořící přirozenou překážku východně od Bruselu.

Elitní myslivci

Ve stejné době se německá 1., 2., a 10. obrněná divize zakously do Arden. Nevysoké pohoří bránila zejména 1. divize ardenských myslivců, ve druhé linii se pohybovala 1. jezdecká divize. Německý postup ale „Chasseurs Ardennais“ zastavit nemohli (museli pokrýt 85 km dlouhou linii), dařilo se jim ale vést řadu drobnějších zdržovacích bojů. Tito vojáci, považovaní velením Wehrmachtu za elitu belgické armády, byli schopni uplatňovat proti německým panzerům relativně efektivní taktiku.

Opakovaně odolávali jejich náporu, dokud nedošlo k destrukci cest a mostů za nimi, a poté se stahovali na novou linii obrany. Naproti tomu lehká francouzská pěchota, která překročila v oblasti Arden belgické hranice, v bojích příliš úspěšná nebyla a musela se brzy stáhnout za řeku Mázu. Ústup hlavních belgických sil na novou linii obrany probíhal v zásadě spořádaně, některým jednotkám ale hrozilo úplné obklíčení a zajetí, což platilo zejména o 2. a 3. pěší divizi, jejichž vojáci střežili opevněný komplex nedaleko Lutychu. Zásadní problém pro ně představovala zejména německá převaha ve vzduchu, kvůli které tyto divize přišly o značnou část výstroje a techniky.

Zdržovací boje

Na ústupových bojích k řece Dijle také vykrvácela 4. pěší divize a ze 14. pěší divize zůstal po dvoudenním boji v obklíčení u Lummenu jenom jeden pluk, schopný konečně ustoupit. Na severu země zaujaly belgické divize mezi 12. a 13. květnem dočasná obranná postavení na kanálu Dessel-Kwaadmechelen a výjimečně zde dobře zafungovala součinnost se silami 7. francouzské armády. Díky tomu se podařilo zlikvidovat dvě předmostí, která si dříve vybudovala německá 56. pěší divize.

Většina belgické armády se shromáždila k další obraně na řece Dijle 14. května a vojáci získali zpět ztracenou sebedůvěru, neboť na každou divizi nyní připadalo zhruba jen 6 kilometrů fronty za silnými opevněními a připravenými dělostřeleckými pozicemi. Některé úseky bránili také Francouzi a do obrany nové linie se zapojily též tři divize Britského expedičního sboru. První dva německé pokusy o překročení Dijle Belgičané bez větších těžkostí odrazili. Horší byla situace jižněji u Namuru, kde se začali Francouzi předčasně stahovat, což zapříčinilo také ústup belgických vojsk. Jednotlivé armády se začaly mísit a vznikl zmatek.

Zoufalá obrana

Tankové jednotky generála Heinze Guderiana dosáhly břehů průlivu La Manche u Noyelles 20. května 1940. Osud Belgie byl takřka zpečetěn a Britové poprvé připustili možnost evakuace svého expedičního sboru do Anglie. O prolomení německého koridoru se u Arrasu 21. května pokusily britské a francouzské tanky, ale po počátečních úspěších je zastavila přesná palba německých děl ráže 88 mm. Útok na koridor z jihu i severu znovu plánoval i nový velitel francouzské armády generál Maxime Weygand, avšak činnost rozdělených armád se dala jen obtížně koordinovat a k útokům nakonec vůbec nedošlo.

Za těchto okolností belgická kampaň roku 1940 spěla ke svému epilogu. Belgická vojska se 24. května stáhla za řeku Leie a Leopoldův kanál, kde svedla s Wehrmachtem poslední zuřivou zadržovací bitvu. Ta měla umožnit evakuaci obklíčených spojeneckých vojsk po moři. Zatímco Belgičané na obranné linii krváceli, Britové se od 26. května stahovali k Dunkerque a tím odkryli severovýchodní křídlo 1. francouzské armády s vědomím, že budou zodpovědní za její zničení.

Poslední bitva

V bitvě na řece Leie, jen několik desítek kilometrů od mořského pobřeží, již zvrátit průběh kampaně nešlo. Belgičtí vojáci měli za úkol držet linii, jak jen to bude možné, většina z nich se však po předchozích bojích již nacházela ve značně špatném morálním i fyzickém stavu. Úsek fronty byl navíc příliš dlouhý, chybělo střelivo a další potřebné vybavení, ztracené při předchozích ústupech. S mnohými veliteli sborů ani nešlo navázat spojení.

V průběhu 25. a 26. května byla belgická vojska tlačena stále více k pobřeží Severního moře. Bitva na řece Leie stála belgickou armádu 40 000 mužů, z toho zhruba 4 000 mrtvých. Situace začala být pro belgickou armádu zcela neudržitelná v průběhu 27. května, ve večerních hodinách proto začalo vyjednávání o podmínkách kapitulace.

Belgická vláda se již v daný moment nacházela v exilu, král Leopold III. však evakuaci odmítl a zůstal v čele svých vojáků. Nad ránem 28. května 1940 přijal podmínky vítězů a vlastní kapitulace nabyla účinku ve 4 hodiny ráno. K tomuto kroku se král rozhodl bez konzultace se spojenci a se svou vládou, která mu čin později vyčítala. 

Závěrečná bilance

Belgická kampaň trvala osmnáct dní. Malá země na rychlý přepad nebyla a snad ani nemohla být dostatečně připravena. To se ale nedá říci o jejích spojencích, kteří se ve válečném stavu s Německem nacházeli již od září 1939. V obraně vlastního území belgická vojska nicméně prokázala statečnost a houževnatost. Ubránit se výborně připravenému Wehrmachtu Belgičané nemohli hned z několika důvodů.

Zejména šlo o německou nadvládu ve vzduchu a často nevalné výkony francouzských a anglických jednotek bojujících v Belgii. Hlavně Angličané navíc belgickou armádou značně pohrdali, což vedlo krom jiného k velmi špatné koordinaci akcí a častému odmítání jinak zcela samozřejmé pomoci. Je například zdokumentována situace, kdy se belgické velení dotazovalo k Dunkerque se stahujících britských důstojníků, zda mohou vyžít napospas zanechaný materiál. Britové to odmítli s odpovědí, že brzy přijdou Kanaďané a vše budou potřebovat.

TIP: Benelux v plamenech: Odhodlaní Belgičané jsou připraveni na nápor císařské armády

Ironií osudu sever Belgie kanadské jednotky skutečně osvobodily, ale až za dlouhé čtyři roky. Paradoxně zcela jiný pohled na situaci závěrečných bojů měli Němci. Například velitel 18. pěší divize Friedrich-Carl Cranz si  zapsal: „Belgičtí vojáci bojovali s mimořádnou odvahou proti velké přesile, aby kryli ústup Angličanů, kteří jim ani v jednom okamžiku skutečně nepomohli.“