Pohádkový zámek šíleného krále: Inspirací se Ludvíku II. staly Wagnerovy opery

19.11.2017 - Jiří Sommer

V překrásné scenérii Alp se tyčí zámek Neuschwanstein, který nechal postavit excentrický král Ludvík II. Bavorský. Miloval romantismus a jeho vysněné sídlo tak působí noblesně a elegantně, ale také lehce kýčovitě…

Neuschwanstein - Zámek ční nad obcí Hohenschwangau
Neuschwanstein - Zámek ční nad obcí Hohenschwangau

Reklama

Těžko, nebo přinejmenším dlouho byste hledali v panovnických análech evropských monarchů podobnou postavu, jakou byl právě Ludvík II. Když se coby nejstarší syn krále Maxmiliána Bavorského v roce 1845 narodil, vůbec to nevypadalo, že z něj vyroste tak prapodivná osobnost. Jisté fatální předurčení měl zřejmě v rodových kořenech. Jeho dědeček Ludvík I., po němž dostal jméno, se zapletl do skandální aférky s tanečnicí Lolou Montezovou a na trůně prostě „skončil“. Na trůn korunní princ nečekal dlouho, v devatenácti letech mu zemřel otec a on tak dosáhl mety nejvyšší.

Král udivoval svým zvláštním chováním a namístovladaření se „realizoval“ hlavně v umění, které jediné ho zajímalo. Navštívil Francii, kde ho uchvátila nádhera zámku a zahrad ve Versailles. Zřejmě tehdy v něm uzrálo rozhodnutí vybudovat ve svém království stavby, jejichž nádhera by se francouzskému originálu přinejmenším vyrovnala. A tak od konce šedesátých let 19. století postupně vznikly tři zámky „z říše snů a fantazie“. Prvním byl Neuschwanstein.

Labutí zámek

Jako byl Ludvík II. Bavorský podivínský člověk, poněkud podivínské jsou i zámky, které nechal postavit. Za „nejoriginálnější“ v tomto směru lze považovat právě Neuschwanstein, tyčící se nad obcí Hohenschwangau. Původně tudy procházela důležitá obchodní stezka z Augsburgu přes Tyroly do Itálie a při ní bylo postaveno vícero hradů, které měly cestu střežit. Z ruiny jednoho z nich – Schwansteinu – vystavěl král Maxmilián II. dnešní zámek Hohenschwangau, dominantně vzhlížející z vysokého kopce na obec. Ludvík a jeho bratr tam strávili celé dětství.

Svůj „nový labutí zámek“ proto nechal vladař zbudovat jen nedaleko od něj. Základní kámen položili v září 1869 a stavělo se po dobu sedmnácti let až do královy smrti. Když pak přišel o život, byly všechny další práce zastaveny, takže prakticky celé druhé patro zůstalo dodnes v podobě hrubé stavby. Realizaci unikla i původně plánovaná devadesátimetrová věž, stejně jako gotický kostel v přízemí.

TIP: 10+1 tip na výlet: Seznamte se s nejkrásnějšími hrady a zámky Evropy

Podobu zámku snad nejvíce poznamenalo královo přátelství se skladatelem Richardem Wagnerem. Podle některých dokladů napsal Ludvík Wagnerovi v květnu 1868 tato slova: „Mám v úmyslu starou zříceninu klenoucí se nad roklí řeky Pöllat znovu obnovit ve stylu někdejších starých německých rytířských hradů. Toto místo je jedním z nejhezčích, která lze najít, důstojný chrám pro božského přítele, jímž jedině blaho a skutečné požehnání tohoto světa rozkvétá. Místo tam najdou reminiscence z Tanhäussera a Lohengrina. V každém ohledu bude tento hrad krásnější a obyvatelnější než spodní Hohenschwangau“.

Nešlo to tak jednoduše, jak si Ludvík přál. Vršek skály měřící celých 1 008 metrů bylo nutné vyrovnat a odstřelit tak spoustu kamene. Plán byl pro stavební obtíže upravován, nicméně nakonec vznikla romantická stavba o pěti podlažích, která se v Ludvíkových očích nejvíce blížila jeho představě legendy o Lohengrinovi, bájném rytíři Svatého grálu. Ovšem Ludvík sám zde strávil pouhé sto dva dny života. 

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie
Věda

Obliba Papinova hrnce stoupla zejména v době druhé světové války, kvůli šetření paliva a kratší době vaření.

Zajímavosti

Kosmická loď s jaderným termálním pohonem

Vesmír

LST mají místo i v moderní době, v tomto případě se jedná o korejské plavidlo.

Válka

Část sloního stáda. Možná právě od potyčky se stromem má největší slon v popředí snímku zlomený jeden kel.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907