Pravda o delfíní inteligenci: Jsou příliš chytří pro život v zajetí?

13.02.2019 - Jaroslav Petr

Delfíni baví svými kousky početné publikum v nejrůznějších mořských zábavních parcích a také vědci často zkoumají tyto kytovce v zajetí. Podle mnoha odborníků jsou však delfíni tak inteligentní, že je nelidské zavírat je do bazénů. Bez ohledu na účel

<p>Delfíni mají velmi složitou organizaci společenství. Skupinky jednotlivých zvířat vytvářejí klany a ty se mohou sdružovat do složitěji organizovaných aliancí.</p>

Delfíni mají velmi složitou organizaci společenství. Skupinky jednotlivých zvířat vytvářejí klany a ty se mohou sdružovat do složitěji organizovaných aliancí.


Reklama

Historie intenzivního výzkumu delfínů sahá do 50. let minulého století, kdy se slavný a kontroverzní vědec John Lilly snažil dokázat, že jsou tato zvířata nesmírně inteligentní a člověk se s nimi může dorozumět. Zvládnutí komunikace s delfíny považoval Lilly za „zkoušku ohněm“ pro budoucí možný kontakt s inteligentní mimozemskou civilizací. Navzdory obdivu, který k delfínům choval, však vědec pro potřeby svých pokusů neváhal zarážet jim do mozku elektrody nebo podávat LSD. Současným obdivovatelům delfíní inteligence připadá, že tato dvojakost přístupu k nim svým způsobem stále přetrvává.

Jednoduchá delfíní kultura

V 60. letech se ve výzkumu delfínů angažovala armáda, která je chtěla využívat k bojovým akcím na moři – například k vyzvedávání min ze dna oceánu nebo k likvidaci torpéd. V 70. letech vzniklo na Havaji centrum pro výzkum života a schopností delfínů, čímž byly položeny základy jejich seriózního biologického výzkumu. Vědci začali pronikat do tajů komunikace těchto zvířat. Studovali, jak se delfíni orientují pomocí odražených ultrazvuků. Odhalili, že si předávají naučené chování z generace na generaci, čímž vytvářejí jednoduchou zvířecí kulturu.

K takovým naučeným delfíním činnostem patří úprava sépií vějířovitých (Sepia apama) na chutné sousto. Tento kousek byl pozorován v podání delfínů druhu Tursiops aduncus, kteří žijí při jihoaustralském pobřeží. Delfín sépii nejprve přišpendlí nosem ke dnu a tlakem ji zabije. Následně mrtvého hlavonožce zvedne ze dna, pomačká úlovek v tlamě a následně jej důkladně vymáchá od inkoustovité tekutiny. Někteří delfíni ještě drhnou hřbetní stranou sépie o písečné dno, aby jim sedřeli kůži a uvolnili vápenatou „kost“. Teprve pak si na úlovku pochutnají. Mladí delfíni se celému postupu učí od matky.

Klíčový odraz v zrcadle

V roce 1998 podnikla Lori Marinová spolu s kolegyní Dianou Reissovou zajímavý pokus. Dvěma delfínům z akvária v newyorském Brooklynu namalovaly na čelo, záda a hřbetní ploutev malé trojúhelníčky a kolečka. Delfíni Tab a Presley, kteří byli v roli pokusných zvířat, nemohli značky na svém těle vidět. Pak Marinová s Reissovou spustily delfínům do nádrže velké zrcadlo a zvířata se začala okamžitě prohlížet. Přitom si všimla značek a natáčela se tak, aby si je mohla co nejlépe prohlédnout. Tím delfíni zdárně absolvovali tzv. zrcadlový test a dokázali, že si uvědomují sami sebe. Obraz v zrcadle nevnímají jako jiného delfína, ale poznají sama sebe. V té době byla stejná reakce známá jen u dvou dalších tvorů – u šimpanze a člověka.

Na Marinovou udělal výsledek zrcadlového testu delfínů velký dojem. O to citelněji ji později zasáhla zpráva, že Tab a Presley v zajetí uhynuli. Nedožili se ani poloviny věku, jakého se tato zvířata běžně dožívají ve volné přírodě. Lori Marinová přestala s výzkumem delfínů v zajetí a vede masivní kampaň za jejich osvobození. S Dianou Reissovou, která i nadále považuje výzkum delfínů chovaných v zajetí za potřebný, se rozešla ve zlém.

Druhý nejchytřejší po člověku

Ve světle nových objevů, které se začaly doslova hrnout z výzkumných center, delfín rychle stoupal na pomyslném žebříčku „zvířecí inteligence“. Záhy mnozí laici i vědci nadřadili delfína šimpanzovi a začali ho považovat za druhého nejinteligentnějšího obyvatele naší planety.

Dnes je například jasné, že se každý delfín ohlašuje zvláštním zvukem. Ostatní delfíni imitují tento zvuk, když chtějí daného člena stáda oslovit. Zvuk tak funguje jako jméno. Delfín si je zřejmě vytváří, když se jako mládě pokouší napodobit jméno své matky. Další pozoruhodnou vlastností delfínů je složitá organizace jejich společenství, jež nemá u jiných živočichů obdobu. Skupinky jednotlivých zvířat vytvářejí klany a ty se mohou sdružovat do složitěji organizovaných aliancí. Vazby mezi skupinami, klany a aliancemi jsou velmi dynamické a podléhají neustálým změnám.

Delfíni také byli v přírodě přistiženi při cíleném využívání nástrojů. Když například hledají kořist zahrabanou na dně v písku, chrání si citlivý čenich zvláštním „návlekem“, který si vyrobí z mořské houby.

Nezadatelná práva kytovců

V konfrontaci s postupně odhalovanými schopnostmi delfínů začali někteří vědci podobně jako Lori Marinová pochybovat, že vodní nádrže zábavních akvaparků a výzkumných pracovišť nabízejí těmto inteligentním tvorům adekvátní podmínky. Voda v nádržích je chemicky upravená a samotné nádrže jsou nejen malé, ale navíc postrádají jakýkoli náznak charakteristik typických pro přirozené životní prostředí delfínů. Ve spolupráci s ochránci zvířat dali vědci dohromady alarmující statistiky. V zajetí hyne ročně až 7 % chovaných delfínů či kosatek dravých. V přírodě nedosahuje roční úmrtnost delfínů ani 4 % a u kosatek dokonce nepřekročí 2,3 %.

Požadavky ochránců zvířat jdou ještě dál než námitky vědců. „Pokud si delfíni uvědomují sami sebe podobně jako lidé, pak si zaslouží tatáž základní práva,“ řekla například v rozhovoru pro vědecký týdeník Science ředitelka neziskové ochranářské organizace TerraMar Toni Frohoffová. „Čím vnímavější se nám delfíni jeví, tím větší jsou naše závazky k nim. Nemůžeme je zkoumat jako zlaté rybky nebo potkany.“

Aktivity ochránců zvířat vyústily v roce 2010 ve vyhlášení „Deklarace práv kytovců“, která delfínům a velrybám garantuje, že nesmí být drženi v zajetí ani odchytáváni z volné přírody.

Kdo chce studovat život delfínů a velryb, měl by je následovat do jejich přirozeného prostředí – na volné moře a do oceánů.

Bez „vězení“ to nejde?

Druhá strana sporu o delfíny se výzkumu těchto zvířat v zajetí zastává. Vědci neupírají delfínům výjimečné schopnosti. Zdůrazňují však, že jde o výjimečnost v rámci zvířecí říše. Rozhodně nelze stavět delfíny na roveň člověku. „Není pro nás jednoduché porovnat intelekt různých lidí,“ řekl pro časopis Science psycholog Stan Kuczaj z University of Southern Mississippi. „Při porovnávání schopností dvou různých druhů se potýkáme s podstatně většími problémy.“

Pochybnosti vládnou i ohledně statistických údajů o úmrtnosti delfínů v přírodě a v zajetí. Podle nejnovějších sledování čelí volně žijící delfíni přinejmenším stejnému riziku úmrtí jako delfíni chovaní v zajetí. Každý druhý volně žijící delfín nese na těle jizvy po útoku žraloků, což názorně dokládá rizika, jimž volně žijící zvířata dnes a denně čelí.

Drtivá většina znalostí, které dnes o delfínech máme a jimiž argumentují i odpůrci pokusů v zajetí, byla získána právě sledováním a experimentováním s delfíny chovanými v zajetí. Podle mnoha vědců znamená ústup od tohoto typu výzkumu rezignaci na výraznější pokrok v dalším poznávání delfíních schopností.

Šťastní i v zajetí?

Jsou delfíni v zajetí nešťastní? Řada vědců tenhle názor kategoricky odmítá. Výzkumné centrum National Marine Mammal Foundation v zátoce u kalifornského San Diega je od volného moře odděleno jen nevysokým hrazením. Delfínům by stačil jediný skok, aby se přes bariéru přenesli a dostali se na svobodu. Žádný ze zajatých delfínů to ale zatím neudělal.

Výzkum delfínů v zajetí může pomoci jejich příbuzným ve volné přírodě. Vědci zjišťují, jak delfíni snášejí hluk, znečištění a další nepříznivé vlivy a mohou pak stanovovat normy, které chrání volně žijící tvory před nadměrnou zátěží. Tato pravidla jsou důležitá například pro adekvátní regulaci provozu zařízení vojenského i civilního námořnictva. Jako pádný argument svědčící o minimálním stresu delfínů chovaných v zajetí je prezentována i skutečnost, že se tato zvířata bez problémů rozmnožují.

Jedině se souhlasem

V poslední době řada zvířecích druhů zaskočila vědce svými schopnostmi. Zrcadlový test zvládli nejen sloni, ale třeba i straky. Novokaledonské vrány si vyrábějí nástroje a schovávají si je pro strýčka příhodu. Ptáci si dokonce uzpůsobují různá bodla vyráběná z větviček podle toho, zda jsou praváci nebo leváci. Sýkory projevují osobnost. Sojky si plánují, co budou podnikat druhý den ráno. Psi mají smysl pro fair play.

Čím vším nás mohou překvapit delfíni, o nichž toho stále ještě víme žalostně málo? Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že potřebný pokrok v poznávání hranic delfíních možností lze dosáhnout jen studiem zvířat v zajetí. Je zapotřebí experimenty opakovat a mít pod kontrolou celkové podmínky experimentů. Toho v přírodě nelze dosáhnout. Marinová a její stoupenci jsou přesvědčeni o opaku. V požadavku na omezení výzkumu jen na volně žijící zvířata jdou dokonce ještě dál. Podle nich by měli být zkoumáni jen ti jedinci, kteří spontánně projeví ochotu s člověkem spolupracovat. Třeba proto, že je žene zvědavost nebo se účastí v experimentu baví.

Pod trvalým dohledem

O výzkum na delfíních „dobrovolnících“ se už více než dvě desetiletí snaží Denise Herzigová. Zooložka z Florida Atlantic University provádí pozorování na dvou populacích delfínů, kteří obývají mělčiny asi 65 kilometrů od Bahamského souostroví. Herzigová a její spolupracovníci volně plavou mezi delfíny, nahrávají jejich chování na video a zaznamenávají jejich hlasové projevy. Vzorky pro analýzy DNA odebírají jen z delfíního trusu, aby co nejméně zasahovali do života sledované zvířecí populace.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Uspořádání experimentu je však v těchto podmínkách komplikované. Lori Marinová by chtěla v první fázi využít populace delfínů navyklých na Denise Herzigovou a zopakovat s nimi zrcadlový test ve volné přírodě. Pokud se to povede, chce pokračovat dál se zcela novými pokusy a přesvědčit tak skeptiky, že chov delfínů v zajetí není pro pokrok v poznání těchto živočichů nezbytný. Zda se jí to povede, ukáže jen čas.

Jak si stojí delfíní mozek

Hmotnost mozku
  • Vorvaň tuponosý – 7,8 kg, absolutně nejtěžší mozek
  • Delfín – 1 500 až 1 700 gramů
  • Člověk – 1 300 až 1 400 gramů
  • Šimpanz – kolem 400 gramů
Poměr hmotnosti mozku k hmotnosti těla
  • Malé dělnice mravenců 1:7
  • Drobní pěvci 1:12
  • Člověk 1:40
  • Myš 1:40
  • Delfín 1:110
  • Slon 1:560
  • Žralok 1:2 500
Encefalizační kvocient (EQ)

Encefalizační kvocient vyjadřuje poměr mezi skutečnou hmotností mozku daného živočišného druhu a jeho hypotetickou hmotností, jež by odpovídala velikosti zvířete. Velikost mozku kočky dokonale odpovídá velikosti jejího těla. Kočka má proto EQ=1,00. 

Člověk má s ohledem na velikost těla extrémně velký mozek a vede žebříček EQ s hodnotami v rozmezí od 7,4 do 7,8. Na druhém místě je delfín skákavý s EQ=4,14. Třetí kosatka dravá má EQ=2,55–3,33. Teprve na čtvrtém místě je s EQ = 2,2–2,5 šimpanz učenlivý.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Plos One

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Starší ženy často nepovažují nošení kruhů za nic mimořádného. Za dlouhá léta si na těžkou ozdobu zvykly.

Zajímavosti

Pistole na drony DroneGun MkIII

Věda

Geostacionární komunikační satelit SES-15

Reklama
Historie

Párek supermasivních černých děr před srážkou

Vesmír

Obrněné automobily SdKfz 222 se používaly hlavně pro předsunutý průzkum

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907