Králíci v Austrálii nebo draví hadi na Guamu ukazují, že lidské pokusy ovládnout přírodu často končí ekologickou katastrofou

V polovině 19. století se Thomasi Austinovi zastesklo po domově. Thomas byl Angličan, ale jako náctiletý se ocitl v australské kolonii. Teď, po několika desetiletích, patřil mezi zámožné vlastníky půdy a chovatele ovcí. S nadšením ale pěstoval koníčky staré domoviny: jako zapálený sportovec choval a šlechtil závodní koně a velkou část svých pozemků přeměnil na rezervaci určenou k zachování divokého života a k provozování lovu.

Kousek domova

Jeho odhodlání žít životem tradičního venkovského statkáře na druhém konci světa ho dovedla k tomu, že dělal vše, co bylo v jeho silách, aby přenesl alespoň kousek staré dobré Anglie i k protinožcům. A tady se stala kolosální chyba. Austin se totiž rozhodl, že si nechá dovézt 24 anglických králíků. „Vypuštění několika málo králíků,“ tvrdil, „nemůže napáchat pražádné škody a kromě trošky lovu přinesou s sebou závan domoviny.“ To se ale šeredně přepočítal...

Austin nebyl první, kdo přivezl do Austrálie králíky, ti se sem dostali s prvními loděmi už v roce 1788 a poté byli zavlečeni do Tasmánie. První divoce žijící populace byly zaznamenány v roce 1827 v jihovýchodní Tasmánii. Ale až Austinovi králíci byli zodpovědní za katastrofu, která měla přijít. Králíci se totiž množili... inu, jako králíci. A tak už v roce 1861, tedy dva roky po zásilce, se Austin v dopisu chlubil, že „anglických králíků mám na tisíce.“ 

Invaze, která se nedala zastavit

A nezůstalo u tisíců. Deset let po příjezdu prvních exemplářů bylo ve Victorii zastřeleno každoročně na dva miliony králíků, aniž by to v nejmenším ohrozilo jejich populaci. Ušatá armáda se brzy rozšířila po celé zemi – v Novém jižním Walesu byli spatřeni v roce 1880, v Jižní Austrálii a v Queenslandu v roce 1886, v Západní Austrálii v roce 1890 a v Severním Teritoriu v roce 1900.

Jenže králíci se nejen množili, ale taky jedli. Zbavili zemi veškeré vegetace a tím odsoudili mnohé rostlinné druhy k vymření. Boj o potravu přivedl na pokraj vyhubení i několik původně australských zvířat, zatímco země, kterou už nedržely pohromadě kořínky rostlin, se začala drolit a erodovat.

Rozsah katastrofy byl zřejmý už v 80. letech 19. století, ale úřady si nevěděly rady. Nic z toho, co zkoušely, nezastavilo nápor králíků. Vláda Nového jižního Walesu uveřejnila v Sydney Morning Herald lehce zoufale znějící inzerát, slibující výplatu „25 000 liber komukoli, kdo veřejnost seznámí s jakoukoli metodou či procesem, dosud v Kolonii neznámým, jak efektivně vyhubit králíky.“ 

V následujících desetiletích Australané zkoušeli proti přemnoženým králíkům snad všechno. Po sérii neúspěchů s jedy, pastmi a intenzivním lovem přišla na řadu myšlenka biologické kontroly: přivést do země jejich přirozené nepřátele, například divoké kočky. Tento plán se však ukázal jako naprosto katastrofální. Místo aby se zaměřily na králíky, začaly nově dovezené šelmy lovit původní australské druhy, které byly pomalejší a snazší kořistí. Kočky se do roku 1930 rozšířily po celé jižní polovině kontinentu a dnes je tento experiment považován za jeden z nejvarovnějších příkladů selhání biologického boje s invazními druhy.

Ploty a viry

Na počátku 20. století se Australané rozhodli pro další velkolepý projekt – stavbu legendárního Rabbit-Proof Fence, obrovského plotu dlouhého přes tři tisíce kilometrů, který měl králíkům zabránit v dalším šíření. Stavba byla nesmírně nákladná a plot se ukázal být neúčinný – králíci jej dokázali přelézt nebo podhrabat.

Nejúčinnější zbraní se nakonec stala biologie. V 50. letech 20. století byl do volné přírody vypuštěn virus způsobující myxomatózu. Ta zpočátku způsobila masové úhyny a snížila počet králíků o více než 90 %. Jenže příroda se přizpůsobila – přežili odolnější jedinci, virus mutoval a jeho účinnost postupně klesala. Vědci tento jev označují jako koevoluci: hostitel a virus se neustále přizpůsobují jeden druhému.

Další pokus přišel v 90. letech, kdy byl nasazen virus králičího moru. I ten zpočátku populaci dramaticky zredukoval, ale s postupem času se opět objevily odolné populace. Jeho novější varianta, zaznamenaná v roce 2015, je účinnější, zasahuje i mladší jedince a šíří se rychleji – Austrálii tak poskytla nový, silný nástroj v dlouhotrvajícím boji. Přesto všechno se králíky zatím vymýtit nepodařilo. Jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, rychle se množí a dokážou znovu osídlit oblasti, kde už byli dříve vyhubeni.

Žravá ryba

Důkazů, že bychom měli nechat zvířata a rostliny tam, kde je nalezneme, ale samozřejmě historie přináší mnohem víc. Ukázkový je třeba případ robala (okouna) nilského, téměř dvoumetrového žravého dravce, který původně pochází z Nilu. Britští kolonizátoři ve východní Africe se v roce 1954 rozhodli vysadit jej do Viktoriina jezera, aby zvýšili rybolovnou produkci. V jezeře v té době žilo dost ryb a rybáři byli spokojení s tím, co mohli ulovit. Britům se to ale zdálo málo. Největší skupinu ryb v jezeře tehdy tvořily stovky různých druhů cichlid – malých, krásně vypadajících rybek oblíbených u akvaristů.

Po příchodu robala se ale všechno změnilo. Dravý obr začal masově požírat menší druhy, které se neměly šanci přizpůsobit. Do 80. let 20. století vymizelo přes 200 druhů cichlid a mnoho dalších je považováno za vyhynulé nebo kriticky ohrožené. Jezero přišlo o velkou část své biologické rozmanitosti – a spolu s ní i o rovnováhu celého ekosystému.

Zpočátku se zdálo, že aspoň rybářství prosperuje: robalo poskytoval velké množství masa a stal se vývozním artiklem. Ale brzy se ukázaly temné stránky. Tradiční komunity, které dříve lovily menší druhy na jednoduchých člunech, z velké části zanikly. Robalo vyžadoval větší lodě, motory a sítě, což vedlo ke koncentraci zisků do rukou několika málo firem. Současně se rozběhla masivní těžba dřeva – rybí maso bylo třeba sušit na ohni, a proto docházelo k odlesňování okolí jezera. To způsobilo další erozi půdy a znečištění vody.

Přemnožený tvor postupně zdecimoval potravu v jezeře, a když ubývalo menších ryb, i jeho populace začala kolísat. Zároveň se v jezeře přemnožily řasy kvůli znečištění a vymizení druhů, které dříve čistily vodu. Dnes se Viktoriino jezero potýká s eutrofizací – nedostatkem kyslíku a hrozbou kolapsu rybářského průmyslu.

Hadí katastrofa

Další nešťastný případ se stal na ostrově Guam. Po skončení druhé světové války se tam v lodi dostala bojga hnědá, had původem ze Šalamounových ostrovů. Bez přirozených predátorů se dokázal velmi rychle rozmnožit (odhady uvádějí přibližně 123 jedinců na hektar) a během několika desetiletí způsobil ekologickou katastrofu. Had zlikvidoval téměř všechny původní druhy ptáků – 80–90 % ptačí fauny zmizelo nebo je dnes silně ohroženo. Zbylé druhy jen stěží přežívají, zpravidla na lokalitách, kde jsou před hady chráněny. 

Kromě toho byly výrazně postiženy místní populace plazů a savců, a naopak se zde přemnožili pavouci. Had škodí i místním lidem. Výjimečná nejsou uštknutí ani výpadky proudu vzniklých zkratováním elektrického vedení hady, kteří vylezli na stožáry nebo vnikli do transformátorů.

Od 90. let se na Guamu vyvíjejí různá opatření ke kontrole bojgy: používají se pasti, bariéry, letecké návnady s toxiny nebo sledování pomocí eDNA. Novější odhady populace hada uvádějí pokles na 10–21 jedinců na akr, ale přesto had zůstává vážnou ekologickou hrozbou. Guam se tak stal učebnicovým příkladem toho, že ekologická invaze je téměř nevratná a prevence je klíčová.

Zelený škůdce

Ale nejen zvířata se mohou vymknout kontrole. Kudzu, réva původem z Asie, byla do USA poprvé dovezena v roce 1876, kdy ji Japonci představili na světové výstavě ve Filadelfii jako okrasnou a užitečnou rostlinu. Američanům se její rychlý růst a sytě zelené listy zalíbily — začali ji vysazovat na pergoly a verandy jako dekoraci i stínidlo.

Ve 30. letech se rostlina dočkala oficiální podpory vlády USA, protože dokázala rychle pokrýt svahy a bránit erozi půdy. Farmáři ji sázeli na statisících hektarech po celém jihu Spojených států. Jenže kudzu roste neuvěřitelnou rychlostí – až 30 centimetrů denně, a dokáže během jediné sezony pohltit celé lesy, domy i stožáry elektrického vedení. Dusí stromy a keře pod neproniknutelnou vrstvou listů, blokuje sluneční světlo a znemožňuje růst původní vegetace.

Američané jí začali přezdívat „réva, která pohltila Jih“. Dnes pokrývá více než tři miliony hektarů amerického území, a přestože se ji úřady i vědci snaží potlačit, odstranění je téměř nemožné. Používají se herbicidy, vypalování, mechanické odstranění i biologická kontrola – žádná metoda však nepřináší trvalý úspěch.

V roce 2009 se ve státě Georgia objevil „brouk kudzu“ čili Megacopta cribraria pocházející z Asie. Musel mít obrovskou radost, když na místě našel hromadu své oblíbené révy. Zpočátku se zdálo, že by mohl být nečekaným spojencem v boji proti přemnožené rostlině, která už po desetiletí dusila americký Jih. Během tří let se rozšířil do tří států a zlikvidoval celou třetinu biomasy kudzu.

Jenže jak to často bývá, řešení přineslo nový problém. Brouk kudzu totiž napadá i úrodu sóji, hlavní zdroj příjmů ve většině dotčených států. V některých oblastech USA způsobil ztráty výnosů až o 60 % a stal se dalším invazním druhem, proti kterému teď farmáři vedou boj stejně urputný, jako kdysi proti kudzu.

Zabijácké včely

Lidská touha převážet zvířata nebo rostliny z jejich domoviny na místa, která nejsou jejich přirozeným prostředím, se dokonce neomezuje jen na už žijící druhy: občas se nám podaří stvořit druhy úplně nové. To se stalo v roce 1956, když si brazilský vědec Warwick Estevam Kerr z Tanzanie přivezl několik afrických včelích královen, protože je chtěl zkřížit s evropskými včelami v naději, že kombinace jejich vlastností bude lépe vyhovovat brazilskému prostředí.

Jenže experiment se zvrtl. Několik desítek královen uniklo z izolovaného chovu v laboratoři u brazilského města Rio Clara a v přírodě se začaly křížit s místními včelami. Výsledkem byla „afri­kanizovaná včela“, kříženec, který si ponechal africkou odolnost a pracovitost, ale také výraznou agresivitu. 

Tyto včely se začaly rychle šířit Jižní Amerikou, pak přes Střední Ameriku až do Spojených států. Úl brání mnohem agresivněji a útočí ve větším počtu, takže dokážou rozdat až desetkrát víc žihadel. Víc jak tisíc lidí už po bodnutí zemřelo, proto se jim začalo přezdívat „zabijácké včely“. Přestože jsou nebezpečné, jsou zároveň výbornými opylovači a v některých oblastech dokonce nahradily původní, méně odolné populace.

Historie invazních druhů ukazuje, že lidská snaha ovládat přírodu často končí katastrofou a že skutečná moudrost spočívá v pochopení a ochraně ekosystémů, nikoli v jejich přetváření.