Proč se bojíme tmy? Naše chování stále řídí pravěké návyky

15.07.2021 - Pavel Pecháček

Světlo si zapneme, kdykoliv je třeba, řídíme auta rychlostí přes sto kilometrů v hodině a nemusíme nikdy trpět hladem. Naše hlava je však připravená pouze na obyčejný běh, občasný hlad a brzkou tmu. Jaké problémy popsaný nesoulad vytváří?

<p>Okolní svět je plný moderních technologií, a přesto máme mozek nastavený spíš na zvládání života v pravěku.</p>

Okolní svět je plný moderních technologií, a přesto máme mozek nastavený spíš na zvládání života v pravěku.


Reklama

Anatomicky moderní lidé se vyvinuli v Africe pravděpodobně před 200 tisíci, ale možná už před 300 tisíci lety. Kvalitativně dorůst však našim mozkům trvalo déle: Myšlení a zvyky, jež nás dělí od vývojově starších hominidů, se utvořily zhruba před 50 tisíci roky. S raketovým vzestupem inteligence přišlo vše, co si s moderním člověkem spojujeme – pohřbívání zesnulých, abstraktní myšlení, figurativní umění, symbolické uvažování či výroba důmyslnějších nástrojů. Kdybychom vzali člověka narozeného před 10 tisíci lety, kdy lidstvo pomalu přecházelo od lovecko-sběračského života k zemědělství, a vychovali jej podle dnešních standardů, klidně by se z něho mohl stát programátor nebo spisovatel. Od té doby totiž lidský mozek prodělal jen nepatrnou proměnu.

Jedno velké ale

Náš evoluční úspěch doslova svádí k tomu, abychom se coby druh poplácali po rameni, pogratulovali si a rozhodli se, že už nás s dávnými předky nic nepojí. Jenže opak zůstává pravdou. V našem mozku jsou stále jasně patrné miliony let vývoje, který probíhal v naprosto odlišném prostředí, než v jakém žijeme dnes. 

Každodenní boj o přežití – ať už kvůli nelítostným predátorům, nebo z nutnosti náročně si obstarávat potravu – vystřídal nadbytek jídla a relativní absence smrtelných hrozeb. Během krátké doby jsme se ocitli ve světě plném fantastických technologií, nevídaných pokušení a ohromného množství dalších lidí. Vše se navíc událo tak překotně, že evoluce zůstala daleko pozadu a naše mysl v podstatě uvízla v době kamenné, kdy lidé žili jako lovci a sběrači. Celá řada našich instinktů a reakcí se tak vyvíjela pro zcela jiné prostředí, než v jakém se pohybujeme dnes, čemuž se říká „evoluční nesoulad“. Některé naše paleolitické pudy a emoce jsou nepochybně užitečné, jiné neškodné, ale část z nich může v současné době vyvolat množství problémů.

Cukr nad zlato

K nejnápadnějším důsledkům nesouladu mezi paleolitickou myslí a moderní existencí patří bezpochyby novodobá epidemie obezity a souvisejících chorob. V době, kdy se lidský mozek vyvíjel, se naši předci živili především lovem a sběrem, přičemž potravy zůstávalo nazbyt jen málokdy. Její přísun býval naopak často nepravidelný, výživová hodnota nízká a úsilí nezbytné k jejímu získání ohromné. Mezi nejvíc ceněné a vyhledávané potraviny se tedy řadily ty s vysokým obsahem cukrů či tuků, plné snadno dostupné energie. 

Není proto divu, že nás evoluce vybavila doslova nepřekonatelnou touhou po sladkém a tučném. Ti, kteří ji postrádali, neměli tak silnou motivaci podobnou stravu vyhledávat, a zejména v časech nedostatku je tudíž mohl postihnout menší počet zplozených potomků. Totéž v podstatě platí pro sůl, jež hraje při fungování těla člověka i většiny ostatních tvorů nepostradatelnou roli. Vzhledem k jejímu nedostatku bylo třeba organismus motivovat, aby její zdroje nenechával nevyužité.

Naši předci se ovšem k popsaným pokrmům dostávali jen příležitostně, tudíž nehrozilo, že by se jimi přejídali. V současnosti však panuje zcela jiná situace – tučné, sladké i slané se nám nabízí téměř v neomezeném množství, stačí si vybrat. Americký psychiatr Randolph Nesse navíc připomíná, že problematická není jen dostupnost podobných lákadel, ale také jejich dokonalý design, který na náš mozek útočí rovněž skrz zrak či hmat: „Potravinoví inženýři kombinují tuk, sůl, cukr, bílkoviny a různé chemické látky do rozmanitých tvarů, barev a textur. Tyto výrobky představují fantazii, která se stala realitou, a za pár drobných jsou k mání na každém rohu.“

Místo chůze čtyři kola

Problém však nespočívá jen v nabídce potravin, nýbrž i v tom, že dnes k jejich získání nemusíme vynaložit takřka žádnou námahu. Naši předci byli zvyklí trávit hodiny lovem či sběrem, a každý den tak pohybem spálili velké množství energie; kdežto v současnosti už k zasycení není třeba ani opustit vlastní dům – stačí si objednat cokoliv, na co máme právě chuť, a kurýr nám to doručí až ke dveřím. 

Nabízí se tedy otázka, proč nás příroda neobdařila stejně intenzivní láskou k aktivnímu pohybu jako k cukru či tuku. A odpověď zní: Protože to nebylo nutné, ba naopak. Jelikož se potravy často nedostávalo ani v přiměřeném množství, natož v nadbytečném, muselo se s energií hospodařit co nejefektivněji – tedy například nevydat jí na získání určitého pokrmu víc, než kolik by jí sám poskytl, a nemarnit zdroji na činnosti, jež nejsou k přežití nezbytně nutné (jako jít si zaběhat).

Naopak bylo lepší odpočívat a nechat tělo regenerovat, což nám zůstalo dodnes a snaha ušetřit síly se promítá do každodenního života. Málokdo jde v metru raději po schodech, může-li využít eskalátor, a stejně tak je příjemnější svézt se do nedalekého obchodu autem než vyrazit pěšky. Dychtění po vysokoenergetických potravinách a sklony k lenošení tak tvoří dvě strany téže mince. Avšak zatímco v době kamenné – a pro mnoho lidí ještě před pár dekádami – se tyto evolučně vypilované strategie jevily jako zásadní pro přežití a zplození potomstva, v moderním světě se z nich stává smrtící kombinace, jejíž následky v podobě obezity, cukrovky, kardiovaskulárních onemocnění i deprese vidíme všude kolem.

Bojuj, nebo uteč

Ačkoliv se dnes člověk považuje za pána tvorstva, v minulosti tomu tak rozhodně nebylo. Příslušníci rodu Homo, kteří se před sto tisíci lety vydali z Afriky do všech koutů planety, naopak tvořili chutnou a snadnou kořist pro tygry, lvy, hyeny, vlky, medvědy i jiné dravce. A smrtelné nebezpečí jim hrozilo také od mnoha menších živočichů, zejména hadů či pavouků. Strach z nich je tedy u člověka vrozený, stejně jako u jeho nejbližších příbuzných. V důsledku zmíněné nemilosrdné minulosti máme v mozku dál zakódovánu řadu strategií, jak v divočině přežít.

Vezměme si třeba obavy ze tmy: Lidé se primárně spoléhají na zrak a temnota jim neumožňuje se dobře orientovat. Každé prasknutí větvičky či zašustění listů pak vyvolává nával vzrušení, protože by mohlo znamenat fatální nebezpečí. 

Ještě intenzivnější dopad mělo samozřejmě skutečné setkání s nebezpečným dravcem. V takové situaci se aktivuje známá stresová reakce „bojuj, nebo uteč“, která tělo připraví na těžké okamžiky: Zvýší se tep i tlak, do oběhu se pumpuje zásobní energie, vyplaví se adrenalin a další hormony. Také se zrychlí dech, aby mělo tělo dost kyslíku na případný útěk či boj, zastaví se méně důležité procesy jako oprava či růst tkání a zbystří se smysly.

Americký biolog Robert Sapolsky ve své knize Chování podotýká: „Tato základní stresová reakce představuje starobylý fyziologický proces, který nalézáme u savců, ptáků, ryb i plazů, což jen odráží jeho význam.“ 

Vybaveni pro přežití

Pokud u nějakého jedince popsaná reakce nefungovala, s největší pravděpodobností to znamenalo vyřazení jeho genů z přírodního výběru. Reakce se navíc nemusí zapínat jen v okamžiku, kdy stojí živočich tváří v tvář predátorovi, nýbrž (zejména u savců) už s předstihem, jakmile se dá setkání podobného typu očekávat – například po onom zašustění listí ve tmě.

Problém nastává, pokud se uvedený proces spustí ve zcela neadekvátní situaci. A přesně to se děje dnes, kdy nás už nestresují ani tak smrtící dravci, jako spíš problémy v práci, starost o blízké, negativní zpravodajství či „třicetiletá hypotéka“, jak dodává Sapolsky. Z užitečného akutního stresu, který trvá jen okamžiky, se stává ten dlouhodobý, chronický – což s sebou nese řadu neblahých důsledků, od hypertenze a zvýšeného rizika kardiovaskulárních onemocnění po oslabení imunity a náchylnost k infekčním chorobám. A nesoulad mezi evolučním původem našich tělesných procesů či emocí může vést i k rozvoji některých duševních poruch.

Odsouvání problémů

Paleolitická mysl z nás ovšem nedělá jen oběti neodolatelných pokrmů a chronického stresu. Podle některých autorů ovlivňuje například i naši schopnost řešit globální problémy. Ještě relativně nedávno lidé žili v tlupách, obvykle do 150 členů, a v takové komunitě se všichni znali – což umožňovalo trestat příživníky a naopak rozvíjet spolupráci. Jenže co si s podobným nastavením počnout v globalizovaném světě, kde se denně setkáváme se spoustou cizích jedinců? Proč bychom se měli starat o jejich blaho? 

Pokud v tom netkví nějaký sobecký zájem, rozhodně jejich štěstí neupřednostňujeme před tím svým. Je nám proto instinktivně mnohem příjemnější dopřát si větší televizi, výkonnější automobil, dražší dům či vířivku než podobné věci obětovat kvůli abstraktním cílům v podobě zastavení globální změny klimatu. Naše vědomí tak dostává od hluboce skrytých instinktů již „hotová“ rozhodnutí, která si jen zpětně racionálně dovysvětlí, protože přece „globální oteplování neexistuje, a pokud ano, nemůže za něj primárně člověk. A i kdyby, už se s tím stejně nedá nic dělat“.

Ovládneme instinkty?

Evoluční nesoulad silně dopadá především na oblast techniky. Slavný biolog Edward Wilson před lety podotkl: „Skutečný problém lidstva tkví v tom, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a božské technologie.“ A není důležité, zda jde v posledním zmíněném případě o supermoderní zbraně, rychlá auta, nebo počítače a internet, který až příliš naplňuje naši touhu po informacích i po osobním uznání skrz sociální sítě. 

Naštěstí není situace zdaleka tak zlá, jak by se mohlo zdát. První krok ke zvládnutí dávných instinktů spočívá v uvědomění, že se náš mozek vyvíjel v jiném prostředí. Navíc nejsme v bezmocném vleku emocí, umíme přemýšlet a zvládat pocity silou vůle. Platí to především pro touhu po tučném a sladkém, kterou dokážeme překonat, a dokonce se jí zbavit. Podobně můžeme své tělo díky pravidelnému tréninku naučit lásce k pohybu, načež bude dávku endorfinů, jež se při cvičení uvolňují, přímo vyžadovat. 

TIP: Máme mozek neandertálců? O kolik rychlejší je myšlení člověka 21. století

V podstatě totéž se vztahuje i k našim mnohdy hluboce zakořeněným rasovým předsudkům, které v dnešním světě nemají nejmenší opodstatnění. Ačkoliv tedy lidský mozek setrval z hlediska emocí a instinktů v době kamenné a za rychlostí současných proměn beznadějně zaostává, přece jen disponuje prostředky, aby udržel krok s tím, co sám vytvořil. Je pouze třeba se zamyslet. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907