Setkání pod bouřlivou hladinou: Zvědaví tuleni u ostrovů Scilly

Na ostrůvcích patřících k britskému souostroví Scilly můžete spatřit kolonie tuleňů, kteří se vyhřívají na sluncem ozářených skalách. Když se pak ponoříte pod hladinu, připlují k vám v rámci hravého seznamovacího ceremoniálu tulení mláďata

23.11.2019 - Jaroslav Szymonik



Souostroví celkem 145 ostrovů, ostrůvků a skalisek patřících Velké Británii, nese název Scilly. Pouze pět z nich (St Mary's, St Martin's, Tresco, Bryher a St Agnes) je obydlených a díky mírnému klimatu a spoustě zde pěstovaných řezaných květin bývají často přezdívány Šťastné ostrovy, nebo Ostrovy květů.

Teplo, nebo zima?

Mnoha turistům, zvláště těm, kteří Šťastné ostrovy navštíví během léta, může zdejší život připadat idylický a romantický. Na souši je mírné podnebí, které podporuje v blízkosti protékající teplý Golfský proud. Malebné kamenné domky jsou obklopené různobarevnými plochami políček s květy, ze strání a kamenných zídek vyrážejí kvetoucí sukulenty, jejichž semena sem ze subtropů přinesl vítr nebo moře. Dokonce uvidíte i odolnější druhy palem, které podporují obraz krajiny věčného tepla.

Pozornější pozorovatel si ale všimne také pokroucených kmenů stromů, které zkřivily neustávající zimní vichry z otevřeného oceánu. Námořníci by mohli vyprávět nejen o nich, ale také o záludných mořských proudech, vlnobití a hustých zimních mlhách. V okolí ostrovů jsou tak často ukryty zcela nepředvídatelné plavební překážky. Proto se tomuto místu přezdívá také „evropský mys Horn“. Této odvrácené, drsnější stránce ostrovů odpovídá také zdejší fauna, kterou bychom čekali až o pár tisíc kilometrů výš na sever – kolonie tuleňů kuželozubých (Halichoerus grypus), kteří se vyhřívají se na skaliscích obnažených odlivem nebo papuchalkové ploskozobí (Fratercula arctica) s nezaměnitelnými pestrými zobáky. Podmořská skaliska jsou pokrytá koberci kolonií různobarevných mořských sasanek, která budí spíše asociace norského pobřeží.

Každý den jinak

Prostor, který Scilly zabírají, tvoří asi 15 kilometrů široké, přímou čarou neprůjezdné pásmo ostrovů, skalisek a mělčin. Většina skalisek na vnějším okraji souostroví je navíc viditelná jen v čase odlivu. Kvůli enormně nízké siluetě (nejvyšší bod na ostrově St Mary's má jen 57 m n.m.) a již zmíněným plavebním podmínkám jsou ostrovy proplouvajícím lodím obávanou bariérou. O obtížnosti navigace a nevypočitatelnosti plavebních podmínek ve zdejších vodách svědčí mnoho vraků potopených lodí, za kterými jsme sem vlastně přijeli.

Proměnlivé podmínky dávají dodnes zabrat i těm nejzkušenějším. Ani náš ostřílený potápěčský průvodce Tim Allsop, v jehož domku na ostrově Saint Martin's jsme nalezli dočasné útočiště i potápěčskou základnu, nám není schopen dopředu říci, kde se vlastně budeme příští den potápět. Jeden den stojí naše desetimetrová potápěčská loď Morvoren u horní hrany mola a pod kýlem má šest metrů vody; příštího rána snášíme při odlivu veškerou těžkou výstroj po kluzkých schodech porostlých chaluhami a plavidlo téměř sedí kýlem na dně. Když je moře na návětrné straně ostrovů příliš neklidné, plujeme na stranu opačnou. I tady se ale může stát, že nás vysoké a krátké vlny mořských proudů, které se okolo ostrovů střídavě valí a srážejí jako v gigantické pračce, pod vodu nepustí. A tak je ve většině případů zvolené místo ponoru určitým kompromisem a nejlepší volbou z možných alternativ. Tim situaci každý den aktuálně vyhodnocuje při ranním joggingu okolo tříkilometrového ostrova. Hlavním kritériem je pak úroveň vlnobití a také síla a směr větru – tedy charakteristiky, které vám žádná povětrnostní prognóza do detailu nedodá.

Hon za vzdušnými balonky

Za hranicí souostroví řádí vrtošivé vichry a prohánějí se bílé čepice vln a my, v rámci „vynuceně relaxačního“ ponoru, sedíme v klidu a téměř bez pohybu na dně jedné z mělkých lagun mezi ostrovy. V asi šest metrů hlubokém dolíku si proud pohrává s hustým porostem kelpů (mořských řas), do nějž jsme zapadli. Obklopeni modrozelenou atlantickou vodou s jemným mléčným zákalem čekáme na návštěvu. Panující okolní klid ruší jen bubliny námi vydechovaného vzduchu.

TIP: Elegantní zabiják polárních moří: Výkonný lovec tuleň leopardí

Dech se mi po námaze v protiproudu úzkého průlivu do laguny pomalu klidní, minuty běží a nic se neděje. Vtom přes tlustou vrstvu neoprenové kukly ucítím na temeni hlavy lehké doteky. Chvilku na to se o mne cosi znovu otře a pak je zase klid. Kvůli zúženému úhlu vidění z masky nevidím do boku a hlavou se bojím pohnout, abych zvědavce neodradil. Zůstávám proto v klidu a čekám dál. Pak se přede mnou na hranici viditelnosti mihne proudnicový stín a za ním další. Podvědomě zatajím dech, abych plaché návštěvníky nevylekal. Seznamovací ceremoniál je asi u konce a do mého zorného pole vplouvají dvě odrostlá, ale stále ještě kouzelná a hravá tulení mláďata. S grácií těmto tvorům vlastní zvědavě a rychle krouží kolem v sevřených kruzích a honí se navzájem. Jejich srst se stříbřitě leskne zachycenými bublinkami vzduchu a zvědavá černá očka se nemohou odtrhnout od třpytivých vzdušných balonků, které stoupají od mého dýchacího přístroje. Bubliny je přímo fascinují. Najednou se s milým výrazem bezelstných očí přiblíží „nadoraz“ a ve snaze bubliny ochutnat otevírají růžové tlamy. Čelisti vyzbrojené docela dlouhými bílými tesáky zaujatě a také hlučně cvakají do prázdna.

Degustace jednoho potápěče

Lapání unikajících vzduchových bublin tuleně relativně brzo omrzí a jejich zájem se přesouvá na něco uchopitelnějšího – jinak řečeno přímo na mě, a to bohužel včetně ochutnávání. Ostré zuby zkoumají neoprenové záhyby mého „sucháče“ a já pokradmu přitahuju fotoaparát ve vodotěsném pouzdru blíž k tělu, abych si chránil ruce. Kousání tuleních štěňátek je však zdvořilé až delikátní. Brzy zjišťují, že vrstva pěněné gumy není k snědku. Proto se s gustem vrhají na bublinu zdaleka největší, kterou představuje sférický skleněný zorník (domeport) mého fotoaparátu, jenž se pod vodou rovněž báječně leskne. Oddechnu si, když poznám, že se proděravění obleku s následujícím zalitím spodního teplého prádla studenou vodou Atlantiku zřejmě obávat nemusím.

TIP: Záhadný tuleň Bajkalu: Dravec nejhlubšího jezera

Najednou však oba malí tuleni střelhbitě mizí pod skalním převisem, odkud jen bázlivě vykukují. Na scéně se objeví dospělý tulení „dacan“ – černošedý a otylý tulení samec, který pravděpodobně váží přes dvě stě kilogramů a je asi 2,5 metru dlouhý. Očka zarostlá tukem už nejsou tak přívětivá a tesáky dosahují délky zubů dospělého vlčáka. I on pak pokračuje v „degustaci“ a začíná znovu od temene, což docela bolí. Hlavním objektem jeho zájmu se však posléze opět stává zmíněný zorník, po kterém jeho zuby se skřípěním kloužou. Cvaknutí závěrky a záblesk světla při „stomatologickém“ záběru ústní dutiny jej však poleká. Zvuk motoru blížícího se člunu vzápětí způsobí, že jsou všichni tři tuleni rázem pryč. Je mi docela líto, že se objektiv na tak těsnou vzdálenost nedá zaostřit a zmíněný záběr vnitřku tlamy tomu bohužel odpovídá. Jeho dokumentační hodnota je však alespoň pro mne značná.

Souostroví Scilly

  • Souostroví skládající se z pěti obydlených a 140 dalších ostrovů
  • Celková rozloha 16,03 km²
  • Počet obyvatel cca 2 200
  • Umístění asi 45 kilometrů jihozápadně od pobřeží hrabství Cornwall
  • Zdroj textu

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií

    Jaroslav Szymonik, Shutterstock


Další články v sekci