Škrábání se jako tlumič agrese: Když se škrábu, schovej drápy

Škrábání může být u primátů, včetně lidí, znakem stresu. Výzkum vedený Jamiem Whitehousem z univerzity v britském Portsmouthu ukazuje, že tato forma chování může mít odezvu u ostatních a mohla se vyvinout jako nástroj komunikace, jenž napomáhá soudržnosti tlupy.

16.03.2020 - Zuzana Teličková



Po dobu osmi měsíců sledoval výzkumný tým chování 45 makaků rhesus (Macaca mulatta), kteří byli součástí dvousetčlenné tlupy žijící na portorickém ostrově Cayo Santiago. Z výzkumu vyplynulo, že ke škrábání se častěji dochází v okamžicích zvýšeného stresu – když se poblíž sledovaného jedince vyskytoval vysoce postavený člen tlupy nebo jiný makak, s nímž sledovaný neměl vytvořeny přátelské vztahy.

V případě, že nedošlo k poškrábání se, končila setkání s vysoce postaveným členem tlupy v 75 % případů agresivním výpadem. Když se však níže postavený makak poškrábal, snížila se pravděpodobnost napadení na 50 %. Poškrábání se rovněž redukovalo pravděpodobnost, že agresí skončí setkání dvou zvířat, která mezi sebou neměla vytvořenou silnou sociální vazbu.

TIP: Soužití lidí a zvířat: Město, kterému vládnou opice

Whitehouse výsledky komentoval: „Protože škrábání může být znakem společenského stresu, potenciální útočníci se díky němu mohou vyhnout konfliktu s evidentně vystresovaným zvířetem, které se může chovat nepředvídatelně a útok na něj je tedy riskantní a navíc zbytečný.“ Tím, že vystresovaní jedinci své vnitřní napětí takto zviditelní, pomáhají ostatním porozumět celé situaci. Větší jednoznačnost pak snižuje množství konfliktů, z čehož díky větší společenské soudržnosti profituje celá tlupa. Členové týmu věří, že závěry výzkumu napomohou i lepšímu chápání stresu a jeho evoluci u lidí stejně jako zvládání stresu v zajetí chovaných zvířat.


Další články v sekci