Svá vrcholná díla vytvořil Vincent van Gogh ve francouzském Arles

02.03.2022 - Andrea Poláčková

Dvacátého února roku 1888 přijel Vincent van Gogh vlakem z Paříže do Arles. Jel do Provence za sluncem, světlem a barvami. Město ho přivítalo sněhovou pokrývkou a nezvykle mrazivým počasím. Ale brzy se dočkal a jeho styl tu dozrál. V Arles strávil 444 dní, během nichž vytvořil svá vrcholná díla. Pouhých 447 dní pak zbývalo do jeho tragického konce

<p><em>„Tato země zdá se mi stejně krásná jako ta japonská co týče průzračné atmosféry a živých barevných efektů, “</em> napsal o francouzském Arles Vincent van Gogh.</p>

„Tato země zdá se mi stejně krásná jako ta japonská co týče průzračné atmosféry a živých barevných efektů, “ napsal o francouzském Arles Vincent van Gogh.


Reklama

Proč Vincent van Gogh zamířil právě do Arles? Po pravdě to není přesně známo. Velmi obdivoval obrazy marseilleského malíře Adolpha Monticelliho (1824–1886), které viděl v Paříži. A je tedy možné, že Arles nemělo být konečnou zastávkou na jeho cestě.

Mohli ho inspirovat i jiní umělci, s nimiž se v Mekce umění poznal, s jistotou byl v Arles například Edgar Degas. Jeho představy o jihu zřejmě formoval i bodrý Tartarin z Tarasconu (1872), kterého van Gogh četl a často se o něm v dopisech zmiňoval. Mlýn autora románu Alfonse Daudeta stojí kousíček od Arles. O Provence snil už na podzim roku 1886 v Paříži: „Na jaře – řekněme v únoru nebo i dříve – snad pojedu na jih Francie, do krajiny modrých tónů a veselých barev,“ psal příteli v Anglii. 

Japonská Provence a tvořivé běsnění

Z korespondence je patrné, že zásadní podnět k cestě do Provence van Goghovi daly japonské dřevořezy, které pro vývoj moderny měly podobný význam jako antika pro renesanci. Emilu Bernardovi krátce po příjezdu do Arles napsal: „Tato země zdá se mi stejně krásná jako ta japonská co týče průzračné atmosféry a živých barevných efektů. Voda v krajině vytváří plochy krásně smaragdové nebo sytě modré, jaké můžeme vidět v crépons (typ japonského tisku).“ A bratru Theovi už rezolutně sdělil: „(...) jsem v Japonsku a potřebuji jen otevřít oči.“

Později van Gogh doplnil: „Víš, že jsem přišel na jih z tisíce důvodů. Chtěl jsem vidět jiné světlo, myslel jsem, že nám pozorování přírody pod jasnou oblohou umožní lépe pochopit japonský způsob vnímání a kreslení. Přál jsem si také vidět toto silnější slunce, protože mám pocit, že jinak nejde porozumět Delacroixovým obrazům z hlediska provedení a techniky, a protože cítím, že barvy na severu halí mlha.“ 

Jako kdyby se napil z pramene Múz, s úžasnou jistotou Vincent van Gogh na jihu překonal veškeré rozpaky v tvorbě a suverénně maloval jeden motiv za druhým. Hledal je hlavně za městem, nicméně někdy překonal plachost a maloval mezi lidmi, přímo v centru Arles. Tvořil horlivě, jako by chtěl dokázat, že si bratrovu podporu zaslouží a neúspěch, který sklízí, není dílem lenivosti. „Maluji jako náměsíčník,“ napsal.

Avšak posiloval se při tom neúměrně alkoholem, kávou a nikotinem. Na jídlo ani nejspíš mnoho nezbývalo a sám si stěžoval na žaludeční potíže. „Místo abych dostatečně a pravidelně jedl, udržoval jsem se jen kávou a alkoholem. To všechno přiznávám, ale abych dosáhl vrcholného žlutého tónu, jaký se mi podařil v tomto létě, musel jsem se poněkud nadopovat,“ napsal Theovi koncem roku 1888. Ještě předtím přiznal: „Cítím, že musím tvořit až do duševního zničení a tělesné prázdnoty, právě proto, že nemám vůbec žádné prostředky, jak kdy vynahradit naše výdaje.“ Vincent zkrátka platil své umění vlastním tělem a to, co přišlo toho roku o Vánocích, byl jen další, ale rozhodující krok v sebeničení.  

Gauguin a bratrstvo umělců

Po příchodu do Arles se malíř ubytoval v hotelu Carrel, který v květnu vystřídal za Café de la Gare, jelikož ho hoteliér „bral na hůl“. Město, které proslulo jako galský Řím a dodnes se pyšní řadou antických památek, tehdy obývalo 23 tisíc lidí. Vincenta ale monumenty zjevně nezajímaly, v dopisech se zmínil jen o fasádě románské baziliky sv. Trofima a do arény vkročil kvůli býčím zápasům, nikdy slovem nezakopl ani o nekropoli Alyscamps, byť ji s Gauguinem malovali. Pověstná krása Arlesanek ho však chladným nenechala a stal se občasným zákazníkem bordelu, u jehož obyvatelek cítil spříznění osudem, stejné „vyvržení a odmítnutí společností“.

Prvního května, na své jednatřicáté narozeniny, si pronajal jedno křídlo dvojdomku těsně za hradbami – slavného Žlutého domu. Prozatím bylo neobyvatelné a sloužilo mu jako ateliér a skladiště obrazů, avšak v srpnu, po smrti bohatého strýčka Vincenta, je z dědictví mohl zrenovovat, vybavit a od poloviny září obývat. „Můj dům je zvenku natřený žlutou barvou čerstvého másla,“ psal malíř sestře. Žlutá ale byla především barvou slunce. „Slunce, světlo, které z nedostatku lepšího označení mohu nazvat žluté, bledě sírově žluté, bledě citronově žluté. Ach, jak je žlutá krásná!“

Vincent van Gogh byl prvním umělcem, který se v Arles usadil. Nechtěl tu ale zůstat sám, snil o společenství umělců, které utvoří všichni jeho dobří pařížští známí v čele s Paulem Gauguinem. Podobně jako v bretaňském Pont-Avenu. Po získání Žlutého domu byl to myšlenkou úplně posedlý. Emile Bernard přislíbil přijet koncem zimy, Gauguinovi se nechtělo a k cestě se odhodlal jen proto, že se potřeboval zotavit a byl zavázán Theovi, na nějž zase naléhal Vincent. Ten se mistra nemohl dočkat, nadšeně mu připravoval pokoj, který vyzdobil sérií Básníkova zahrada a obrazy Slunečnic, jež oba milovali. 

„Veselé“ Vánoce

Gauguin konečně dorazil z Pont-Avenu do Arles 23. října. Nenadchla ho ani krajina ani provinční město, jelikož v hlavě už měl zase tropy. Byl skoupý i na chválu Goghových obrazů, byť jej jako umělce uznával. Líbily se mu jen Ložnice a Slunečnice. Společně hospodařili ve Žlutém domě, Gauguin se jako pravý guru ujal vedení domácnosti a vnesl do ní jistý řád, vařil (podle Vincenta perfektně) a Gogh chodil nakupovat. A samozřejmě malovali, některé motivy společně, a pozoruhodně se ovlivňovali. Nejmarkantnějším dokladem jsou van Goghovy pohledy na Alyscamps zachycené v gauguinovské kompozici, u Gauguina je patrný zase posun v barevném ladění pláten. „Večer jsme úplně mrtví, jdeme do kavárny a pak brzy spát,“ píše Vincent bratrovi, a je rád, že není sám. 

Soužití však nebylo nijak idylické a debaty o umění a tvorbě často končily hádkou a jednou i absintem vychrstlým Gauguinovi do tváře. V polovině prosince sdělil Gauguin Theovi, že se bude muset vrátit do Paříže, jelikož se s bratrem nesnesou kvůli „neslučitelným náturám“, a podobně cítil Vincent, že jeho spolubydlící je „poněkud nespokojen s Arles, žlutým domem a především se mnou.“ Napětí eskalovalo, když nepřestávající déšť uvěznil umělce doma.

V neděli 23. prosince van Gogh pracoval na portrétu Augustiny Roulinové, pak se ale strhla prudká hádka a Gauguin odešel do parku u domu. Později Emilu Bernardovi líčil, že když za sebou slyšel kroky, ohlédl se a spatřil rozrušeného van Gogha (až patnáct let nato ve své autobiografii uvedl, že v jeho ruce uviděl břitvu a cítil se ohrožen). Ten se ale otočil a spěchal domů. Gauguin v předvečer Štědrého dne přespal v hotelu.

Vincent si zatím uřízl boltec ucha, a když zastavil krev, zabalil ho do kapesníku a půl hodiny před půlnocí ho doručil do nevěstince, který obvykle s Gauguinem navštěvovali, dívce jménem Rachel se slovy: „Opatruj pečlivě tento předmět.“ Nato se vrátil domů.  Ráno bylo Arles na nohou, protože Rachel zburcovala policii. Ta Vincenta našla v zakrvácené posteli a dala ho převézt do nemocnice. Gauguin asi 26. prosince odjel do Paříže a vícekrát se s van Goghem nepotkal. 

Cesta do blázince

Odborné diagnózy van Goghova stavu, který se poprvé výrazně projevil o Vánocích, jsou početné i protichůdné jako stylové výklady jeho díla. Nejčastěji se uvádí, že trpěl epilepsií nebo schizofrenií způsobenou absintem, syfilidou, nedostatkem jídla a stimulanty, jimiž dosahoval „vrcholného žlutého tónu“. Sám později popsal halucinace, jež měl při záchvatech, projevovaly se zvuky a vizemi. Ještě před příjezdem Gauguina bratrovi napsal: „Jsem zase jednou blízko stavu šílenství. A kdybych neměl do jisté míry dvojí náturu, mnicha a malíře, byl bych už dávno a zcela propadl zmíněnému stavu.“ V rodině byly k duševní chorobě dispozice (léčila se jedna ze sester a nemoc nakonec dostihla i Thea). 

Vincent si své „šílenství“ skutečně připustil až v léčebně v Saint-Rémy. Čtrnáct dní po vánoční příhodě byl totiž z nemocnice v Arles propuštěn. Přes přechodná zlepšení na duši i na těle se ale jeho stav jen zhoršoval a nový záchvat přišel za měsíc. Nato asi 30 agilních občanů Arles podalo na úřad petici s návrhem, aby byl van Gogh pro obecné ohrožení internován. Stalo se tak koncem února. „Pokud to mohu hodnotit, vlastně nejsem duševně nemocný,“ psal bratrovi. „Sám uvidíš, že obrazy, které jsem udělal v době mezi záchvaty, jsou klidné a ne horší než jiné.“

V březnu 1889 navštívil van Gogha Paul Signac. „Váš bratr se těší dobrému zdraví, fyzicky i mentálně,“ napsal Theovi. Nicméně v květnu van Gogh kapituloval a dobrovolně odešel do ústavu, bývalého kláštera v Saint-Rémy nedaleko Arles. Zde se ocitl mezi deseti pacienty, jejichž léčba spočívala ve dvou koupelích týdně, na rozdíl od nich mohl klášter opouštět a malovat v okolí, aby se večer opět vrátil do své cely. 

TIP: Van Goghovy záchvaty zřejmě způsobila nucená abstinence

Úděl malíře a mnicha v jedné osobě se naplnil. Počátkem roku 1890 na výstavě belgického Sdružení XX se prodal jediný Vincentův obraz. Záchvaty se ale zintenzivňovaly a malíř se při nich pokusil pozřít jednou barvy, podruhé petrolej. Po ročním pobytu v klášteře, jako by cítil volání severu a blízkých, požádal o propuštění a na Theův návrh se odjel léčit do Auvers-sur-Oise u Paříže. Tady se 27. července 1890 postřelil revolverem a za dva dny zemřel v bratrově náruči. „Chtěl jsem, aby to teď skončilo,“ byla prý jeho poslední slova. Zdrcený Theo zemřel v lednu 1891. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

100 dnů starý vlčí klon Maya. (foto: Sinogene Biotechnologies, CC0)

Věda

V Brně fungovala síť soukenických manufaktur, jedna z nich se nacházela na dnešní Lidické ulici. (foto: Archiv města Brna)

Historie

Miniaturní nenasytové

Kolibříci jsou nejmenšími zástupci ptáků na světě. Druh kalypta nejmenší (Mellisuga helenae), známý z Kuby, dosahuje délky pouze kolem 6 centimetrů a hmotnosti asi 2 gramy. Je tak jen asi dvakrát těžší než největší druh čmeláka. Srdce kolibříků (čeleď Trochilidae) tluče zhruba dvacetkrát za sekundu a jejich křídla mávnou za stejnou dobu dokonce osmdesátkrát. Aby malí opeřenci zvládli takový fantastický výkon, musí také hodně jíst – alespoň na poměry své velikosti. Každý den proto spořádají nektar v množství rovnajícím se až dvojnásobku vlastní hmotnosti! To z nich činí nejen největší jedlíky mezi ptáky, ale dokonce i jedny z největších nenasytů mezi všemi obratlovci.

Kolibříci mají neuvěřitelně výkonný metabolismus. Bylo změřeno, že srdeční rytmus může dosáhnout až 1 260 úderů za minutu a i v klidu se některé druhy nadechnou 250krát za minutu. Spotřeba kyslíku na gram svalové tkáně je u nich desetkrát vyšší než u elitních lidských atletů. (foto: Shutterstock)

Příroda
Vesmír

Nejstarší dosavadní doklad o užívání opia pochází z Mezopotámie - 3400 let př. n. l. Sumerové označovali mák setý, z něhož se opium získává, jako „radostnou rostlinu“. Samotný název „opium“  pochází ze starověké řečtiny (ópion) a znamená „šťáva z rostliny“. (foto: Unsplash, Tim Cooper, CC0)

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907