Turkmenistán: Turkmenbašiho sirotci

18.04.2013

Samostatný Turkmenistán je od svého vzniku spojen s osobou „vůdce Turkmenů“ Saparmurata Atajeviče Nijazova. Kult osobnosti tohoto neomezeného diktátora se v mnohém vyrovná uctívání Stalina

Mešita dokládá islámskou tradici v zemi, která se datuje od příchodu Arabů v 7. století
Mešita dokládá islámskou tradici v zemi, která se datuje od příchodu Arabů v 7. století

Reklama

Vlajka státu byla přijata rok po získání nezávislosti v roce 1992. Zelená barva, srpek měsíce a hvězdy symbolizují islám. Vedle nich je na vlajce pět tradičních turkmenských kobercových motivů zobrazujících pět turkmenských kmenů a olivová větvička, přidaná v roce 1997, která zdůrazňuje neutralitu státu

Turkmenistán se odloučil od Sovětského svazu jako jedna z posledních postsovětských republik na podzim roku 1991. Stejně váhavý jako loučení s ochranitelskou náručí sovětského komunistického superstátu, byl i postup k normalizaci, tržnímu hospodářství a respektování lidských práv. V Turkmenistánu se dokonce ještě naplno rozvinul kult osobnosti.

Dvě tváře turkmenbašiho

Saparmurat Atajevič Nijazov stál v čele Turkmenistánu od roku 1985 až do své smrti v roce 2006. Domácí média jej prezentovala jako dobrotivého otce a nazývala jej „Jeho excelence turkmenbaši, prezident Turkmenistánu a předseda ministerského kabinetu“, přičemž titul turkmenbaši znamenal „vůdce Turkmenů“. Západní média o něm naopak psala jako o jednom z nejrepresivnějších světových diktátorů, který terorizuje vlastní zemi a obohacuje se na její úkor. Londýnská organizace pro lidská práva Global Witness uvedla, že osobní majetek vůdce Turkmenů umístěný v západních finančních institucích, pravděpodobně přesahuje částku tří miliard amerických dolarů.

Prezidentem na věčné časy

V roce 1962 vstoupil Nijazov do Komunistické strany Sovětského svazu a rychle stoupal po kariérním žebříčku, aby se v roce 1985 přehoupl přes příčku prvního náměstka Komunistické strany Turkmenské SSR. Pod jeho vedením byli turkmenští komunisté jednou z nejtvrdších stranických organizací Sovětského svazu. V roce 1991 podporoval Nijazov marxistický pokus o státní převrat, ale po jeho neúspěchu se rozhodl zapracovat na odtržení Turkmenistánu.

Nejvyšší Sovět brzy prohlásil Turkmenistán za nezávislou zemi a určil Nijazova za prvního prezidenta. Lidové volby v červnu 1992, v nichž byl jediným kandidátem, jej potvrdily ve funkci. O rok později se sám Nijazov prohlásil za turkmenbašiho a podezřele jednoznačný výsledek voleb v roce 1994 (99,9 % hlasů) prodloužil jeho funkční období až do roku 2002.  Aby nemusel být osvícený politik nadále pokořován nepříjemnými volebními formalitami, dostal od parlamentu v roce 1999 opožděný vánoční dárek – 28. prosince 1999 byl prohlášen doživotním prezidentem.

Po všech stránkách skvělý

Nijazov tvrdil, že Turkmeni postrádají národní uvědomění. To jim chtěl zřejmě dodat zvýrazněním vlastní osoby. Například přejmenoval město Krasnovodsk na Turkmenbaši, stejný název neslo i několik škol, letišť a dokonce první měsíc v roce. Portréty a sochy prezidenta byly rozmístěny po celé zemi, od hlavního náměstí v Ašchabadu po Karakumskou poušť. Sám Nijazov přiznával, že jeho podobizen je snad až příliš, ale tvrdil, že jde o přání lidu. Pocty se přitom nevztahovaly jen na něj, ale i na členy rodiny. V rodné vesnici Kipčak nechal na památku své matky postavit komplex budov (projekt stál odhadem 100 milionů dolarů), jenž měl symbolizovat znovuzrození turkmenského lidu.

Turkmenbaši zasáhl i do systému vzdělávání, do jehož centra postavil epos Ruhnama – směs upravené historie a morálních ponaučení – který měl plnit úlohu „duchovního vodítka pro celý národ“. Autorem Ruhnamy byl samozřejmě sám prezident. Epos byl do turkmenské kultury uveden pozvolna, ale stále nabýval na významu. Otázky z Ruhnamy se dokonce staly součástí testů nutných pro udělení řidičského průkazu.

Aby zcela odřízl nezávislé informační zdroje, zajistil Nijazov v květnu 2000 zrušení všech licencí na provozování internetového připojení. Povolení zůstalo pouze státnímu Turkmenskému Telecomu a v červnu 2001 byly uzavřeny všechny internetové kavárny. V roce 2005 tak bylo v pětimilionové populaci jen 36 000 internetových uživatelů (tedy asi 0,7 %). V roce 2004 Nijazov přikázal zavřít všechny venkovské knihovny, neboť tvrdil, že turkmenští vesničané stejně nečtou. Zahraniční politika Turkmenistánu pod turkmenbašiho vedením se dá charakterizovat slovy: do ničeho se neplést, nebýt členem žádných bezpečnostních, politických ani ekonomických uskupení.

Ve státní péči

Země má velké nerostné bohatství, na němž je prvořadě založena ekonomická stabilita Turkmenistánu. Řízení pomocí centrálního plánování tedy mohlo fungovat relativně dlouho bez toho, že by došlo k ekonomické pohromě. Vláda vedená Nijazovem přímo určovala produkci zboží i jeho ceny, úroky bankovních úvěrů a používala restrikce volné směnitelnosti měn.

Už v roce 1991 vydala vláda prohlášení, že Turkmenci mají garantováno bezplatné užívání vody, plynu a elektřiny. K těmto výdobytkům časem přibyly i „nízké“ dopravní náklady a sůl. Je ovšem potřeba objasnit, že stát, který je při více než 50% nezaměstnanosti hlavním zaměstnavatelem, dává lidem zcela minimální mzdy. Mnoho rodin tak bylo existenčně závislých na státních důchodech svých nejstarších členů.

O tuto poslední jistotu mnozí přišli v lednu 2006, kdy Nijazov prohlásil, že při sčítání lidu došlo k velké chybě, a tak je jednorázově nutné starobní důchody výrazně omezit. Turkmenbaši zrušil platby třetině důchodců a snížil je stovkám tisíc dalších lidí. Za tyto i jiné známky pokroku mu vláda pětkrát udělila titul Hrdina Turkmenistánu.

Odchod velkého Turkmena

Ne všichni si ovšem mysleli, že je Nijazov člověk na svém místě. V listopadu 2002 dokonce došlo k neúspěšnému pokusu o atentát, který byl prý iniciován uzbeckým prezidentem Islomem Karimovem. Je ale pravděpodobné, že pokus byl dílem samotného turkmenbašiho, který tak chtěl umlčet rostoucí domácí i zahraniční opozici.

V létě roku 2004 se v hlavním městě Ašchabadu rozšířila letáková kampaň za svržení a odsouzení Nijazova. Protesty nebylo možné zastavit, a tak prezident alespoň sesadil ministra vnitra s odůvodněním, že „nedělá dost pro potírání zločinu.“ Nespokojenost s prezidentem stále rostla a do toho přišla 21. prosince 2006 zpráva, že Saparmurat Atajevič Nijazov náhle zemřel ve věku 66 let. Příčinou prý bylo srdeční selhání, i když se hodně spekulovalo o otravě. Někteří opoziční politici dokonce prohlašovali, že Nijazov zemřel několik dní před oficiálním oznámením jeho úmrtí.

STRUČNÉ DĚJINY

Teritorium současného Turkmenistánu má dlouhou a pestrou historii. V písemných památkách je o něm poprvé zmínka v souvislosti s jeho podrobením starobylé perské říši Achaimenovců. Alexandr Veliký dobyl území ve 4. století př. n. l. na své cestě do Indie a o 150 později zde bylo v Nise založeno hlavní město perského Partského království. V 7. století dobyli oblast Arabové, přinesli s sebou islám a kulturu středního východu.

V polovině 11. století byla v Turkmenistánu koncentrována síla turecké Seldžucké říše, která chystala expanzi do Afghánistánu. Po rozpadu říše ztratili Turkmeni opět nezávislost, když se Čingis Chán zmocnil tohoto území při svém pochodu na západ. Po dalších sedm století žil zdejší lid pod nadvládou nejrůznějších říší. Jako výrazná etno-lingvistická skupina se Turkmeni vydělili mezi 13. a 17. stoletím. Mezi 17. a 19. stoletím bojovaly o nadvládu nad zemí šáhové Persie a Khivánu, bucharští emírové a vládci Afghánistánu. Výraznou postavou tohoto období byl turkmenský vůdce Magtymguly Pyragy, jenž se snažil o dosažení nezávislosti a autonomie vlastního lidu. Na konci 19. století se boj o nadvládu nad Turkmenistánem odehrával mezi carským Ruskem a Britskou říší. Nakonec v roce 1894 Rusko završilo kontrolu nad Turkmeny a včlenilo území do své říše.

Svržení cara a revoluce roku 1917 nakonec vedly k vyhlášení oblasti Turkmenskou SSR, která byla v roce 1924 jednou ze šesti republik Sovětského svazu. Hranicemi této republiky je vymezena oblast moderního Turkmenistánu. Nový státní útvar procházel procesem evropizace. Turkmeni byli povzbuzováni k opouštění tradičních náboženských hodnot a k evropskému stylu oblékání. Donutit je, aby se vzdali kočovných zvyků ve prospěch komunismu, se ale Sovětům podařilo až kolem roku 1948. Když se začal rozpadat Sovětský svaz, Turkmenistán se odloučil jako jedna z posledních postsovětských republik až 27. října 1991. Pro svoji prosperitu totiž potřeboval společné trhy Sovětského svazu.

LIDÉ

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: 5 054 828 (odhad z července 2012)
Průměrná doba dožití: celkem 68,84 let
Prům. počet dětí: 2,14 na jednu ženu
Kojenecká úmrtnost: 40,89 z 1 000 živě narozených
Věková struktura: 27,1 % děti do 14 let, 68,8 % obyv. ve věku 15 až 64 let, 4,1 % obyv. starších než 65 let
Etnické složení: Turkmeni 85 %, Uzbekové 5 %, Rusové 4 %, ostatní 6 %
Jazyky: turkmenština 72 %, ruština 12 %, uzbekština 9 %, ostatní 7 %
Náboženství: muslimové 89 %, ortodoxní pravoslavná církev 9 %, ostatní 2 %
Nezaměstnanost: 60 % (odhad z roku 2004)
Gramotnost: 98,8 %

Politika

Typ vlády: republika s autoritativní prezidentskou výkonnou mocí
Nezávislost: 27. října 1991 (oddělil se od Sovětského svazu)
Hlava státu: prezident Gurbanguly Berdymuhamedov (od 14. února 2007) je zároveň premiérem, ministři jsou jmenováni prezidentem
Volby: všeobecné lidové hlasování volí prezidenta na pětileté období (další volby spadají na únor 2017)

Ekonomika

Turkmenistán je převážně pouštní země s intenzivním zemědělstvím v zavlažovaných oázách. Dlouhodobě spoléhá na export ropy a bavlny. Výraznější ekonomický rozvoj země bude v budoucnosti obtížný kvůli všeobecné chudobě, špatnému systému vzdělávání a neochotě přijmout tržně orientované reformy. Ekonomické statistiky jsou státním tajemstvím.
HDP na hlavu: 7 800 USD (odhad z roku 2011)
Měna: turkmenský manat (TMM), 1 USD = 2,85 TMM
Zemědělská produkce: bavlna, obiloviny, dobytek
Průmyslová produkce: nafta, zemní plyn, výrobky z ropy, textil, zpracování jídla

GEOGRAFIE

Rozloha: 488 100 km2, tedy asi šestinásobek ČR, zhruba stejně jako Španělsko nebo Švédsko
Hranice: Uzbekistán 1 621 km, Írán 992 km, Afghánistán 744 km, Kazachstán 379 km
Podnebí: subtropické pouštní
Nejvyšší a nejnižší bod: Vpadina Akchanaja –81 m; hladina jezera Sarigamiš Koli v severním Turkmenistánu ovšem osciluje kolem této úrovně a naměřené minimum je –110 m / Gora Ajribaba 3 139 m

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Rumormillnews.co, ITAR-TASS

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Stále více cibetek je kvůli „cibetkové kávě“ drženo v zajetí. Přesto je velmi pravděpodobné, že většina kávy prodávané s touto nálepkou, cibetku nikdy „neviděla“.

Příroda

Protein PIN1 dokáže v řadě případů zlepšit stav varlat i spermií, které se v nich vyvíjejí. Do varlat ho spolehlivě dostane nová nanotechnologie.

Věda

Typický start nosné rakety Falcon v režii SpaceX

Vesmír

Dům z odpadu

Předmět recyklace: použitý stavební materiál 
Kde: Brazílie

Uruguayský umělec Jaime si uvědomil, že přibližně 40 % veškerého odpadu, který putuje na skládky, pochází z někdejších staveb – a velkou část lze opět využít. Na svém pozemku v Brazílii proto podobný materiál „zrecykloval“ do podoby nového domu.

Revue

Obchodní gildy se k pojištění dopracovaly z nutnosti snižovat rizika plynoucí ze zámořského obchodu.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907