Uganda: Zkoušená země velkých jezer

15.04.2013

Uganda má velký potenciál, ale její obyvatelé si v posledních desetiletích neužili prosperity ani klidu. Zato mají bohaté zkušenosti s režimy terorizujícími vlastní obyvatele, občanskou válkou a vražednými povstaleckými skupinami

Nejznámější z ugandských jezer je Viktoriino, k dalším patří Albertovo či Edwardovo jezero
Nejznámější z ugandských jezer je Viktoriino, k dalším patří Albertovo či Edwardovo jezero

Reklama

Černá, žlutá a červená byly barvami Ugandského lidového shromáždění, které se dostalo k moci po volbách z dubna 1962. Barvy měly symbolizovat africký lid, slunce a bratrství. Centrální emblém byl zachován z koloniálních dob

Postkoloniální Uganda byla rozdělena mnoha etnickými, národnostními i náboženskými bariérami. Z prvních demokratických voleb na konci roku 1962 vzešel premiér Milton Obote, vůdce Ugandského lidového shromáždění (UPC). Hned od začátku musel čelit separatistickým tendencím pěti tradičních království i tlakům zájmových skupin ve vlastní straně.

Armáda, korupce a moc

V lednu se vzbouřila armáda, jejíž příslušníci požadovali zvýšení platů a rychlejší tempo povyšování. Oboteho vláda nakonec přistoupila na všechny kladené podmínky, což mělo pro budoucí postavení armády velký význam. Mezi mladými důstojníky si premiér vybral nevzdělaného, ale ambiciózního Idi Amin Dadu, kterého vyzdvihl na nejvyšší posty a udělal z něj svou pravou ruku. Díky kontrole armády a vhodným ústupkům, kterými Obote oslabil separatistické tendence, se UPC stala jednoznačně nejsilnější politickou stranou.

Nejvyšší představitelé UPC se ovšem postavili proti premiérovi a v době jeho nepřítomnosti, v únoru 1966, mu odhlasovali nedůvěru. Obote i jeho chráněnci byli obvinění, že provádějí tajné zahraničně-politické akce pro své osobní obohacení. Obote ovšem neodstoupil. Za pomoci Idi Amina provedl vojenský převrat vůči vlastní vládě a změnami v ústavě zrušil federální autonomii pěti království a soustředil prezidentskou výkonnou moc v rukách premiéra. Další nová ústava o rok později zrušila království úplně a UPC se stala jedinou legální stranou.

Aminův vojenský stát

V lednu 1971 došel diktátor k závěru, že se musí zbavit nebezpečného Amina, ale ten jej předstihl úspěšným vojenským převratem. Obote uprchl do Tanzánie a Amin téměř okamžitě spustil popravy jednotek, u nichž předpokládal věrnost bývalému vůdci. Idi Amin vedl stát jako vojenský útvar. Nebývale rozmnožil armádní řady a zásoboval důstojníky prvotřídním zbožím podle zásady: „Pes s kostí v hubě nekouše.“ Ty, kdo by snad přece jen kousat chtěli, likvidoval.

Amin byl negramotný, a proto neexistovaly žádné písemné rozkazy. Vůdce projevoval svou vůli pouze prostřednictvím telefonu, rádia a dlouhých veřejných proslovů. Úřady byly za tohoto stavu paralyzovány. Uganda upadla na úroveň států afrických monarchů 19. století a její vláda čelila podobným problémům – jak si vynutit poslušnost ve vzdálenějších oblastech, jak vyřadit ze hry rivaly na královském dvoře a jak nejlépe odměnit věrné služebníky z výtěžků rabování.

Válka s Tanzanií

Koncem 70. let beze stopy mizely tisíce bezejmenných, ale také množství kněží a ministrů. V roce 1977 vznesli zástupci církví reprezentovaní arcibiskupem Ugandské anglikánské církve Janani Luwumem formální protest proti „vládnímu terorismu“. Tělo arcibiskupa bylo brzy nato nalezeno na místě evidentně inscenované autonehody. Aby odvrátil pozornost od stále šílenější domácí situace, vyhlásil Amin v říjnu 1978 válku Tanzanii, kde prezident Julius Kambarage Nyerere poskytoval politický azyl i vojenskou oporu dřívějšímu ugandskému lídrovi Obotemu. Od roku 1972 byl Amin orientován výrazně proarabsky, a tak mu libyjský vůdce Kaddáfí poslal na pomoc 3 000 vojáků, kteří ovšem nedokázali odolat postupu tanzanijských jednotek podporovaných jednotkami Ugandské národní osvobozenecké armády (UNLA). Na začátku roku 1979 tak byla ukončena vláda režimu, který měl na kontě odhadem až půl milionu obětí. Amin uprchl do Libye.

Ukradené volby a občanská válka

Nová vládní klika si zvolila za prezidenta Yusufa Luleho, který byl ovšem po pouhých třech měsících vystrčen z úřadu a vystřídán Godfreyem Binaisou. V zemi vznikly dvě velké soukromé armády Yoweriho Kaguty Museveniho a D. O. Ojoka, shromažďované pro budoucí upevnění moci. Když se je prezident Binaisa pokusil omezit, byl v květnu 1980 svržen vojenským převratem, zinscenovaným Ojokem, Musevenim a vedeným Paulo Muwangou. Lidmi kolem Muwangy byl do prvních demokratických voleb po dlouhých 18 letech postaven Milton Obote za UPC proti kandidátovi Demokratické strany P. K. Ssemogereremu. Před vyhlášením výsledků převzal Muwanga násilím kontrolu nad volebními komisemi a ohlásil vítězství UPC. „Ukradené volby“ se staly příčinou občanské války, která zuřila po celé druhé Oboteho období s Muwangou coby viceprezidentem (1981–1985).

Vládní i povstalecké jednotky se dopouštěly zvěrstev, které ještě po letech dokumentovaly hromady lidských lebek na mýtinách v buši a podél menších cest. Byly obnoveny procesy bez soudu a důležité osoby opět začaly beze stopy mizet – což bylo charakteristické pro Aminův režim. Celkový počet obětí mezi lety 1981 a 1985 se odhaduje na půl milionu lidí.

Návrat k „normálu“

Oboteho druhá vláda skončila stejně jako první – vojenským převratem v době jeho nepřítomnosti v zemi. Opět byl jeho strůjcem Oboteho hlavní vojenský vůdce, jehož se prezident chystal odstranit, Basilio Olara Okello. K převratu došlo v červenci 1985 a Obote tentokrát utekl do Zambie. Okello ovšem neměl dostatečnou vojenskou podporu, a tak se bez větších problémů chopil v lednu 1986 moci Yoweri Museveni.

Museveni převzal vládu nad zemí v katastrofálním stavu, ale s výjimkou situace v severních teritoriích se mu podařilo vytvořit v Ugandě relativně stabilní prostředí. Je považován za jednoho z nové generace afrických vůdců, i když jeho vláda byla zkalena zapojením do některých ozbrojených konfliktů v okolních státech. Po dvou desetiletích faktické diktatury se nechal v roce 2006 potřetí zcela legálně zvolit prezidentem. Šlo o první volby za účasti více politických stran po 25 letech. V únoru 2011 byl Museveni opět zvolen na dalších pět let prezidentem.

Největším současným problémem Ugandy je bizarní Armáda Božího odporu (LRA), která na severu a východě Ugandy bojuje od roku 1987 za zřízení křesťanského teokratického státu a má na svědomí humanitární krizi na severu země a rozsáhlé porušování lidských práv včetně drancování vesnic, zabíjení, mučení, znásilňování a zotročování dětí a mládeže. Již několik let mezi vládou a LRA probíhají mírové hovory, poslední významná schůzka proběhla v srpnu 2007.

STRUČNÉ DĚJINY

Nejranější známí obyvatelé současného ugandského území byli lovci a sběrači, jejichž potomky jsou západougandští Pygmejové. O jejich vytlačení se postarali Bantuové, kteří do oblasti migrovali ze střední a západní Afriky před 1 500 až 2 000 lety. Bantuové s sebou zejména do jižních částí země přinesli znalosti kovoobrábění a nové sociálně-politické uspořádání. Ve 14. a 15. století na těchto základech vznikla Kitarská říše, kterou později nahradilo království Bunyoro-Kitara.

Kořeny království Bunyoro-Kitara leží zhruba v roce 100, kdy do nynější Ugandy přišli ze severu Nilótové, především kmeny Luo a Ateker. Usadili se zejména v severní a východní části země, ale někteří Luové pokračovali až do oblasti Bunyoro, kde se sloučili s místními Bantuy. Odtud vzešla dynastie Babiito, která po rozpadu Kitarské říše v 16. století dominovala oblasti mezi velkými jezery (Albertovo, Edwardovo, Viktoriino). Největší moc mělo království Bunyoro-Kitara na konci 18. století, kdy kontrolovalo prakticky celou oblast dnešní jižní Ugandy. Tehdy se ovšem začalo rozpadat. Když se do ugandského vnitrozemí dostali kolem roku 1830 první arabští obchodníci, zjistili, že je zde několik menších království s dobře rozvinutými politickými institucemi.

Po arabských kupcích přišli do země v 60. letech 19. století britští objevitelé, kteří hledali prameny Nilu. Protestantští a katoličtí misionáři je následovali jen o deset let později a Velká Británie zařadila v roce 1888 region do oblasti výsadního zájmu Britské východoafrické společnosti.

Od roku 1894 ovládala Británie tento kus Afriky jako protektorát, do nějž bylo postupně včleněno několik dalších teritorií. Konečná podoba Ugandy se tak zformovala až v roce 1914. Na rozdíl od jiných oblastí Afriky, v Ugandě se projevily světové války spíše pozitivně díky zvýšené poptávce po místní zemědělské produkci. Začátkem roku 1962 Británie zaručila zemi samostatnost a samostatný stát vznikl k 9. říjnu 1962.

LIDÉ

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: 33 640 833 (odhad z července 2012); Průměrná doba dožití: 53,45 let; Průměrný počet potomků: 6,14 dětí na jednu ženu; Kojenecká úmrtnost: 64,2 z 1 000 živě narozených; Etnické složení: velmi mnoho etnických skupin, procentuální zastoupení 10 největších se pohybuje od 16,9 % do 2,7 %, kromě nich je v zemi ještě celkem 29,6 % příslušníků jiných etnik
Náboženství: katolíci 41,9 %, protestanti celkem 42 %, muslimové 12,1 %, ostatní 3,1 %, bez vyznání 0,9 %; Jazyky: angličtina (oficiální), jazyk Ganda/Luganda, množství dalších jazyků z oblasti Niger-Kongo, nilo-saharské jazyky, svahilština a arabština; Nezaměstnanost: údaj nedostupný
Gramotnost: 66,8 %

Politika

Typ vlády: republika; Nezávislý stát od: 9. října 1962 (dříve britská kolonie); Vedoucí představitelé: prezident Yoweri Kaguta Museveni (u moci od 26. ledna 1986) je zároveň hlavou vlády; Vláda a volby: ministři jmenováni prezidentem ze zvolených poslanců, prezident volen na pětileté období (naposledy v únoru 2011)

Ekonomika

Uganda má dostatek úrodné půdy s hojnými srážkami, ložiska mědi, kobaltu, zlata a jiných minerálů. Hlavním průmyslovým odvětvím je ovšem zemědělství, v němž je zaměstnáno 80 % všech lidí. HDP na hlavu: 1 300 USD (odhad z července 2012); Měna: ugandský šilink (UGX), 1 USD = 2 522,7 UGX
Zemědělská produkce: káva, čaj, bavlna, tabák, tapioka, brambory, kukuřice, proso, luštěniny, hovězí a kozí maso, mléko, drůbež; Průmyslová produkce: cukr, pivovarnictví, bavlněný textil, tabákové výrobky, cement, ocel

GEOGRAFIE

Rozloha: 241 038 km2; zhruba jako Rumunsko, třikrát větší než ČR; Hranice: s Keňou 933 km, s Konžskou demokratickou republikou 765 km, se Súdánem 435 km, s Tanzanií 396 km, s Rwandou 169 km; Podnebí: tropické; na většině území deštivé se dvěma obdobími sucha (prosinec až únor, červen až srpen); severovýchod je polopoušť; Teploty a srážky: kolem Viktoriina jezera, západ a jihozápad země mají vysoké srážky přes 1 500 mm ročně, střed a severovýchod pod 1 000 mm ročně; průměrné teploty v hlavním městě Kampale jsou 20–22 °C; Nejnižší a nejvyšší bod: Albertovo jezero 621 m / Margherita Peak 5 110 m

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikipedie, dailymail.co.uk; treasury.gov

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Přemysl Otakar II. a jeho syn Václav zlepšili postavení Židů v českých zemích.

Historie

Jednu z největších podzemních prostor parku představuje i Gua Rusa neboli „jelení jeskyně“.

Cestování
Reklama

Zbrusu nový kráter na Marsu

Vesmír

V Grónsku mizí led přímo před očima

Věda

PzKpfw IV Ausf. H od instrukční divize Lehr v předvečer vylodění v Normandii

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907