Hitlerovo Vlčí doupě v polských lesích chránily tuny betonu, minová pole a dokonalé maskování

V přísně střeženém komplexu mohutných železobetonových bunkrů, známějším spíše jako Wolfsschanze – Vlčí doupě, spřádal své šílené plány a vedl agresivní válku do doby, než odtud 20. listopadu 1944 s podlomeným zdravím odjel vlakem, aby v úkrytu pod říšským kancléřstvím v Berlíně našel svůj hrob.

Velitelství pro válku se Sovětským svazem

Ve stejné době, kdy se zrodila myšlenka na napadení SSSR, vznikl záměr vybudovat v blízkosti budoucí východní fronty nové velitelské stanoviště. Rekognoskace probíhaly od léta 1940. Oblast Mazurských jezer byla více než výhodná – odlehlá, málo zalidněná a naopak hustě zalesněná, jezera představovala přirozenou ochrannou bariéru. Přitom sem vedla železniční trať a rovinatý terén umožňoval zbudování letišť. Vzdálenější přístupy chránily pevnosti v Lötzenu, Königsbergu, Memelu a Pillau.

Na podzim 1940 došlo k uzavření oblasti a organizace Todt nasadila na stavbu přes 20 000 pracovníků, pracujících pod zástěrkou budování chemické továrny Askania. Pojmenování Wolfsschanze – doslova vlčí hradba nebo val, vybral Hitler podle svého pseudonymu z dvacátých let „pan Wolf“. Stavba, rozšiřování a úpravy komplexu probíhaly ve třech fázích až do jeho zničení v roce 1945.

Tuny betonu

V letech 1940–1941 bylo postaveno asi deset přízemních železobetonových staveb s dvoumetrovými stěnami. Sloužily jako pracovny a protiletecké úkryty pro Hitlera a jeho nejvyšší politickou a vojenskou suitu. Svůj bunkr zde měl mimo jiné náčelník Vrchního velení Wehrmachtu Wilhelm Keitel, Hitlerův tajemník Martin Bormann nebo tiskový šéf Otto Dietrich. Ostatnímu personálu sloužily zděné nebo dřevěné stavby.

V letech 1942–1943 přibyla k protileteckým bunkrům nová křídla a v areálu dále rostly obytné a strážní prostory pro Luftwaffe, Kriegsmarine, ministerstvo zahraničí nebo styčné důstojníky SS. V rámci třetí etapy výstavby, která začala v únoru 1944, došlo zejména v reakci na zvýšené riziko leteckého bombardování k budování nových protileteckých krytů, již ve dvouplášťovém provedení. Jejich podobu přitom navrhl sám Hitler. Vzniklé stavby byly co do velikosti mimořádně impozantní, s mírně zešikmenými stěnami dosahovaly výšky až 25 m (při základech v hloubce 7 m) s půdorysem asi 50×30 m.

Měly celkovou sílu stropu 8,5 m a sílu stěn 6,5 m! Půlmetrová mezera mezi plášti vyplněná štěrkem sloužila jako tlumící vrstva. Obdobně došlo k dodatečnému zesilování již postavených objektů o další vrstvu železobetonu. K odolnosti přispívalo i zesílení vnější strany pláště mohutnými ocelovými nosníky. Do bunkrů se vstupovalo několika úzkými vchody uzavíratelnými tlakotěsnými dveřmi. Z obavy před použitím bojových chemických látek při leteckém útoku byla objednána filtroventilační souprava, jejíž vylepšená varianta se do Hitlerova bunkru montovala až na přelomu let 1944–45, kdy vůdce již Vlčí doupě dávno opustil.

Kryty měly dvě podlaží s množstvím malých místností vysokých ne více jak dva metry: v nadzemním patře se nacházely pracovny, konferenční místnosti, pokoje sekretářek, strážnice, kuchyně či spojovací ústředny, spodní patro ukrývalo technické zázemí – záložní elektrický agregát nebo strojovnu vzduchotechniky. Celkem tvořilo Vlčí doupě asi 80 hlavních železobetonových i zděných objektů různého provedení, k nimž dále patřila kotelna pro centrální vytápění, nádraží, požární nádrže, podzemní sklady potravin a dvě letiště. Mimo areál komplexu se v jeho blízkosti nacházely příslušné další týlové skladištní objekty, nemocnice a kasárna strážních oddílů SS a armády. Náklady na výstavbu dosáhly 36 milionů říšských marek.

Umělé stromy, mořská tráva a minová pole

Vlčí doupě bylo velmi přísně střeženo a bezpečnost zvyšovalo rozdělení na čtyři samostatné bezpečnostní okruhy. V prvním, s 32 objekty, měli své bunkry Hitler, Göring, Bormann, Keitel, Jodl a další. Stály zde kasina a čajovny, kino, sauna a ubikace pomocného kancelářského personálu. V druhém okruhu s 21 objekty sídlil operační štáb branné moci, spojaři, štáb obrany Vlčího doupěte, písaři a kurýři.

Ve třetím se nacházely budovy štábů letectva, námořnictva, ministra zahraničí, ubytovny stráží, sklady, hospodářské budovy a hotel. Patřilo sem i nádraží se třemi kolejemi, přičemž trať spojovala Vlčí doupě s nedalekým velitelstvím pozemní armády v Mamerkách. Poslední okruh byl určen pro pomocné objekty, jako například noclehárny, správu budov nebo požárníky, zároveň zde také stál Hitlerův zvláštní vlak „Brandenburg“. Během války pracovalo ve Vlčím doupěti na 2 150 osob, z toho 1 567 vojáků.

Přísně střežená zóna

Celý komplex měl rozlohu asi 8 km², okruh s Hitlerovým bunkrem zhruba 2,5 km². Vstup do vnějšího čtvrtého okruhu (v němž se nacházely ony tři první okruhy) byl možný jen třemi vchody, pochopitelně s platnými propustkami. Blízkou ochranu zajišťovala SS-Leibstandarte Adolf Hitler v síle motorizovaného pluku o 1 200 mužích, vůdce měl také vlastní tělesnou stráž. Vnější obvod komplexu obklopovala 1 520 m široká minová pole v celkové délce 10 km, jištěná 25 pohyblivými strážemi, po vnitřním obvodu šlo o 38 stráží.

Obranu dále zajišťovalo 25 kulometných stanovišť, 15 pozorovacích věží a řada protitankových postavení. Protiletadlová obrana byla organizována až do vzdálenosti 100 km, šlo především o hlásky, spojovací a radarová stanoviště a letiště stíhačů Luftwaffe.

Uvnitř komplexu se nacházelo zhruba 30 lehkých protiletadlových děl ráže 20 až 37 mm, umístěných v mnoha případech na střechách protileteckých bunkrů. K leteckému napadení Vlčího doupěte však nikdy nedošlo. Pro každý případ ale mělo důkladné maskování. Velký díl vykonala sama příroda, protože objekty se nacházely ve vzrostlém lese.

K tomu byly navíc na jejich střechy vysázeny stromky a tráva. Hojně se užívaly i umělé stromy vyrobené z bakelitu, drátu a popínavých rostlin. Německou specialitu představovala cementová omítka, do které se přidávaly mořské řasy a piliny, která se pak navíc natírala maskovacími barvami. Nad cestami a průseky se vztyčovaly nosné konstrukce pro maskovací sítě s barevnými páskami, které se měnily podle ročních období.

Zdá se téměř nemožné, že by přes přísná bezpečnostní opatření mohl někdo nepozorovaně vniknout do centra Vlčího doupěte. Přesto lze připomenout dva nejznámější případy narušení. První měl na svědomí jistý plukovník jedoucí vlakem do velitelství armády v Mamerkách. Dotyčný (byl zde nový) vystoupil za Rastenburgem na první stanici, kde viděl spoustu vojenských uniforem, totiž přímo na nádraží ve Vlčím doupěti. Nikým nepozorován se dostal až do prvního Hitlerova okruhu, kde si v kasinu objednal snídani. Až zde ho náhodně objevil Hitlerův námořní pobočník.

Ve druhém případě šlo o polskou ženu pracující ve vsi v blízkosti Vlčího doupěte. Aby nemusela obcházet silniční zátarasy při zpáteční cestě do Rastenburgu, prošla po stejné železniční trati celým komplexem z východu na západ, než ji na konci zadržela hlídka.

Život jako v klášteře

Hitlerův denní rozvrh ani ve Vlčím doupěti nevybočoval ze zaběhnutého stereotypu. Vstával většinou pozdě, neboť často zůstával vzhůru až do ranních hodin. Po snídani se nechal informovat o situaci na frontách, v poledne se v budově štábu Wehrmachtu konala pravidelná situační porada začínající východní frontou, pak západní, následovaná záležitostmi námořnictva a letectva.

Ve dvě hodiny Hitler podepsal rozkazy a po obědě v důstojnickém kasinu do šesti odpočíval, případně přijímal návštěvy. Následovaly večerní rozbory situace v úzkém okruhu osob, zpravidla v jeho bunkru. V půl osmé se konala večeře a po ní následoval večerní čaj pro zvané, který se zpravidla měnil v dlouhé Hitlerovy monology.

Diktátor si na komfort nikdy nepotrpěl, jeho místnosti byly stroze vybavené, důsledně dodržoval vegetariánskou stravu a jeho milenka Eva Braunová jej taktéž nikdy ve Vlčím doupěti nenavštívila. Ospalou, zaběhnutou a celkově klidnou atmosféru rušily pravidelně v létě vzhledem k blízkým jezerům jen mračna komárů, kvůli nimž se pohyb mezi bunkry stával značně nepříjemným.