Německá ponorka pod bulharskou vlajkou: UB-8 se střetla s Rusy, její poválečný osud ale zůstává záhadou

V carském Bulharsku proběhla na půdě Národního shromáždění již 16. prosince 1904 debata, při níž zákonodárci jednali o možnostech zařazení ponorek do válečného námořnictva. Otázkou jejich využití v námořní válce se v roce 1907 obsáhle zabýval také domácí tisk v reakci na článek poručíka Raško Serafimova, který ho publikoval v Military Journalu. Důstojník se krátce předtím vrátil ze stáže v Rusku, kde absolvoval také výcvik na podmořském člunu. Mimo jiné napsal: „Možná neuplyne mnoho let a ponorky výrazně vytlačí hladinové loďstvo a slabší se díky tomu vyrovnají silnějším.“

Avšak teprve o mnoho let později (30. října 1914), při schvalování plánů na obranu pobřeží, se komise vedená tehdejším šéfem námořnictva Konstantinem Kirkovem vyjádřila kladně k záměru pořídit dva ponorné čluny o výtlaku 250 tun. Vláda pro tento účel vyčlenila 2,6 milionu leva.

Uvažovalo se o nákupu v Německu, jenže Berlín neměl ponorek nazbyt, neboť Císařské námořnictvo je potřebovalo jako jedno z hlavních těžítek na miskách vah v probíhajícím zápase velmocí. A tak uplynul ještě nějaký čas, než se na Černém moři objevila první ponorka pod bulharskou vlajkou. Volba nakonec padla na UB-8, která operovala v Černém moři.

Noví majitelé

Když zmíněný u-boot dorazil do Varny, rozběhly se přípravy na předání ponorného člunu bulharskému carskému námořnictvu, jehož velení si uvědomilo, že už jen pouhá přítomnost německých ponorek odrazuje ruské loďstvo od větších operací v bulharských vodách. Například poté, co torpédoborec Lejtěnant Puščin poblíž Varny narazil na minu a z torpédoborce Živoj při pokusu o záchranu posádky spatřili objekt, o kterém se domnívali, že jde o periskop, Rusové opustili spuštěný záchranný člun i oblast katastrofy. Bulhaři tedy iniciovali jednání s německou stranou a Berlín nakonec souhlasil. První krok představovalo odeslání deseti budoucích ponorkářů do Německa, aby se proškolili na pozice technických specialistů.

Poručík Raško Seramov mezitím testoval schopnosti UB-8 a seznamoval se s ní také budoucí první velitel poručík Nikola Todorov a mechanik-specialista III. třídy Todor Stoilov. Poručík Georgij Slavjanov se měl ujmout velení druhé očekávané ponorky, ale k tomu nakonec nedošlo a důstojník se později na misích střídal s Todorovem. Zdroje se shodují, že Bulhaři navýšili posádku podmořského člunu na 17 členů.

25. května 1916 člun UB-8 oficiálně předán bulharskému námořnictvu. V jeho rámci dostal jméno Podvodnik č. 18 (Подводник No 18), což v překladu znamená ponorka. Pro číslo 18 pak platí jednoduché vysvětlení – šlo o jednotku 1. série typu UB s pořadovým číslem 8.

Není přesně zaznamenáno, kdy se na palubě objevilo 47mm dělo, které původně tvořilo výzbroj torpédového člunu – na určeném místě na přídi ale museli vyztužit trup. Na věži se také objevil znak se lvem.

Slavnostní vztyčení bulharské vlajky se konalo v Evksinogradu u Varny a na velkolepou akci se dostavili vládní představitelé i vojenští hosté. Německý námořní atašé zaznamenal: „Hrála hudba, molo bylo bohatě zdobeno vlajkami a divákům bylo nabídnuto barvité představení, které z velké části zdůraznilo krásné letní počasí. Dva německé hydroplány kroužily vysoko na blankytně modrém nebi.“ Plavby po blízké zátoce se údajně osobně zúčastnili korunní princ Boris a jeho bratr Cyril.

Přestřelka s Rusy

Premiérová bojová mise se uskutečnila začátkem července v rámci průzkumu mezi Mangalií (v dnešním Rumunsku) a mysem Šabla. Pravidelné hlídky pak probíhaly na trase Kaliakra–Mangalia–přístav Konstanca a poté směrem na jih k Burgasu a Sozopolu, odkud se posádka s člunem vracela do Varny. 

Dne 25. srpna během náletu ruských hydroplánů se Podvodnik č. 18 při proplouvání bulharským minovým polem dostal pod palbu kulometů. Sedmého září pak Todorov zkoumal rozložení průchodů v minové přehradě před rumunskou Konstancou a přiblížil se tak blízko k vlnolamu, že v přístavu identi koval starší ruskou bitevní loď, dvě transportní a několik dalších plavidel. Při pokusu dostat se do přístavu se ale bulharská ponorka ocitla v nepřátelském minovém poli, posádka však z nezáviděníhodné situace vyvázla bez úhony.

Při své třetí bojové misi 10. října se Bulhaři pokusili zaútočit na torpédoborec Kapitan-lejtěnant Baranov. Torpédo vyslané ze vzdálenosti 500 metrů cíl minulo a následoval protiútok hlubinnými pumami, jejichž výbuchy způsobily poškození podmořského člunu. Přesto první torpédový útok ponorky v historii bulharského námořnictva nezůstal bez odezvy, neboť ruská činnost v dotčené oblasti výrazně poklesla. Dnes už víme, že se jednalo o jediný „smrtící doutník“, který Podvodnik č. 18 na Černém moři vypálil – ať již pod německou nebo bulharskou vlajkou.

Posádka si za svou službu vybrala dávku štěstí hned několikrát. Kvůli technické poruše místo ní v listopadu 1916 vyplula na hlídku německá ponorka UB-45. Ta už se nikdy nevrátila, protože se potopila na jedné z min, které předchozí noci před Varnou položili Rusové, a většina Němců na palubě zahynula. 

Po Říjnové revoluci pak bojová aktivita na Černém moři takřka utichla. Podvodnik č. 18 do té doby stihl za více než rok služby sedm ostrých misí. Mezitím Rada ministrů Bulharska 5. května 1917 schválila nákup dalších minimálně čtyř ponorek. Opět mělo jít o německou konstrukci, ale k realizaci obchodu nikdy nedošlo a carské námořnictvo nakonec neposílila ani původně uvažovaná německá UB-7.

Nejasný osud

Bulharsko vystoupilo z války podpisem příměří 29. září 1918. Běžně se uvádí, že Podvodnik č. 18 se po skončení války jako francouzská kořist přesunul do Konstantinopole a tam jej v roce 1921 na břehu zátoky Zlatý roh rozřezali do šrotu, zatímco podle jiných zdrojů ho tento osud čekal až v Bizertě.

Jenže v roce 2010 se sága o prvním bulharském ponorném člunu dočkala neuvěřitelného pokračování. Ve Varenském zálivu, asi 27 km od pobřeží, se podařilo nalézt podvodní objekt, u nějž se zpočátku předpokládalo, že jde o druhoválečnou sovětskou ponorku. Fotografie a kamerové záznamy však prokazují, že se jedná o typ UB-I, a objevila se hypotéza, že to musí být Podvodnik č. 18. 

Postupně se na veřejnosti objevily snímky periskopu a kormidla vraku ponorky, ty však nic nedokazují. Také se podařilo vyzvednout 37mm palubní dělo a s velkou slávou jej instalovat v námořním muzeu ve Varně s poukazem, že jde o kanon z první bulharské ponorky – ta však měla mít na palubě 47mm kanon Schneider. Neméně pikantní jsou zmínky o bulharském námořníkovi, jenž z vlasteneckého cítění přinesl na palubu výbušninu, která explodovala při výjezdu z Varenského zálivu, takže Francouzi o svou kořist přišli. Tento fantaskní příběh je součástí ústního folkloru často zmiňovaného médii.

Celková interpretace zanechává v nestranném pozorovateli rozpaky. Vznik výboru pro obnovu ponorky, k němuž došlo v roce 2011, se jeví jako značně unáhlený, navíc se nikdo ještě ani neponořil do útrob člunu, aby záhadu rozřešil. Roky se mluví také o vyzdvižení a přeměně vraku na suchozemský památník, ale jestli je ponorka zabořená do bahna na dně Černého moře skutečně prvním bulharským podmořským člunem či jiným u-bootem stejného typu potopeným v letech války, zatím není jisté.