Železná rakev se dvěma torpédy: Německá UB-8 bojovala s ruským loďstvem v nebezpečných vodách Černého moře

Když na podzim 1914 německá armáda dobyla přístavy ve Flandrech, přímo se nabízela možnost ohrozit odsud námořní trasy nepřítele mezi jižní Anglií a Francií. K operacím v těchto mělkých vodách měl postačovat malý typ ponorného člunu, u kterého se od počátku uvažovalo o možnosti přepravy po železnici. Tehdy Říšský námořní úřad (Reichmarineamt– Ministerstvo válečného námořnictva) kývl na nabídku stavby série malých pobřežních ponorek, které kromě minimálních nákladů slibovaly možnost rychlého dodání a tím i podstatné kvantitativní rozšíření podmořské floty.

Pro příbřežní vody

A tak už 15. října námořnictvo objednalo v loděnicích Germaniawerft Kiel a AG Weser Brémy sérii 15 jednotek označených jako typ UB-I. Tým konstruktéra Hanse Techela navrhl vskutku malé ponorné čluny vytvořené přímo na míru pro pobřežní vody, ale také „šité horkou jehlou“. Dochovala se řada svědectví dokazující, že pro jejich posádky představovala služba značnou fyzickou i psychickou zátěž.

Jediný důstojník a 13 námořníků se muselo vtěsnat do plavidla nepatrných rozměrů a v tomto prostoru pak plnit bojové úkoly. Nevelká, ač při porovnání se zbytkem ponorky masivní velitelská věž si vysloužila různé nelichotivé přezdívky. Paluba připomínala úzký chodníček a pohybovat se po něm při plavbě na hladině představovalo i při klidném stavu moře značně nebezpečné dobrodružství.

Výzbroj tvořila pouhá dvě torpéda ve dvou příďových torpédometech – náhradní munici do této zbraně posádka neměla, protože nebyla kde uložit. Chabý arzenál doplňoval kulomet, který museli námořníci před ponořením sejmout a uschovat. Později jej nahradil kanon malé ráže. 

Výtvor z Germanie

Trup pozdější UB-8 založili v Germaniawerft u Friedricha Kruppa v Kielu 4. prosince 1914. Kromě minimalistických rozměrů a slabé výzbroje vyhlížela velmi úsporně také ostatní takticko-technická data. Člun obdržel jediný malý čtyřválcový vznětový motor (44 kW) zajišťující pohyb na hladině; pro plavbu pod ní dělníci instalovali elektromotor Siemens-Schuckert (88 kW). Sečteno a podtrženo, na hladině to stačilo na bídných 6,5 uzlu (12 km/h), pod vodou pak ponorka mohla vyvinout rychlost maximálně 5,5 uzlu (10 km/h), takže o pronásledování jakéhokoli nepřátelského plavidla nemohla být řeč. 

Silné proudy nebo vlnobití představovaly pro posádku mnohdy větší nebezpečí než nepřítel. Stejně tak se námořníci s hrůzou obávali poruchy strojního zařízení, o jehož tichém chodu se také nedalo hovořit.

Další riziko hrozilo po odpálení torpéda, které díky své hmotnosti představovalo pro malé plavidlo významné odlehčení. Ponorka pak měla tendenci náhle se vynořit z periskopové hloubky nebo naopak klesnout a kompenzační nádrž tento problém nedokázala uspokojivě řešit.

Kvůli stísněným prostorům, malému množství zásob a výše zmíněným negativním vlastnostem byl čas strávený v této „železné rakvi“ prostoupené směsicí nesčetných pachů a závislé na nespolehlivých přístrojích pro všechny nováčky šokující zkušeností. Pro ilustraci poměrů panujících na palubě jen dodejme, že o každé lůžko v trupu se dělili dva muži a zásoba vody k pití, vaření, ale také na mytí činila na každého člena posádky zhruba 38 litrů na celou dobu plavby.

Našla se ale i nějaká pozitiva. O rekordní rychlosti stavby a možnosti přepravy v rozloženém stavu po železnici již byla řeč. Přes minimalistické rozměry dokázal člun urazit vzdálenost 3 000 km na hladině a 83 km pod ní – v obou případech ale jen při snížené rychlosti. Ponorka se dokázala skrýt pod vodou za fantastických 33 sekund a některé dobře sehrané posádky tento čas zkrátily ještě o třetinu! Člun se mohl bezpečně ponořit až do 50metrové hloubky. O tom, že se nakonec tento typ osvědčil, svědčí i skutečnost, že „ubéčka“ sloužila až do konce války a připsala si nejeden úspěch.

Dramatická cesta

Stavební práce probíhaly rychlým tempem a jednotlivé rozložené sekce člunu následně dělníci na plošinových vagonech odeslali do istrijské Puly. Tam technici vše smontovali a ponorka 23. dubna 1915 oficiálně vstoupila do služby. Velení dostal tehdy šestadvacetiletý rodák z Magdeburku námořní nadporučík (Oberleutnant zur See) Ernst von Voigt. V té době už bylo jasné, že UB-8 zamíří spolu s dalšími dvěma ponorkami stejného typu na pomoc tureckému spojenci. Aby u-boot šetřil pohonné hmoty, měl jej až do řeckých vod u jihozápadního cípu Peloponésu odvléci rakousko-uherský lehký křižník Novara. 

Dvojice opustila Pulu 2. května 1915 před úsvitem. Před vplutím do Otrantského průlivu oddělujícího patu „italské boty“ od Albánie posádka Novary upravila vzhled svého plavidla, aby alespoň zdálky připomínalo civilní parník. Dohodové mocnosti prohlásily průliv za střeženou zónu, hlídaly ho však chabě – přesto tudy křižník s ponorkou raději propluly pod rouškou noci.

Teprve když se u ostrova Kefalonia objevila válečná loď pod francouzskou vlajkou, odpojily posádky vlečná lana. Novara využila vysoké rychlosti k úspěšnému úniku na sever a návratu do domovského přístavu, zatímco Němci se ukryli pod hladinou a poté pokračovali nezpozorováni v plavbě do tureckých vod.

Ztracený námořník

Zákeřnost služby na technicky nespolehlivém plavidle nejlépe dokumentuje událost, k níž došlo během cesty. Při pobytu na hladině se ponorka nečekaně začala zádí napřed nořit do vln. Situaci zachránilo uzavření poklopu, člun však stále klesal pod hladinu a tři členové posádky, kteří se v osudnou chvíli nacházeli na palubě, skončili v moři. Von Voigt vydal pokyn k urychlenému naplnění balastních nádrží stlačeným vzduchem, čímž po chvíli dostal ponorku znovu na hladinu. Vylovit se podařilo jen dva námořníky, třetí se mezitím utopil.

Večer 29. května Němci zpozorovali velkou, na první pohled válečnou loď. Von Voigt údajně kvůli ní ignoroval pět naložených obchodních lodí, které se nacházely v dosahu. Jelikož měl pozici vhodnou k útoku a nepřítel ponorku zjevně nezpozoroval, vyslal na lákavý cíl jediné torpédo. A trefil. Zasažená loď se však udržela na hladině a UB-8 se musela vzdálit, aniž by se dočkala konce své oběti.

Z Turecka do Varny

Ponorka se 4. června uchýlila do Konstantinopole a počítalo se s jejím nasazením proti dohodovému loďstvu při ústí Dardanel a lodní dopravě v Egejském moři. Několik misí však zdar nepřineslo a také se ukázalo, že silné proudy v úžině představovaly pro slabé strojní vybavení příliš silného protivníka. Velení následně malým německým ponorkám (v létě dorazily další dvě) vybralo za nový operační prostor Černé moře.

Posádka UB-8 vyrazila na první ostrou bojovou misi v těchto vodách v září. Během hlídky se vydala k pobřeží Krymu, kde podle některých zdrojů zničila čtyři plachetnice. Tři z nich 9. září v oblasti Aju-Dag: Sotrudnik (o výtlaku 288 m³; 102 BRT), Pokornyj (288 m³; 121 BRT), Blagodetiel (240 m³; 85 BRT) a poblíž Feodosie pak ještě 11. září škuner Melitin (306 m³; 108 BRT).

V jednom případě nařídil nadporučík von Voigt odtáhnout záchranný člun s posádkou plachetnice ke břehu. Tam se však u-boot dostal pod palbu, ale zachránil se rychlým ponořením. Ruské torpédoborce vyslané k jeho dopadení pátraly na moři zbytečně. Novou operační základnou ponorných člunů UB-7 a UB-8 se poté stala bulharská Varna.

Země vstoupila do války 14. října 1915 na straně centrálních mocností a krátce poté ruské lodě Varnu poprvé ostřelovaly. Kromě pobřežního dělostřelectva Bulhaři neměli nic, čím by se mohli bránit. Tehdy zasáhly německé ponorky a pouhá jejich přítomnost přinutila útočníka zanechat námořního bombardování a bulharské vody opustit.

Počátkem roku 1916 vykonala UB-8 bojovou hlídku u tureckého strategického přístavu Zonguldak a ráno 17. ledna se manévrem vyhnula torpédovému útoku ruské ponorky. Svou poslední, čtrnáctou, bojovou misi pod německou vlajkou provedla von Voigtova UB-8 v květnu 1916 před Sevastopolem.