Od nebeských rytířů k digitálním lovcům: Vývoj stíhací taktiky od korejské války po letouny 6. generace

Proudové stíhačky (jako F-86 Sabre a MiG-15) se poprvé utkaly na počátku 50. let nad Koreou, kde se uplatnily úpravy taktických postupů z druhé světové války. Severokorejským pilotům hodně pomáhalo i navádění ze země, z něhož SSSR postupně učinil jeden z úhelných kamenů své vzdušné taktiky, a proto nepřekvapuje, že hrálo velmi důležitou roli i v 60. a 70. letech nad Severním Vietnamem. Jeho letectvo nasadilo jak lehké a obratné stroje MiG-17, tak těžší, rychlejší a méně obratné MiG-21, které ale měly i řízené střely.

Základní stíhací stroj letectva i námořnictva USA představoval F-4 Phantom II, jenž disponoval rozsáhlou raketovou výzbrojí a vyspělou elektronikou, ovšem za sovětskými stíhačkami zaostával v horizontální obratnosti. Vietnamští piloti preferovali překvapivé útoky, a proto Američané museli najít způsob, jak proti nim využít silné stránky svých strojů, zvláště rychlost a stoupavost. 

Vietnamské zkušenosti

Stíhačkám sovětské výroby vzdorovali též Izraelci, kteří vedle techniky amerického původu provozovali i hbité francouzské stroje Mirage III. Ty mohly sázet na svou obratnost, zatímco piloti těžších phantomů se naučili využívat vertikální manévry, díky nimž mohli získat výhodnou pozici k vypuštění rakety na vietnamský nebo arabský mig.

Právě F-4 představoval typický výsledek konstrukční koncepce dominující v 50. a 60. letech, jež produkovala rychlé, jenže těžké a neobratné „nosiče raket“. Jejich základním úkolem mělo být ničení bombardérů nepřítele, nikoli boj s jeho stíhačkami, avšak válečná realita se ukázala jako značně odlišná.

Účinnost tehdejších střel vzduch–vzduch silně zaostávala za očekáváními a střety nad Vietnamem a Středním východem potvrdily užitečnost technicky méně vyspělých, ale obratnějších strojů. Z analýz každopádně vyplývalo, že kolem 80 % sestřelů ve vzdušných bojích se nadále dosahovalo překvapivými útoky na nic netušící protivníky, ačkoli se objevila i nová hrozba v podobě řízených raket země–vzduch.

Stíhačky 4. a 5. generace

Zkušenosti z těchto válek se tedy projevily v konstrukcích letounů 4. generace, jež se objevily na konci 70. a v průběhu 80. let. Americká letadla F-15 Eagle, F-16 Fighting Falcon a F/A-18 Hornet a stejně tak sovětské stíhače MiG-29 a Su-27 mohly těžit i z velkého pokroku, který se odehrál mimo jiné v aerodynamice, materiálech a konstrukci motorů.

Opět se od nich žádala i vysoká obratnost, ovšem poněkud jiného druhu než kdysi – důraz se nově kladl též na manévry s uchováním vysoké energie. Klasické horizontální obraty s ostrými zatáčkami totiž způsobovaly, že stroj při nich ztrácel rychlost nebo výšku, tedy přesně ty hodnoty, jež měly být klíčové pro získání výhodné pozice pro střelbu. Nové typy motorů ale produkovaly takový přebytek tahu vůči hmotnosti letadla, že nyní umožnily i manévry kdysi zcela neproveditelné. 

Zásadním vývojem prošly též řízené střely, protože nové střely krátkého dosahu, jako AIM-9L či R-73, dokázaly zaměřit nepřátelský stroj z téměř jakéhokoli úhlu (a nikoli jen zezadu jako ty starší), a objevily se mnohem účinnější rakety středního dosahu jako AIM-120 AMRAAM. To vše se samozřejmě odrazilo v podobě vzdušných soubojů, ve kterých postupně začaly získávat větší význam střety na delší vzdálenost mimo vizuální kontakt. 

Další změna se dostavila s příchodem stíhaček 5. generace, respektive obtížně zjistitelných („neviditelných“) strojů. Přestože typy jako F-22 Raptor nebo F-35 Lightning II dosud nesou i rakety krátkého doletu, v praxi se již s bojem při vizuálním kontaktu příliš nepočítá. (Jiný názor ale zjevně zastávají Rusové, jak ilustruje důraz na vysokou obratnost u jejich stíhače Su-57.) 

Mezi rysy strojů 5. generace totiž patří též „informační nadvláda“, přesněji řečeno vysoká úroveň senzorového a komunikačního vybavení, která jim umožňuje rychle získat a zpracovat data o nepříteli a zaútočit, aniž by protivník tušil, že mu něco hrozí. Opět se tudíž vlastně vynořuje stará zásada o útoku z výhodné pozice, ale aktualizovaná pro podmínky „digitálního bojiště“.

Letecké souboje budoucnosti

Někdy se vyskytují tvrzení, že F-35 v hypotetickém střetnutí „jeden na jednoho“ s tím či oním stíhačem 4. generace prohrává, jelikož „pětatřicítka“ nenabízí takovou obratnost. I kdyby však byla tato teze pravdivá, v praxi by měla zanedbatelný význam, jelikož v reálném válečném konfliktu k takovému souboji patrně vůbec nedojde.

Nabízí se zde přirovnání k situaci z druhé světové války, před kterou za pomyslné „krále“ letecké akrobacie platili piloti fašistické Itálie, avšak užitečnost této individuální akrobacie se ve skutečných leteckých bitvách projevila jako minimální. Britové, Němci či Američané možná nedokázali předvádět na obloze tak nádherná vystoupení jako Italové, ale v soubojích vítězili díky taktice a kooperaci. 

Individuální střetnutí „nebeských rytířů“ měla jakýsi význam za první světové války, ovšem v bitvách desítek strojů zkrátka rozhodují jiné faktory. Z toho také pramení vize soubojů strojů blížící se 6. generace. Čína již testuje dvě taková letadla a v USA získala firma Boeing oficiální kontrakt na stíhačku nazvanou F-47 NGAD (Next Generation Air Dominance).

Převažuje názor, že u těchto letadel se bude klást důraz na dolet, rychlost, nosnost zbraní, výkony senzorů a kvalitu spojení, což se projeví ve větších rozměrech, zatímco obratnost ustoupí do pozadí. O čínském letounu J-36 už se tudíž dokonce říká, že to není ani tak stíhačka v dnešním smyslu, nýbrž něco jako „vzdušný křižník“ („aerial cruiser“). 

Nesmí se ovšem pominout ještě jeden důležitý fakt: pro stíhače 5. a ještě více 6. generace se počítá s podporou bezpilotních bojových letadel, jež budou díky umělé inteligenci disponovat vysokou mírou autonomie. Pilotované stroje převezmou role velitelů formací, kdežto jako „čísla“ se uplatní drony. Ty mají být „postradatelné“, aby mohly plnit riskantní úkoly, a absence osádky jim dovolí provádět manévry s obrovským přetížením, takže se patrně zapojí i do vzájemných soubojů. Staré zásady „nebeských rytířů“ se tak možná dočkají nového uplatnění, tentokrát v podání dronů.