Archeologové objevili dětskou lebku uloženou v podlaze 2 500 let starého skandinávského domu

Skandinávie doby železné a vikinské éry nebyla zdaleka tak poklidným místem, jak by se mohlo zdát z romantických představ o životě dávných Seveřanů. Zhruba od roku 500 př. n. l. do roku 1050 n. l. docházelo k násilným střetům mezi jednotlivci i celými komunitami. Archeologové po nich nacházejí hroby významných válečníků, pozůstatky padlých bojovníků i hromadná pohřebiště obětí konfliktů.

Ne všichni mrtví však spočinuli na běžných pohřebištích nebo v mohylách. Některé lidské ostatky skončily na místech, kde by je archeologové možná nečekali: pod podlahami domů, v obyčejných jamách, studnách nebo dokonce v prostorách, kde se lidé scházeli k hostinám. 

Nová studie týmu vedeného Marianne Hem Eriksenovou z Národního muzea v Kodani a Leicesterské univerzity ukazuje, že ukládání lidských ostatků do obývaných prostor představovalo součást pohřebních praktik tehdejší Skandinávie. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Method and Theory.

Mrtví mezi živými

Archeologové prozkoumali ostatky téměř 200 lidí pohřbených v obytných objektech starověké a vikinské Skandinávie. Nejméně 12 z nich utrpělo v době kolem smrti násilná zranění. Přibližně polovina těchto případů zahrnovala poranění hlavy a čtyři jedinci měli zranění na více místech těla. Mezi oběťmi převažovali dospělí muži, výzkumníci však identifikovali také dvě ženy a jedno dítě.

Nález násilně usmrcených lidí v obytných prostorách otevírá otázky, které samotné lidské kosti nedokážou jednoznačně zodpovědět. Proč někdo uložil ostatky oběti násilí přímo do domu, v němž dál žili lidé? Šlo o připomínku tragické události, zvláštní pohřební obřad, nebo o součást složitějšího vztahu mezi živými a mrtvými? Odpovědi se mohou případ od případu lišit.

Některé nálezy navíc naznačují, že lidské ostatky nemusely na místo svého posledního uložení putovat bezprostředně po smrti. Mohly být určitou dobu uchovávány a teprve později přeneseny jinam.

Dětská lebka pod podlahou

Výmluvným příkladem je nález z domu v Dánsku, který vznikl někdy mezi lety 500 a 1 př. n. l. Archeologové v něm objevili čelní kost lebky dítěte, které zemřelo ve věku pouhých dvou až čtyř let. Analýza DNA ukázala, že šlo o chlapce. Na lebce se zároveň zachovaly stopy po poranění mečem.

Zvláštní je především místo, kde ostatky skončily. Lebku totiž někdo položil na podlahu domu, v němž se dál odehrával každodenní život. Radiokarbonové datování navíc ukázalo, že je až o dvě století starší než samotná stavba. Chlapcovy ostatky tak mohly být po dlouhou dobu uchovávány a do domu se dostaly teprve později.

Proč někdo takto naložil s lebkou malého dítěte, zůstává nejasné. Samotný nález neprozrazuje, zda šlo o vzpomínku na zemřelého, součást rituálu, nebo o jednání s úplně jiným významem. Ukazuje však, že lidské ostatky mohly mít pro obyvatele tehdejší Skandinávie význam i dlouho po smrti člověka.

Lebka ve studni

Podobně pozoruhodný nález pochází z vikinského naleziště datovaného přibližně do let 750 až 1050. Archeologové tam objevili lebku mladé ženy ve studni poblíž skupiny čtyř menších domů. Také v tomto případě se na kostech zachovaly stopy násilí. Žena mohla utrpět údery nebo sečná poranění způsobená mečem či sekerou.

Ani zde není jisté, kdy přesně se lebka do studny dostala. Je možné, že ji někdo před uložením na toto místo po určitou dobu uchovával, podobně jako v případě dětské lebky z Dánska.

Oba nálezy připomínají, že zacházení s mrtvými ve starověké a vikinské Skandinávii bylo mnohem rozmanitější, než naznačují tradiční představy o pohřbívání do hrobů a mohyl. Lidské ostatky se někdy stávaly součástí prostředí, v němž lidé dál bydleli, pracovali a setkávali se. Jaký význam takové praktiky měly, zůstává otevřenou otázkou – a právě spojení archeologických nálezů, analýzy kostí a moderních laboratorních metod může pomoci postupně odhalovat další části tohoto temného příběhu.