Kdo vytvořil tisíce hliněných bojovníků? Otisky prstů odhalují překvapivé stopy po tvůrcích terakotové armády

Už více než dva tisíce let střeží hlinění bojovníci hrobku prvního čínského císaře Čchin Š’-chuang-tiho. Terakotová armáda patří k nejúchvatnějším památkám starověku: tisíce soch v životní velikosti se liší tvářemi, účesy i výstrojí, jako by jejich tvůrci chtěli každému vojákovi vtisknout vlastní osobnost. Kdo ale toto mimořádné dílo vytvořil? O řemeslnících, kteří ho před zhruba 2 200 lety vyrobili, toho víme překvapivě málo.

Archeologové dosud většinou předpokládali, že na výrobě terakotové armády pracovali výhradně dospělí muži. Nový výzkum však tuto představu zpochybňuje. Na povrchu hliněných soch se totiž dochovaly otisky prstů jejich tvůrců. A právě ty naznačují, že na monumentálním projektu se mohli podílet nejen muži, ale také ženy a děti.

Kdo vytvořil největší hliněnou armádu světa?

Dosud objevená část terakotové armády čítá tisíce soch v životní velikosti. Archeologové odhadují, že zahrnuje přibližně 8 000 válečníků, 130 válečných vozů tažených celkem 520 koňmi a dalších 150 koní určených pro jízdu. To vše je ovšem jen součástí rozsáhlého pohřebního komplexu, jehož značná část stále čeká na důkladný průzkum. O skutečném rozsahu císařovy posmrtné říše tak zatím nemáme úplnou představu.

Překvapivě málo toho víme také o lidech, kteří hliněné vojsko vytvořili. Dosavadní výzkum se soustředil především na výrobní postupy a organizaci práce, zatímco samotní řemeslníci zůstávali poněkud v pozadí. Představa, že šlo výhradně o dospělé muže, se proto dlouho přijímala téměř samozřejmě, přestože její původ není zcela jasný.

Historické prameny přitom dokládají, že v dílnách pod státním dohledem za dynastie Čchin pracovali také ženy a děti. Například při výrobě lakovaných předmětů je jejich účast doložena poměrně dobře. Zda se však podobně pestrý kolektiv podílel také na vzniku terakotové armády, zůstávalo otázkou.

Archeoložka Siao-si Li z Mauzolea císaře Čchin Š’-chuang-tiho a její kolegové se proto rozhodli hledat stopy přímo na hliněných sochách. Ve studii zveřejněné v odborném časopise Journal of Cultural Heritage se zaměřili na otisky prstů, které řemeslníci zanechali na dosud nevypálené hlíně. Podobné stopy mohou archeologům prozradit informace o lidech, jejichž jména se v historických záznamech nedochovala.

Výzkumníci zatím analyzovali poměrně malý soubor: 79 otisků na 36 sochách válečníků. I tak jim ale poskytl první vodítka k tomu, kdo se mohl na výrobě slavné armády podílet.

Co prozradily otisky prstů?

Otisky se zachovaly na různých částech soch – na hlavách, pažích, zbroji, rukou, límcích a na jedné noze. Většinou vznikly neúmyslně při modelování, tvarování a sestavování jednotlivých částí bojovníků. Řemeslníci například přidržovali hliněné díly při jejich spojování nebo uhlazovali jejich povrch. Některé otisky zase zanechali při přitlačování drobných ozdob, například výstupků napodobujících nýty na zbroji.

Samotný otisk prstu přitom může prozradit víc, než by se zdálo. Vědci měřili vzdálenost mezi papilárními liniemi – drobnými vyvýšenými útvary na bříškách prstů, které vytvářejí charakteristický obrazec otisku. Jejich rozestupy se totiž s růstem člověka mění, což může pomoci odhadnout jeho věk. S růstem člověka se tyto linie od sebe postupně vzdalují.

U dětí a dospívajících přitom nejsou rozdíly mezi chlapci a dívkami příliš výrazné. Po dosažení tělesné dospělosti se ale růst zpomaluje a muži mívají papilární linie o něco širší než ženy.

Z naměřených hodnot tak lze odhadovat nejen věk, ale do určité míry i pohlaví člověka, který otisk zanechal. Metoda má ovšem své limity: hodnoty různých skupin se značně překrývají, takže například otisk dospívajícího chlapce může být téměř nerozeznatelný od otisku dospělé ženy.

Výzkumníci proto nezkoušeli určit věk a pohlaví každého jednotlivého tvůrce. Místo toho použili statistický model, který odhadl zastoupení různých skupin v celém souboru 79 otisků. 

Zohlednili přitom také možné rozdíly mezi populacemi a smršťování hlíny při vysychání a vypalování. Jejich výpočty však vycházejí z referenčních údajů o současných Evropanech, což do výsledků vnáší určitou nejistotu.

Muži, ženy i děti

Výsledky naznačují, že na výrobě terakotové armády se podílel mnohem rozmanitější kolektiv, než se dosud předpokládalo. Podle statistického modelu připadalo na dospělé muže 45 % otisků, na dospělé ženy 32,7 % a na děti mladší 15 let zbývajících 22,3 %.

Zapojení dětí přitom nemuselo být ničím neobvyklým. Historické záznamy z období dynastie Čchin popisují systém učňovského vzdělávání, v němž se mladí lidé učili řemeslu pod dohledem zkušenějších mistrů. Podle starověkých právních textů zapsaných na bambusových destičkách mohl učeň dokončit výcvik za rok a stát se plnohodnotným řemeslníkem po dalších dvou letech.

Autoři studie připouštějí, že mladí pomocníci mohli dostávat jednodušší úkoly, například připevňovat drobné ozdobné prvky na hliněnou zbroj. Technicky náročnější práci pak mohli mít na starosti zkušenější řemeslníci.

Co ještě nevíme

Závěry je však třeba brát s jistou rezervou. Analyzovaných 79 otisků pochází pouze z 36 soch v jedné části rozsáhlého archeologického naleziště. Navíc podíl otisků jednotlivých skupin nemusí odpovídat skutečnému podílu lidí, kteří armádu vyráběli. Nezkušený pracovník mohl na hlíně zanechat více stop než zručný řemeslník, který s materiálem zacházel obratněji.

Výzkum tedy zatím nedokazuje, že ženy a děti tvořily přesně takovou část pracovního kolektivu, jakou naznačují vypočtené podíly. Přináší ale první kvantitativní biologické důkazy, že se na výrobě terakotové armády mohli vedle dospělých mužů podílet také další členové tehdejší společnosti.

Vědci proto chtějí v budoucnu rozšířit databázi otisků a prozkoumat větší počet soch. Mohli by tak získat přesnější představu o tom, kdo stál za vznikem jednoho z nejpozoruhodnějších děl starověké Číny.