Útočili vikingové? Archeologové objevili v Lotyšsku hrob šesti lidí, jejichž kosti nesou stopy brutálního násilí

Před více než 1 100 lety zemřelo na území dnešního Lotyšska šest lidí – čtyři muži, chlapec a dívka spočinuli ve společném hrobě, který se vymyká ostatním pohřbům z této doby. Kosti tří mužů nesou stopy brutálního násilí. Mohli se stát oběťmi vikinského nájezdu?

Smrtící útok v době vikingů

Příběh zmíněné šestice se začal odvíjet někdy ve druhé polovině 9. století, kdy se vikingové plavili po Baltském moři a podnikali výpravy do okolních oblastí. Jejich možnými oběťmi se mohli stát i obyvatelé dnešního Lotyšska. Právě odtud pochází neobvyklý společný hrob, který archeologové objevili na pohřebišti Čunkāni-Dreņģeri nedaleko Rižského zálivu.

Na zdejším pohřebišti se pochovávalo po několik staletí, přibližně od 7. do 11. století. Většina hrobů obsahuje ostatky jediného člověka. Nález šesti jedinců uložených na jednom místě proto přitahuje pozornost nejen svým rozsahem, ale především stopami, které na kostech zanechala násilná smrt.

Nejvýraznější zranění utrpěli tři ze čtyř mužů. Jeden z nich měl řezné rány na předloktí a ruce, které mohl utržit při pokusu bránit se útočníkovi. Další utrpěl tak silný úder, že mu roztříštil čelist. Třetí muž vyvázl ještě hůř: jeho krk zasáhlo zranění, které se blížilo úplnému oddělení hlavy od těla. Za smrtícími ranami mohly stát ostré zbraně, například sekery nebo meče.

Co se stalo se čtvrtým mužem a oběma dětmi, zůstává nejasné. Pokud také zemřeli násilnou smrtí, nemusely po nich na kostech zůstat žádné stopy. Zranění měkkých tkání se totiž po více než tisíci letech nemusí dát vůbec rozpoznat. Archeologové proto nedokážou s jistotou říct, zda všech šest lidí zahynulo stejným způsobem. Jejich společný hrob však naznačuje, že jejich osudy spojila jedna událost.

Otec a syn

Důležité vodítko přinesla genetická analýza ostatků. Vědcům se podařilo zjistit, že chlapec pohřbený mezi dospělými muži byl synem jednoho z nich. Další muž s nimi byl příbuzný ve třetím stupni, což by odpovídalo například vztahu mezi bratranci nebo mezi prastrýcem a prasynovcem. 

U dívky se nepodařilo získat dostatek staré DNA, aby bylo možné určit její případné příbuzenské vazby. Přesto není vyloučeno, že všech šest lidí patřilo k jedné domácnosti nebo ke stejné širší komunitě.

Podle archeoložky Elīny Pētersone-Gordiny z Lotyšské univerzity byli pohřbení s největší pravděpodobností místními obyvateli. Genetické výsledky ukazují na baltský původ a způsob pohřbení odpovídá zvyklostem známým z této oblasti.

V 9. století zde žili mimo jiné Semigallové, baltský národ obývající zdejší úrodné nížiny. Jejich život se opíral především o zemědělství. Přestože jejich území nebylo součástí skandinávského vikinského světa, kontakty ani ozbrojené střety s lidmi přicházejícími od Baltského moře nelze vyloučit.

Vikingové, nebo místní nepřátelé?

Kdo šestici připravil o život, se možná už nikdy nepodaří zjistit. Jednou z možností je konflikt mezi sousedními komunitami, druhou útok vikinských bojovníků. Druhá hypotéza odpovídá době, do níž pohřeb spadá, i závažnosti zranění nalezených na kostech mužů. Přímý důkaz, který by útočníky jednoznačně identifikoval, ale chybí.

Že se skandinávští bojovníci ve východním Pobaltí pohybovali už před vznikem lotyšského hrobu, dokládají i další archeologické nálezy. Na estonském ostrově Saaremaa objevili badatelé v letech 2008 a 2010 dva lodní pohřby pocházející přibližně z roku 750. Obsahovaly ostatky mužů skandinávského původu, kteří rovněž zemřeli násilnou smrtí.

Tyto nálezy potvrzují, že ve východním Pobaltí docházelo k ozbrojeným střetům už v této době. Nedokládají však, že za smrtí šestice z Čunkāni-Dreņģeri stáli právě vikingové.

Jak zdůrazňuje Pētersone-Gordina, vikinský nájezd zůstává pouze jedním z možných vysvětlení. Z kosterních pozůstatků lze vyčíst mnoho o způsobu smrti, nikoli však automaticky určit totožnost pachatelů nebo přesný průběh událostí.

Společný hrob svědčí o úctě k zemřelým

Na nálezu je pozoruhodná ještě jedna věc. Přestože nejméně tři z pohřbených zemřeli násilně, jejich ostatky někdo uložil do země s velkou pečlivostí. Nešlo o bezmyšlenkovité naházení mrtvých do společné jámy. Každý z nich dostal pohřeb odpovídající místním zvyklostem a také tradiční pohřební milodary.

Žena, tedy v tomto případě dívka, ležela hlavou k severozápadu, zatímco muži byli uloženi vedle ní s hlavami obrácenými k jihovýchodu. Podobné uspořádání se objevuje i v dalších hrobech z této doby. Způsob pohřbení proto odpovídá místní tradici, nikoli nějakému mimořádnému zacházení s neznámými mrtvými.

Právě proto archeologové hovoří o společném pohřbu, nikoli o masovém hrobu. Tento rozdíl není jen otázkou názvosloví. Pečlivé uložení těl a přítomnost milodarů naznačují, že zemřelí patřili ke skupině, jejíž členové si zasloužili řádný pohřeb. Zároveň lze předpokládat, že všichni zemřeli přibližně ve stejné době.

Antropolog a archeolog Rimantas Jankauskas z Vilniuské univerzity, který se výzkumu přímo neúčastnil, upozorňuje, že nález přináší nové poznatky také o společnosti Semigallů. Pečlivost pohřbu by podle něj mohla souviset s utvářením společenské hierarchie a vznikající aristokracie.

Společný hrob tak vypovídá o víc než o brutálním násilí, které ukončilo život šesti lidí. Připomíná také společnost, v níž žili, její pohřební zvyklosti i postavení zemřelých. Zda se stali oběťmi vikinského nájezdu, nebo místního konfliktu, zůstává otevřenou otázkou. Jisté je jen to, že jejich příběh přežil více než jedenáct století v kostech, které archeologům dodnes vydávají svá svědectví.