Věrnost se vyplácí: Proč drtivá většina ptáků zůstává raději ve dvou?
Je evolučně výhodnější mít potomky s jediným partnerem, spoléhat na jednorázové známosti, nebo se snažit na více frontách současně? Alespoň u ptáků se zdá, že poslední jmenovaná strategie skýtá z dlouhodobého hlediska nejmenší výhodu.
Naprostá většina živočichů se rozmnožuje pohlavně, což znamená, že ke vzniku nového jedince je zapotřebí spojení dvou typů buněk. Obvykle je zajišťují rodiče, kteří se musejí spářit a v některých případech také postarat o úspěšný vstup potomků do života. U druhů, jež o přežití a výchovu svých ratolestí skutečně usilují, padá mnohdy zmíněný úkol na bedra samice.
Najde se však řada výjimek a tu nejnápadnější nepochybně tvoří ptáci: Nerodí se jim totiž živá mláďata a nakladená vejce se musejí udržovat v teple. Vylíhnuté potomky je pak samozřejmě potřeba krmit a chránit před predátory.
Obránci harému
Přestože u některých opeřenců stačí na všechno jeden rodič, často bývá výhodnější, když se na péči podílejí oba. A patrně proto se mezi ptáky také rozšířila monogamie. Podle některých autorů je sociálně monogamních až 90 % přibližně z 11 tisíc známých ptačích druhů. Svému partnerovi zůstává věrná většina pěvců, krkavcovitých, dravců a mnoho jiných druhů včetně labutí, alkounů, albatrosů nebo čápů.
Pořád však zbývá přinejmenším 10 % těch, kteří vsadili na odlišné strategie. Nejčastěji se jeden samec páří s několika družkami, jež si stavějí samostatná hnízda – jedná se o tzv. polygynii. I v takovém případě může otec s výchovou mláďat pomáhat, někdy ovšem přiloží „křídlo“ k dílu jen v jediném, hlavním hnízdě. Jindy se samci na péči o potomstvo nepodílejí vůbec, což platí například pro ty, kteří vynakládají veškeré úsilí na obranu svého harému či zdrojů.
Specifický příklad představuje tokání, při němž se samci předvádějí na konkrétním tokaništi a snaží se své protějšky zaujmout a přesvědčit, že právě oni znamenají nejlepší volbu pro oplodnění jejich vajíček. Nic jiného než sperma ovšem partnerce neposkytnou, takže na vše ostatní zůstane sama. Takto se chovají mimo jiné tetřevi.
Otec to zvládne
Existuje však i opačná situace, kdy se jedna samice páří s několika partnery, a v takovém případě hovoříme o polyandrii. Někdy samci s družkou zůstávají a s péčí o mláďata jí pomáhají; jindy se role prohodí a samice naklade vejce do hnízd několika ptáků, čímž její práce končí a veškerá starost o potomky zůstane na otcích. Na popsaný vzácně se vyskytující systém vsázejí různí běžci, například kiviové, emuové či nanduové.
Ačkoliv by se vzhledem k dominanci monogamie mohlo zdát, že z evolučního hlediska představuje pro ptáky nejpřirozenější variantu, opak je zřejmě pravdou: Přestože se u nich vyvinula poměrně brzy a díky svým výhodám získala současné výsadní postavení, první opeřenci nejspíš párové svazky nevytvářeli a o mláďata se starali překvapivě samci – přesně tak, jak to dnes pozorujeme u zmíněných běžců, kteří patří k nejstarším žijícím skupinám ptáků.
Konec zrádcovských genů
Zajímavý vhled vnesla do vývoje ptačího rozmnožování studie publikovaná koncem loňského roku v časopise Evolution, jež se pokusila odhalit stabilitu jednotlivých párovacích systémů. Vědci analyzovali informace o více než 6 500 druhů ptáků, přičemž je rozdělili do tří skupin: na monogamní se silnými a dlouhodobými svazky; dále na polygamní, kteří se soustředí na obranu zdrojů a dlouhodobé ani pevné svazky nevytvářejí; a na tokající, u nichž sociální vazby zcela chybějí.
Jako evolučně nejodolnější se nepřekvapivě ukázala monogamie, což jen podtrhuje, jak důležitou roli hraje péče obou rodičů. Pokud se jeden pokusí přenést víc práce na partnera, potomci na to pravděpodobně doplatí a „zrádcovské“ geny se do dalších generací nepředají. Naopak polygamie zaměřená na ochranu zdrojů se jeví jako značně nestabilní a zvyšuje pravděpodobnost vymření druhu, případně přechodu ke klasické monogamii.
Pozoruhodnou stabilitu přitom vykazovalo tokání. Nutno dodat, že hranice mezi monogamií a polygamií nebývá vždy zcela zřejmá: U řady ptáků závisí zvolená strategie spíš na dostupnosti zdrojů či jedinců druhého pohlaví. Zatímco tedy v jednom prostředí může být konkrétní druh monogamní, o pár stovek kilometrů bude panovat odlišná situace…
Jeden na jednoho
Zatímco u ptáků monogamie jasně převažuje, u jiných skupin tak běžná není. Mezi savci ji dobře známe například u hrabošů prériových či u primáta mirikiny Azarovy. Najdeme ji rovněž u plaza scinka uťatého, u některých mořských koníků či u cichlid nebo bezobratlých – třeba u křižáka pruhovaného, žijícího i na českém území. V jeho případě však k monogamii dochází proto, že sameček po spáření zabrání partnerce v další kopulaci ucpáním jejího pohlavního otvoru.
