Mapy mladých tektonických útvarů na Měsíci odhalují, jak se náš souputník s postupným vychládáním zmenšuje

Náš Měsíc vypadá jako dávno mrtvé netečné těleso, které po celé věky v nezměněné podobě krouží kolem Země. Zdání ale může klamat. Studie, kterou před pár dny uveřejnil odborný časopis The Planetary Science Journal, odhalila více než 10 000 mladých zlomů rozptýlených po lunarním povrchu. Autoři odhadují, že poloměr Měsíce se v souvislosti s tím za posledních 400 až 800 milionů let zmenšil přibližně o 45 metrů.

Výzkum vedl Thomas R. Watters z Centra pro studium Země a planet při Smithsonianově Národním muzeu letectví a kosmonautiky se svými spolupracovníky pomocí snímků pořízených kamerovým systémem Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (LROC) zmapovali tisíce útvarů označovaných jako laločnaté zlomy a s nimi také malé hřbety v lunárních mořích.

Tektonika na Měsíci

Pokud se poloměr Měsíce zmenšoval po celé uvedené období konstantní rychlostí, odpovídá to úbytku přibližně 6 až 11 centimetrů za milion let, tedy asi 0,1 mikrometru ročně. To je podstatně méně než průměrná rychlost pohybu zemských litosférických desek, která činí přibližně 1,5 centimetru za rok, což je rychlost je srovnatelná s růstem lidských nehtů. Pohyb desek na Zemi přitom souvisí s tepelnými procesy v jejím nitru.

Na Zemi se přibližně 90 procent tektonické a seismické aktivity koncentruje podél hranic litosférických desek. Měsíc je naproti tomu tělesem s jedinou souvislou deskou, na níž se projevuje smršťování prostřednictvím zlomů. 

Zatímco zemská litosféra se skládá z více než 15 desek, které se vůči sobě pohybují, měsíční litosféra tvoří v podstatě jediný souvislý obal. Když se měsíční nitro ochlazuje a zmenšuje svůj objem, nevznikají zlomy pouze podél hranic desek, ale mohou se vytvářet prakticky po celém povrchu. Měsíční otřesy vyvolané pohybem podél existujících zlomů nebo vznikem nových zlomů mohou díky tomu nastat v kterékoli oblasti Měsíce.

Výzkum Wattersova týmu rovněž ukazuje, že zlomy nejsou rozmístěny rovnoměrně. Některé oblasti jich mají výrazně více než jiné. V oblastech s nejmohutnější měsíční kůrou se naopak vyskytuje zlomů nejméně, což naznačuje, že by mohly patřit k nejstabilnějším částem Měsíce.

Badatelé se domnívají, že rozsáhlé lámání měsíční kůry nezačalo hned v raných fázích jeho historie. Silná, rozpukaná a pórovitá kůra tehdy fungovala jako izolační vrstva, která zpomalovala únik tepla z nitra a omezovala ochlazování, které by vedlo ke smršťování Měsíce. Výraznější tektonické projevy tak mohly nastoupit až v pozdějších etapách jeho vývoje.