Skrytá tvář našeho souputníka: Jak velkou část Měsíce můžeme ze Země pozorovat?

Měsíc má vůči Zemi tzv. vázanou rotaci, jinými slovy se kolem své osy otočí přibližně za stejnou dobu, za jakou planetu oběhne. Uvedená představa je však zjednodušená: Ve skutečnosti můžeme ze Země pozorovat o něco víc než 50 % měsíčního povrchu, konkrétně asi 59 %. Důvod spočívá v kombinaci několika zdánlivých pohybů, jež se souhrnně označují jako librace. 

První typ představuje librace v délce a souvisí s tím, že dráha Měsíce kolem naší planety není kruhová, nýbrž mírně eliptická. Zemský souputník se na ní tudíž někdy pohybuje o něco rychleji – to když se k Zemi nachází nejblíž – a jindy pomaleji, když je od ní nejdál. Jeho rotace okolo vlastní osy však zůstává rovnoměrná a ve výsledku občas vidíme trochu „za okraj“ na jeho východní či západní stranu. Uvedený efekt nám umožňuje nahlédnout zhruba 7°–8° za běžnou hranici viditelné poloviny.

Druhý důležitý efekt tvoří librace v šířce. Rotační osa našeho přirozeného satelitu není kolmá k rovině jeho oběžné dráhy, ale mírně nakloněná. Díky tomu můžeme v průběhu měsíce nahlížet střídavě trochu „nad“ severní lunární pól a jindy zas „pod“ ten jižní. I zde se jedná o několik stupňů, které rozšiřují oblast povrchu dostupnou našemu pohledu.

Kromě toho existuje ještě tzv. denní librace daná tím, že se poloha pozorovatele vůči Měsíci během dne mění. Při východu a při západu jej tedy sledujeme z nepatrně odlišného úhlu. Pokud všechny popsané efekty sečteme, vyjde nám, že ze Země dokážeme v průběhu času spatřit asi 59 % celkového povrchu našeho průvodce a zbylých zhruba 41 % nám skutečně zůstává trvale skryto.