Město mrtvých a živých: Na 1 300 let starém hřbitově v Káhiře žijí tisíce lidí bok po boku s nebožtíky

První dojem? Jste na vesnici nebo v polozapomenutém městečku, jaké může stát na okraji pouště v kterékoliv chudší arabské zemi. Jen těžko si představit, že se o pouhých pár set metrů dál, podél břehů Nilu, vypínají lesklé mrakodrapy metropole největšího arabského státu.

Čím hlouběji se do „Města mrtvých“ noříte, tím víc mizí hluk dopravy a klaksonů a na jeho místo nastupuje mnohem tišší atmosféra. Ne že by tu panoval klid: Po ulicích běhají děti a party teenagerů hrají fotbal. Ale ve srovnání se světem venku je to jako vrátit se o padesát let zpátky v čase.

„Většinou tu žijí chudší lidi, kteří nemají kam jít, ale není to pravidlo. Hodně jich tady je proto, že tu prostě žít chtějí,“ vysvětluje fotograf David Těšínský. „Všichni byli hrozně milí, mladí i staří, a nechávali se ochotně fotit – samozřejmě za malý bakšiš. A nakonec jsme vždycky po focení skončili u čaje nebo cigarety,“ vzpomíná.

Smetánka i chudina

Ve Městě mrtvých našla místo posledního odpočinku egyptská kulturní smetánka, včetně herecké legendy Omara Sharifa, syrsko-arabské zpěvačky Asmahan nebo skladatele Farída al-Atraše. Nicméně zkazky, že tam žijí známí herci, nejsou pravdivé. Nákladné rodinné hroby bohatých se nacházejí uprostřed zahrad a nabízejí pokoje i sály pro smuteční hostiny.

Kromě období smutku v nich ovšem nikdo nežije. Zato staré nehlídané hrobky obsadili neoficiální „nájemníci“.

První lidé se na místě usadili záhy po založení hřbitovů v 7. století – obvykle šlo o hrobaře či kameníky, k nimž se přidávali také učenci a súfijští mystici hledající klid.

Postupem času se tam však stahovalo stále víc obyvatel, přičemž daný trend nabral na síle koncem 19. století a vyvrcholil v 80. letech století minulého. Tehdy narostl populační tlak a několik zemětřesení zničilo domy tisíců lidí, kteří pak hledali přístřeší, kde se dalo – a hřbitov se ukázal jako vhodné útočiště. 

Někteří zvolili vlastní rodinné hrobky, jiní zabrali historické stavby. Ve všech případech však byly kosti s úctou vyzvednuty a přemístěny do nepoužívaných částí „domu“. Navíc se v místě stále pohřbívá. Rodiny ukládají mrtvé pod kameny na nádvořích, zatímco život jde dál.

Budoucnost nejistá

Město mrtvých ve skutečnosti nepředstavuje jednu souvislou oblast, ale dvě rozsáhlá dávná pohřebiště. Severní a jižní hřbitov od sebe odděluje tzv. Saladinova citadela a společně náležejí k zástavbě historické Káhiry, zapsané na seznam UNESCO. Nicméně na rozdíl od mnoha podobných lokalit, které jsou kvůli památkové ochraně zcela liduprázdné a přetrvávají jen jako kulisa dávno minulých dob, Město mrtvých skutečně žije. 

Místní klid však narušují obavy z budoucnosti. „Lidi jsou nervózní, bojí se, že jim město jednou kompletně zbourají,“ objasňuje Těšínský.

A nejde o zcela neopodstatněný strach. V roce 2022 začala demolice desítek hrobek, aby se přes uvolněný prostor mohly vybudovat nové silnice. Ostrá reakce veřejnosti a UNESCO sice projekt zčásti zastavila, ale osud mnoha hrobů byl již neodvratně zpečetěn. Unikátní způsob bydlení každopádně stále přežívá, i když se teprve uvidí, jak dlouho ještě vydrží.