Reklama


Zapomenutí předchůdci legendárního špaginu: Sovětské samopaly PPD

13.09.2018 - Jan Kozák

Sovětský samopal PPŠ-41 si během své služby vysloužil status nezpochybnitelné legendy a jde o jednu z vůbec nejznámějších palných zbraní v historii. O to méně známá je řada samopalů PPD, které sehrály roli nejen přímého předchůdce špaginu, ale i jeho inspirace

<p>Samopaly PPD 1934/38 se dostaly i do výzbroje sovětských partyzánů</p>

Samopaly PPD 1934/38 se dostaly i do výzbroje sovětských partyzánů


Reklama

Samopaly si svůj historický debut odbyly v závěru první světové války a v meziválečném období je do své výzbroje začaly zavádět armády po celé Evropě. Do Sovětského svazu si ale hledaly cestu poměrně dlouho. Důvodem byl především silný konzervatismus špiček Rudé armády i samotných vojáků. Rudoarmějci byli zvyklí na své osvědčené a spolehlivé opakovačky Mosin-Nagant a neviděli důvod k užívání zbraní, které sice vynikaly plně automatickou střelbou, ale jejich dostřel a účinnost byly mnohonásobně nižší než u opakovacích pušek.

Početná konkurence

S rozvojem mechanizace a vojenských technologií se ale situace změnila. Součástí armád se v čím dál tím větším měřítku stávali ženisté, tankisté, spojaři a další specializované profese, pro které byla běžná opakovačka často příliš dlouhá a nepraktická. V roce 1926 proto vydala dělostřelecká komise Dělostřelecké správy Rudé armády technické požadavky na vývoj samopalů. V létě roku 1930 byly zkušební komisi představeny tři prototypy od tří konstruktérů: F. V. Tokareva, S. A. Korovina a V. A. Děgťarova.

Všechny ale ve zkouškách propadly. Do druhého kola se přihlásilo již 14 různých prototypů a v lednu 1934 nakonec komise stanovila vítěze v podobě konstrukce Vasilije Alexejeviče Děgťarova. O rok později tak továrna č. 2 v Kovrovu zahájila sériovou výrobu Děgťarjovova prototypu pod označením PPD (Pistolet-pulejmot Děgťarova) model 1934, případně zkráceně PPD-34. Děgťarjov se při své práci inspiroval německým samopalem MP 28/II Schmeisser ráže 9×19mm Parabellum.

Kopie schmeisseru

Z této zbraně PPD-34 převzal i vnější podobu s jednolitou dřevěnou pažbou a perforovaným chladicím pláštěm hlavně. Samopal byl komorován na náboj 7,62×25mm Tokarev, který byl v roce 1930 zaveden coby standardní pistolový náboj Rudé armády. Náboj měl vzor v německém náboji 7,63×25mm Mauser a byl svému vzoru natolik podobný, že samopal mohl bez problému užívat oba druhy munice. 

Stejně jako většina zbraní té doby i PPD-34 střílel z otevřeného závěru za využití zpětného rázu k nabití dalšího náboje. Kadence činila 800 ran za minutu; oproti dřívějším prototypům, které dosahovaly kadence přes 1 000 ran za minutu, tak byla zbraň při plně automatické střelbě o poznání lépe ovladatelná. Samopal disponoval přepínačem režimu střelby na pravé straně lučíku, kterým mohl střelec volit mezi plně automatickou střelbou a režimem jednotlivých ran. Mířidla sestávala z přímé mušky a hledí ve tvaru U stavitelného v rozmezí 50–500 m. Sloupkový zásobník o hmotnosti 450 g pojal 25 ran, v nabitém stavu pak celý samopal vážil lehce přes 3 kg.

Kvalitní, ale těžká zbraň

Ačkoliv výroba začala již v lednu 1935, problémy s náběhem produkce znamenaly, že do konce roku se vyrobilo pouze několik desítek kusů. V roce 1937 vzniklo 1 291 kusů, od roku 1938 pak původní model vystřídala verze PPD-34/38 s novým bubnovým zásobníkem o kapacitě 71 nábojů. S tímto zásobníkem dostával střelec do rukou zbraň s vysokou palebnou silou, byť za cenu vyšší hmotnosti – plně nabitý zásobník vážil téměř dva kilogramy

Samopal se ve službě osvědčil jako robustní a spolehlivá zbraň. Všechny kovové součástky se vyráběly frézováním, výsledkem tak byla kvalitní a odolná konstrukce. Chromování hlavně i závěru pak výrazně prodlužovalo životnost mechanismu, a to i při užití nekvalitního střeliva. Je proto až s podivem, že mezi lety 1935–1939 se vyrobilo pouze 4 174 exemplářů PPD-34 a PPD-34/38. Děgťarjovovi se totiž ani po několika letech produkce nepodařilo překonat zarytý konzervatismus velení Rudé armády.

Tvrdá lekce ve Finsku 

Mezi odpovědnými představiteli převládal názor, že svěřit běžnému pěšákovi plně automatickou zbraň by bylo pouhým plýtváním municí. Samopaly PPD proto užíval jen úzký okruh uživatelů především z řad pohraničníků a příslušníků sovětské tajné policie NKVD. Až teprve zimní válka s Finskem na konci roku 1939 donutila Sověty své stanovisko přehodnotit.

Rudoarmějci vyzbrojení opakovačkami brzy zjistili, že v hustých finských lesích, kde se přestřelky vedly především na krátkou vzdálenost, mají Finové drtivou palebnou převahu díky vlastním samopalům Suomi KP/-31 s bubnovým zásobníkem. Sovětská pěchota utrpěla v těchto střetnutích tak velké ztráty, že se již nikdo ze sovětského velení neodvážil o potenciálu samopalů pro pěší využití pochybovat.

Příliš složitý...

První krok k nápravě situace představovala nová varianta PPD s označením PPD-40, zaváděná do výzbroje v roce 1940. Verze zaváděla jednodušší konstrukci chladicího pláště hlavně, především ale nový model bubnového zásobníku inspirovaného právě finským KP/-31. Oproti staršímu modelu se tento typ zásobníku nasouval do zbraně ze strany a v nabitém stavu byl částečně zapuštěn do předpažbí. To si vyžádalo rozdělení pažby a předpažbí na dva oddělené komponenty a odpovídající úpravu pouzdra.

PPD-40 se následně začal masově vyrábět ve zbrojovkách v Sestrorjetsku a Tule, jejichž linky do konce roku 1941 opustilo přes 80 000 kusů. To už se ale Sovětský svaz nacházel ve válce proti německému útočníkovi a tlak na co nejmasovější a nejjednodušší výrobu brzy odhalil nevhodnost PPD-40 pro tento typ konfliktu. Výroba součástí zbraně frézováním, které v době míru zajišťovalo kvalitu a odolnost konstrukce, se ve válečných podmínkách stala zbytečně náročnou.

PPD-40

  • HMOTNOST: 5,69 kg
  • CELKOVÁ DÉLKA: 779 mm
  • DÉLKA HLAVNĚ: 269 mm
  • TYP NÁBOJE: 7,62 × 25 mm Tokarev
  • KADENCE: 800 ran/min.
  • ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 480 m/s 
  • ÚČINNÝ DOSTŘEL: 200 m 

...příliš drahý

Konstruktéři proto začali za PPD urychleně hledat jednoduchou a levnou náhradu. Tou se nakonec stal samopal PPŠ-41 konstruktéra Georgije Špagina. Tento model se vyráběl z lisovaných součástek a mohl proto být produkován méně zručnými dělníky v jednoduše vybavených dílnách včetně polních dílen partyzánů. I přes svou jednoduchost byla přitom „pepeška“ spolehlivá, účinná a díky jednoduchému plynovému kompenzátoru zdvihu hlavně dokonce i výrazně přesnější při střelbě dávkou než PPD-40.

Do jara 1942 již továrny napříč SSSR chrlily tisíce kusů špaginů denně, zatímco výroba PPD-40 postupně ustávala, než se na podzim roku 1942 zastavila úplně. Celkem se v letech 1935–1942 vyrobilo okolo 90 000 kusů PPD-40. Drtivá většina z nich putovala do rukou rudoarmějců, část produkce ale našla cestu i do jiných částí světa.

TIP: Legendární samopal Thompson: V džunglích Guadalcanalu

Ve výzbroji republikánů sloužily PPD ve španělské občanské válce, několik tisíc kusů nasadili Číňané během války s Japonskem a nemalý počet ukořistěných samopalů užívali i Finové. Po válce PPD-40 našly využití například v rukou filipínských komunistických geril, během korejské války pak zbraň užívali severokorejští vojáci. 

 

  • Zdroj textu:

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vlče z doby ledové je skoro jako živé

Věda

Panoramatický pohled z vyhlídkové terasy na čajové plantáže Cameron Bharat

Příroda

První letušky Československých státních aerolinií: zleva Marie Stará, Hana Fuchsová a Marie Müllerová, 1937

Historie

Povrch Ceres na snímku sondy Dawn. Ahuna Mons je v horní části.

Vesmír

Větrná farma a bitcoinový důl

Věda

Inhalátory promění přírodní látky v páru, dochucenou třeba vanilkovou nebo jahodovou příchutí. Takto vypadá balení verze nazvané Strawberry Fields, která má příchuť jahod a obsahuje vitamíny

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907