7 divů života: Kdo obývá nejnehostinnější místa na Zemi
Na Zemi se nacházejí místa, kde bychom žádné živé formy nečekali. Přesto si některé organismy v nehostinných podmínkách přímo libují
Marsovská krajina
poušť Atacama
kde: Chile | extrém: dlouhotrvající sucho
Jihoamerická poušť Atacama představuje jedno z nejsušších míst na Zemi. Před dešti, jež by mohly přijít z amazonských pralesů, ji „chrání“ nedaleké štíty And. Prší tam přibližně jednou za deset let a srážky se počítají na milimetry. Nejdelší období bez deště trvalo čtyřicet roků. Kvůli podobnosti s marsovským prostředím využívá oblast i NASA k testování zařízení pro mise na rudou planetu. A přestože vědci považovali lokalitu za zcela mrtvou, nedávno se tam podařilo objevit některé mikroorganismy.
Pozor na světlo!
Mariánský příkop
kde: Tichý oceán | extrém: tlak vody
Čím podivnější místo k životu, tím zvláštnější tvorové jej obývají. Platí to také o téměř 11 km hlubokém Mariánském příkopu. Osm tisíc metrů pod hladinou se tak vyskytuje například nejhlouběji objevená ryba, Pseudoliparis swirei z čeledi terčovkovitých. V příkopu se organismy musejí vypořádat s obřím tlakem, chladem i tmou. Poslední zmíněnou podmínku zvládají skvěle ryby z čeledi světlonošovitých: Lákají kořist pomocí orgánu nazvaného fotofor, jenž slouží k produkci světla.
Bez slunce a vzduchu
zlatý důl Mponeng
kde: Jižní Afrika | extrém: absence kyslíku
Každý živočich se musí mít na pozoru před druhem, který ho chce sežrat, a naopak najít ten, jenž mu poslouží jako oběd. Parazit potřebuje hostitele, rostliny zas nejrůznější bakterie či opylující včely. Na dně jihoafrického zlatého dolu, tři kilometry pod povrchem, však žije samotářská bakterie v absolutní izolaci, bez přístupu slunce i kyslíku a při teplotách okolo 60 °C: Candidatus Desulforudis audaxviator (fialová) čerpá energii zejména z radioaktivního rozpadu látek v okolních horninách.
Unášeni bouří
stratosféra
kde: Země | extrém: UV záření
Asi 10 km nad zemským povrchem začíná stratosféra a překvapivě i v ní se vyskytují nejrůznější mikrobi. Pronikají tam například při velkých bouřích, jež ze Sahary a jiných pouští přemístí miliony tun písku ročně. Ve stratosféře bychom našli houby, viry či bakterie, které v ní dokážou přežít navzdory extrémnímu suchu, chladu, nízkému tlaku a intenzivnímu UV záření.
Ryby v poušti
Údolí smrti
kde: Kalifornie | extrém: horko
Kdo by v Údolí smrti, na nejteplejším a nejsušším místě Ameriky, čekal rybu? Halančíkovec slaništní obývá vodu, jež se tam udržela po vyschnutí jezer před deseti tisíci lety. Termální prameny, slané močály a podzemní vody dostupné jen úzkými škvírami se staly domovem těchto malých, maximálně osmicentimetrových rybek. Stříbřitě zbarvení obratlovci přežijí v několikanásobně slanější vodě, než je v oceánech, o teplotě až 47 °C.
Mikrobi ve tmě
mořské průduchy
kde: světové oceány | extrém: naprostá tma
Na Zemi se vyskytují i zvláštní mikrobi, kteří získávají energii ze sirovodíku v mořských průduších. Tzv. kuřáky se obvykle nacházejí v okolí středooceánských hřbetů a chrlí velké množství mineralizované horké vody. Ukázalo se však, že v místech trvale zahalených do naprosté temnoty a pod intenzivním tlakem žijí kromě mikrobů například také slepí garnáti, krevety, krabi, škeble nebo červi a v nehostinných podmínkách se jim kupodivu velmi daří.
Trpěliví císaři
kolonie tučňáků
kde: Antarktida | extrém: krutá zima
Tučňáci císařští se stali mistry ve snášení utrpení. Během dlouhých měsíců, kdy se „pouze“ starají o vejce, žijí ve tmě a v teplotách padajících až k −40 °C, přičemž nepřijímají žádnou potravu. Celá kolonie se proto shlukne, aby se minimalizovala tělesná plocha čelící chladu. Metabolismus zvířat se zpomalí o 25 % a o několik stupňů poklesne i teplota středu těla. Jakmile pak nadejde správný čas, skořápky vajíček prasknou a coby pomyslná odměna za oběť dospělých se vyklubou malí tučňáci.
