Anatomie jednoho šílenství (3): Dalo se zabránit první světové válce?

12.08.2022 - Vojtěch Borek

Za vypuknutí první světové války mohla celá řada různých objektivních i méně jasných příčin. Některým z nich se dalo při zachování chladné hlavy vyhnout, avšak vypjatý nacionalismus a imperialismus tomu příliš nenahrávaly. Dalo se vůbec ničivému konfliktu zabránit?

<p>Příslušníci americké armády pohřbívají padlé spolubojovníky, první světová válka nakonec stála život přes 10 milionů lidí. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Příslušníci americké armády pohřbívají padlé spolubojovníky, první světová válka nakonec stála život přes 10 milionů lidí. (foto: Shutterstock)


Reklama

Po dvě století od konce válek o dědictví španělské (1714) Velká Británie ovládala světové oceány, přičemž v tomto směru spolehlivě odrážela ambice Francouzů i dalších. Až v roce 1898 se vynořil vážný protivník v podobě nedávno sjednoceného Německa s jeho mohutným průmyslovým potenciálem. Díky osobnosti státního sekretáře říšského námořního úřadu Alfreda von Tirpitze (od roku 1911 s hodností velkoadmirála) se císař Vilém II. přiklonil k názoru, že moc každého státu jde ruku v ruce s počtem a silou jeho bitevních lodí.

Němci tedy rozjeli ve velkém stavbu obrněnců, a přestože se nějaký čas zdálo, že se britská vláda nad vlnami může otřást v základech, ostrovní království také navýšilo tempo a své výsadní postavení uhájilo. Napomohla tomu i celková změna strategické koncepce, když došlo v roce 1902 k uzavření spojenecké smlouvy s Japonskem, díky níž mohla Británie stáhnout část sil z Dálného východu do domácích vod. Dle známého Churchillova bonmotu pro ni představovalo mohutné loďstvo nezbytnost, zatímco pro Německo pouhý luxus.

Ukazování ocelových svalů

Zastavení či alespoň zpomalení tohoto vývoje mohlo pomoci první světovou válku odvrátit. Eduard Cassel, vlivný britský bankéř a blízký přítel krále Eduarda VII., se nechal slyšet, že právě obava z rostoucí síly německého loďstva žene Brity ke sbližování s Francií. To si uvědomovaly i jasnozřivější hlavy na druhé straně Severního moře. Kancléř (tedy předseda vlády) Bernhard von Bülow prohlásil, že zlepšení vztahů s Velkou Británií nebude možné „bez omezení tempa výstavby našeho loďstva“. Tím se ale dostal do opozice vůči císaři i von Tirpitzovi, což v roce 1909 přispělo k jeho pádu.

Jedna z příležitostí vyhnout se konfliktu tak zůstala nevyužita. Místo toho Němci nadále vkládali velké finanční prostředky do bitevních kolosů, které poté také hodlali náležitě využít, a tíhli k agresivní zahraniční politice na ostří nože spojené s ukazováním těchto ocelových svalů. Stalo se tak například v průběhu marockých krizí (1905–1906, 1911). Britské obavy z německé agresivity dále sílily.

Když se císař přepočítá

Jak se kola námořního zbrojení roztáčela, objevovaly se také pokusy zatáhnout za záchrannou brzdu a vyhnout se válce. Vzhledem k poměru sil obou hlavních mocností vycházely především z britské strany, a to konkrétně od prvního lorda admirality, toho času Winstona Churchilla. Opakovaně navrhoval „prázdniny“, tedy časově omezenému přerušení výstavby nových bitevních lodí. K jednomu z těchto pokusů přistoupil v červnu 1913 během soukromého rozhovoru s německým námořním atašé v Londýně kapitánem Müllerem.

Ten údajně neměl rád Brity, dohodu chtěl potopit a po konzultaci s von Tirpitzem nakonec poslal do Berlína o daném jednání jen stručnou zprávu, v níž navíc vše postavil tak, že se ostrovní království bojí tempa německé námořní expanze a jen ji chce zpomalit. Že nešlo o ojedinělý případ, dokazuje stížnost, kterou státní sekretář zahraničí von Jagow směřoval o rok později svému velvyslanci v Londýně: „Nejnepříjemnější je tendenční způsob referování vašeho námořního atašé. Nemůžete ho držet trochu víc na uzdě? To věčné štvaní proti anglické politice a její pomlouvání je nesmírně znepokojivé...“

Zůstává poměrně smutným dějinným paradoxem, že německý císař Vilém II., stejně jako další politici a admirálové při propagaci silného loďstva argumentovali spojeneckým potenciálem, který námořnictvo Německu přinese. V jejich představách se císařství mělo stát „bohatou nevěstou“, u níž si budou nápadníci podávat kliku a předhánět se ve snaze získat její náklonnost. Cílil pak přímo na Velkou Británii, která měla chtít mocnou Kaiserliche Marine raději na své straně než proti sobě.

Tento plán ale vůbec nezafungoval a zbrojení ve skutečnosti stavělo Brity do čím dál větší opozice vůči Němcům. Opatrné námluvy s Ruskem selhaly, Itálie nakonec také opustila centrální mocnosti a na moři tak Vilémovi II. zbyl jediný významnější spojenec v podobě Rakouska-Uherska. Podle toho také vypadaly roky 1914–1918 na světových oceánech. K velkému měření sil bitevních loďstev došlo jenom jednou a císařova hýčkaná hračka strávila většinu války v přístavech.

Jedy v ovzduší

Vypuknutí konfliktu do značné míry nahrávala také celková atmosféra v evropské společnosti. Řada národů cítila různé křivdy či ohrožení svých zájmů, tisk podněcoval nacionalismus, hrál na strunu vojenské zdatnosti. Každý krok učiněný v tisíce kilometrů vzdálených pouštích či bažinách mohl na starém kontinentě vzedmout vlnu vášní.

Britové se znepokojovali kvůli německé stavbě bagdádské dráhy ohrožující jejich kontrolu nad středovýchodními ropnými poli, mnoho třecích ploch se nacházelo i na různých dalších místech po celém světě. Málokterý z těchto důvodů by sám o sobě stačil na rozpoutání války, ale v kombinaci toto nebezpečí neustále narůstalo.

Dva tábory

Paradoxně tomu napomáhalo i sbližování některých mocností a postupné formování dvou hlavních bloků. Dokud dobře vyzbrojené státy hrály na „koncertě evropských velmocí“, dařilo se udržovat celkovou rovnováhu. V 19. století propletenec mezinárodních vztahů způsobil, že války zůstaly relativně omezené. Když se alevše začalo dostávat do roviny „my, nebo oni“, cesta ke katastrofě byla volná.

Svůj význam měly i různé zdánlivě nevýznamné okolnosti. Když byl v lednu 1914 odvolán ruský předseda vlády Vladimir Kokovcov, car údajně funkci nabídl Pjotru Durnovi, známému konzervativci a rozhodnému odpůrci ruského angažmá na Balkáně. Ten ale odmítl a funkce se nakonec ujal Goremykin, jenž neměl v kritických letních měsících dost sil vzdorovat agresivnímu armádnímu velení.

Kudy ven?

Dalo se za takové konstelace běsnění let 1914 až 1918 vyhnout? Zdá se, že téměř nikoliv. Rozbušek tikalo až příliš mnoho, a pokud by nepadly nešťastné výstřely v Sarajevu, našla by se pravděpodobně nějaká jiná záminka. Můžeme se bavit o tom, zda mohli Němci ustoupit v otázce loďstva, Rakušané ohledně Srbska a Balkánu obecně, nebo Britové co se týče kolonií. Tato změna ale nebyla za tehdejšího myšlenkového rozpoložení nejen politických vůdců, ale celých národů, vůbec možná.

Francie chtěla zpět Alsasko a Lotrinsko, velmoci toužily po místě na výsluní a všeobecném respektu. Vzhledem k tomu, že lidstvo ještě nezažilo tak ničivý konflikt, dosud přesně nevědělo, čeho se bát. Vůle ke kompromisu zůstávala poměrně omezená, naopak snaha vytěžit z každého mezinárodního problému co nejvíc přetrvávala. Konečný účet pak zněl na desítky milionů mrtvých a zraněných, jakož i rozpad několika starých říší a překreslení mapy světa.

Byla tedy nevyhnutelná?

Již během války se muži, na jejichž bedrech ležela odpovědnost, snažili přijít na to, zda se jí dalo zabránit. Britský ministr zahraničí Edward Grey v roce 1915 výslovně prohlásil, že byla nevyhnutelná a krize z léta 1914 v něm prý budila pocit, že „není schopen určovat běh politiky“. O tři roky později pak uvedl, že jej „neustále týrala otázka, zda by býval mohl zabránit propuknutí války svou předvídavostí nebo moudrostí“ a že „to nebylo v silách žádné lidské bytosti“.

TIP: Medvěd v pavučině: Jak si stála ruská politika v předvečer Velké války?

K podobnému závěru dospěl i bývalý německý kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg. V historických pracích se to hemží přirovnáními k nezvladatelným přírodním silám – o první světové válce se píše jako o požáru, hromobití či pohybu tektonických desek. Jako velmi trefné můžeme také označit pojmenování z pera významného britského historika Nialla Fergusona: Nešťastná válka.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Objevený masový hrob na lokalitě Vráble. Téměř všechny nalezené kostry jsou bez hlavy. (foto: Martin FurholtCC BY 4.0)

Věda

Nedělní erupce třídy X v podobě jasného záblesku (vpravo nahoře), jak ji zachytila observatoř SDO. (foto: NASA, SDOCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Boeing B-17G Flying Fortress při letecké přehlídce. (foto: Wikimedia Commons, Airwolfhound, CC BY-SA 2.0)

Válka
Zajímavosti

První evropská kavárna vznikla v Benátkách v roce 1640. Česko si na svou první kavárnu počkalo až do roku 1714. Koncem 19. století už bylo v Praze více než 70 kaváren a v Brně téměř stovka. (foto: Pixabay, CC0)

Historie

Požár v proslulé katedrále Notre-Dame v Paříži vypukl v pondělí 15. dubna 2019 během rekonstrukce její střechy. (foto: Profimedia)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907