Reklama


Antičtí bojovníci MMA: Zápas (téměř) bez pravidel má své kořeny v Řecku

03.12.2018 - David Bimka

Dnes stále populárnější zápasy bojovníků MMA mají své kořeny v Řecku. Pankration byl nejtvrdším sportem, jaký mohli řečtí atleti provozovat. Někdy končil i smrtí

<p>Soupeři směli v pankrationu použít jakýkoliv prostředek, kromě dloubání do očí, trhání uší a útoků pod pás. V původní podobě šlo o přípravu na válku.</p>

Soupeři směli v pankrationu použít jakýkoliv prostředek, kromě dloubání do očí, trhání uší a útoků pod pás. V původní podobě šlo o přípravu na válku.


Reklama

Antika objevila fenomén, který milujeme dodnes – války bez mrtvých, jinými slovy sport. Populární kratochvíle starého světa jako zápas či závody vozatajů nejsou ničím jiným než otupenými dovednostmi v umění zabíjet. S tím, jak se antický svět stával globalizovaným a civilizovanějším, pominula potřeba permanentního boje o život. Naopak, sousedi se spolu naučili vycházet do té míry, že se přirozené a hluboce zakořeněné soupeření mohlo obrátit „pouze“ v souboj o čest a slávu, a později samozřejmě také o peníze. 

První přátelské střety, v nichž se jeden muž pokoušel povalit na zem druhého, dokládají vyobrazení zápasníků na stěnách mongolské jeskyně zhruba z roku 7000 př. n. l. Je ovšem pravděpodobné, že se lidé začali zápasení věnovat o celá tisíciletí dřív coby „tréninkové“ technice. Ukázalo se to být velmi užitečné: Mladí muži dostali šanci ukázat své schopnosti a změřit síly s vrstevníky. Pokud několik sousedících vesnic uspořádalo „turnaj“, bylo možné uvolnit agresivitu a vzájemné neshody vypořádat bez krveprolití

Núbijští šampioni

Dlouhá tradice zápasů vyvrcholila v Egyptě a v Řecku. Staří Egypťané se na zápasení vrhli stejně jako na každý jiný „historický“ úkol – tedy s plnou vážností a odhodláním. Ačkoliv pěstovali nemálo jiných sportů, například běh, vrh oštěpem či plavání, zápasníci přitahovali davy. V hrobkách faraonů i nižších úředníků a důstojníků se zachovaly obrazy z jejich oblíbených klání, takže si dnes dokážeme udělat představu také o populárních šampionech

Přeborníky v dané disciplíně však nebyli Egypťané, nýbrž zápasníci z jiné země: Na jih po proudu Nilu se rozkládala Núbijská říše, kterou kultura silnějšího souseda značně ovlivnila. Tamní panovníci se nechávali zobrazovat se stejnými majestátními symboly jako faraoni a jejich hrobky kopírovaly egyptské vzory. Vztah Núbijců k Egyptu byl komplikovaný: Během stovek let kolísal od velmi přátelských období, plných vzájemné kulturní výměny a bohatého obchodu, až k otevřeným válkám a trestným výpravám, po nichž města zůstávala ležet v troskách. Egypťané Núbii několikrát dobyli, což ovšem platilo i obráceně. Říše faraonů si však po většinu historie udržela převahu ve všem – kromě kvality zápasníků. 

Větší a silnější

Několik dochovaných stél zobrazuje zápasníky tmavé pleti vedle světlejších egyptských protějšků. S jistou jízlivostí, která očividně pramenila z reality, jsou egyptští borci zachyceni jako drobnější a útlejší. Přesnou podobu sportovních klání neznáme, podle všeho ovšem nebyly zápasy určeny jen pro obyčejné davy. Stéla nalezená v chrámu Ramsese III. zpodobňuje celou diplomatickou delegaci z Núbie při sledování vzájemného střetnutí šampionů: Egypťan má na sobě vojenský stejnokroj, zatímco Núbijec se oblékl do „sportovního“. Dějiny samozřejmě píšou vítězové. Aby snad faraonova čest neutrpěla, končí zápas egyptským vítězstvím, s nápisem: „Ó, černý nepříteli, ty, který ses chvástal! Svrhnu tě na zem před zraky faraona!“

Není příliš pravděpodobné, že by existovala třída profesionálních zápasníků, na niž by pravidelně chodily zástupy fanoušků. Spíš se jednalo o vojáky – ať už egyptské, nebo nucené odvedence z podrobené Núbie –, kteří si vzájemnými souboji krátili dlouhou chvíli, případně se připravovali na skutečnou válku. O vyhlášené kvalitě černých borců dnes svědčí snad i jejich pokračovatelé z moderního Súdánu a Senegalu, tzv. zápasníci nuba. 

Řecká inspirace

Také Řekové své zápasníky milovali. Kromě klasického stylu, který se dochoval v podobě tzv. řeckořímského zápasu, se ovšem drsní atleti zapojovali i do tzv. pankrationu, jenž tvořil součást olympijských her od roku 648 př. n. l. Šlo o jednu z disciplín, kterou se novodobé olympijské hnutí barona Peirra de Coubertina rozhodlo ignorovat, zatímco zápas se coby „gentlemanský“ sport na soupisku dostal. Pankration byl totiž nesmírně brutální, protože ho nesvazovala téměř žádná pravidla

Podle historických popisů by se dala antická disciplína přirovnat k dnešnímu stylu MMA (smíšená bojová umění, jež obvykle kombinují prvky juda, brazilského jiu-jitsu a thajského boxu). Soupeři směli použít jakýkoliv prostředek, kromě dloubání do očí, trhání uší a útoků pod pás. V původní podobě šlo samozřejmě o přípravu na válku, v jejíž vřavě se mohly získané dovednosti nesmírně hodit. Pokud se střetly dvě natěsnané hradby štítů, bez možnosti se pořádně rozmáchnout kopím, mohlo podmetení nohou soupeře v tlačenici vyvolat dominový efekt a následně vést k prolomení linie – tedy k vítězství. Ostatně Homérovy eposy se hemží popisy heroických akcí, kdy jediný hrdina obrátil celou armádu protivníka na útěk. Nemluvě o Sparťanech, kteří v legendární bitvě u Thermopyl po zlomení mečů bojovali proti Peršanům holýma rukama. 

Posmrtná sláva

Zvítězit v nejtvrdším bojovém sportu na olympijských hrách znamenalo obrovskou čest a soutěže byly někdy tak zuřivé, že končily smrtí účastníků. Nejslavnější bojovník své doby, Arrhichion, dokonce v roce 564 př. n. l. zvítězil – ačkoliv byl mrtvý. Historik Pausanius tvrdí, že „nikdy neporažený“ borec byl tentokrát na pokraji své první olympijské prohry: Soupeř mu zezadu ovinul trup nohama a rukama jej škrtil. Arrhichion začal kolabovat, přesto prý ještě dokázal protivníkovi vykloubit palec u nohy a nebohý zápasník se prý kvůli trýznivé bolesti okamžitě vzdal. Když však chtěli rozhodčí vítězného šampiona zvednout, zjistili, že přiškrcení bylo smrtelné. Arrhichiona tak olivovou ratolestí korunovali posmrtně. Nebyl ovšem jediný, kdo ze souboje neodešel po svých. 

K velmi neoblíbeným, zároveň však nesmírně úspěšným zápasníkům patřili Sparťané. S „Lakedaimonskými“ byla obecně těžká domluva v politice, natož ve sportu. V důsledku tvrdého vojenského výcviku, který podstupovali od mládí, se často při zápasech nedokázali „přepnout do civilního módu“. Brali tudíž tato střetnutí smrtelně vážně – a to doslova. Jejich protivníci někdy prohru zaplatili životem, protože spartští šampioni často odmítali přijmout gesto, jímž se borci z druhého tábora vzdávali. Ve Spartě bylo navíc při tréninku dovoleno píchat do očí a kousat, což oficiální pravidla zakazovala. Jenže zvyk je, jak známo, železná košile… 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Potřeba spánku je individuální záležitost. Přesto platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně.

Věda
Věda
Historie
Zajímavosti
Vesmír

Na tomto záběru je krásně vidět nejen zbarvení, podle nějž dostal tuleň leopardí druhové jméno, ale rovněž jeho úctyhodné zuby.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907