Atlantidu Severního moře smetla vlna tsunami vysoká až 12 metrů

26.12.2021 - Lenka Hrabalová

Sahara nepředstavuje jediné místo na Zemi, jež v důsledku změny klimatu získalo během uplynulých milénií zcela jinou podobu. Totéž platí i o Doggerlandu - pásu země, který spojoval současné Britské ostrovy s kontinentální Evropou.

<p>Před devíti tisíci lety se fyzická mapa Evropy značně lišila od té současné: Hladina moře na severu světadílu ležela asi o 60 metrů níž než dnes.</p>

Před devíti tisíci lety se fyzická mapa Evropy značně lišila od té současné: Hladina moře na severu světadílu ležela asi o 60 metrů níž než dnes.


Reklama

Stoupající a opět klesající hladina světových moří postupně odhalila některé části pevniny, zatímco jiné se ocitly pod vodou. A právě k tomu došlo i v dnešním Lamanšském průlivu, který zůstával až do 7. tisíciletí př. n. l. pevnou zemí, po níž se dalo mezi Británií a kontinentální Evropou přejít suchou nohou. 

Ticho před bouří

V uvedené době se fyzická mapa Evropy značně lišila od té současné: Hladina moře na severu světadílu ležela asi o 60 metrů níž než dnes a řeky jako Labe či Rýn tekly jinými koryty. Zmíněný pevninský most, pro nějž se vžil název Doggerland, se zřejmě táhl až k hranicím dnešního Dánska. O existenci zmizelé pevniny se moderní věda dozvěděla teprve před sto lety, a to díky rybářům, v jejichž sítích čas od času uvízly kosti či zuby vyhynulých mamutů nebo praturů. Nechyběly však ani důkazy o přítomnosti lidského osídlení: Například v roce 1931 moře náhodně vyplavilo asi 20 cm dlouhou harpunu, datovanou později do roku 11 740 př. n. l.

Díky systematičtějšímu průzkumu dna máme již poměrně jasnou představu, že oblast dnes zalitá mořem byla během střední doby kamenné poměrně hustě osídlená. Rozbory sedimentu naznačují, že mírně zvlněnou krajinu pokrývaly lesy a louky, což znamenalo ideální podmínky pro lovce a sběrače. Několik tisíc let tam proto nejspíš zdárně prosperovali, aniž měli ponětí, že se blíží zánik.

Náhlá katastrofa

Obdobně jako bájné Atlantidě se i Doggerlandu stal osudným zvedající se oceán. Hladina každý rok rostla o necelé dva centimetry a postupně vytlačovala obyvatele příbřežních regionů dál do vnitrozemí, až čněla nad vodu jen menší část oddělená od zbytku Evropy širokým vodním pásem. Definitivní konec však přišel náhle a nečekaně: Okolo roku 6200 př. n. l. se nedaleko západních břehů dnešního Norska zhroutil podmořský kontinentální svah, čímž se uvolnilo jen stěží představitelných 3 500 km³ sutiny a štěrku. Následná gigantická tsunami, vysoká až 12 metrů, se záhy přelila přes celou obydlenou oblast.

TIP: Změny klimatu: Když kvetla poušť Sahara

Pozůstatky pradávné apokalypsy jsou dokonce dodnes patrné i na některých místech britské pevniny. Například v Anglii se našly sedimentární stopy značící, že ničivá záplava dosáhla až 40 kilometrů od současných břehů. Ačkoliv část vody opadla, zůstal už někdejší Doggerland z drtivé většiny pod hladinou. A dnes po něm zbývají jen nepatrné stopy, třeba německý ostrov Helgoland.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Opičí neštovice jsou onemocněním vyvolaným virem rodu Ortopoxvirus z čeledi Poxviridae. Virus se obvykle na člověka přenáší kousnutím, škrábnutím nebo přímým kontaktem s krví infikovaných živočichů. 

Věda

Nejvyhlášenějším resortem pro římskou smetánku bylo v antice Baiae.

Historie

První tank Heavy Mark I měl osmičlennou osádku, přičemž polovinu zaměstnaly motory a řízení stroje.

Válka

Ježura australská při hledání své oblíbené potravy – mravenců.

Příroda

Pěstitelskou doménou singapurské botanické zahrady se staly orchideje.

Zajímavosti

Utkání dvou černých děr

Tento snímek vznikl kombinací dat v oboru rentgenového záření z družice Chandra X-ray Observatory a fotografie ve vizuálním oboru, pořízené pomocí HST. Představuje galaxii NGC 6240, která je od Země vzdálena 400 milionů světelných roků a promítá se do souhvězdí Hadonoše.

Uprostřed snímku jsou dvě černé díry, které od sebe dělí vzdálenost 3 000 světelných let. Jsou viditelné jako jasné bodové zdroje rentgenového záření. Nakonec se pravděpodobně přiblíží k sobě a splynou v jednu velkou černou díru.

Co se stane, když se tyto exotické objekty začnou navzájem ovlivňovat, zůstává pro astronomy zatím hádankou. Jedno je však jisté: uvolní se při tom obrovské množství energie a do prostoru budou vyslány gravitační vlny. (NASA/CXC/MIT/C.Canizares, M.Nowak, CC0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907