Báječní muži s klikou: První český film vznikl na sklonku 19. století

Přestože první kinematografická představení měla jarmareční charakter a byla mnohými odmítána pro „kažení mravů“, dnes si bez dějin filmu jen stěží dokážeme představit 20. století. Kdy se film dostal na území českých zemí, jak první snímky vypadaly a kdo je točil?

17.08.2021 - Kristýna Kovářová



Kritici první filmy, které byly velmi krátké, odmítali zejména proto, že je považovali za pouhou špatnou nápodobu divadelních představení – vždyť filmová akce se vyčerpala v jednom statickém záběru, kdežto divadelní scéna se mohla měnit několikrát za představení. V počátcích filmu navíc dominoval komediální žánr čerpající z frašek, burlesky a žertu. Hlavními tématy prvních snímků (pokud ovšem měly nějaký vyprávěcí charakter) byly milostné zápletky, které končí buď bitkou, nebo objetím. 

První film točili Američané

Kolébkou kinematografie se stala Paříž, kde 28. prosince 1895 bratři Auguste a Louis Lumièrové úspěšně promítali sotva minutové snímky jako například Dělníci odcházejí z Lumièrovy továrny, Příjezd vlaku anebo hraný kousek Pokropený kropič, který ukazuje chlapce, jak přišlápl zahradníkovi hadici na zalévání, čímž ho pokropil. Velký sukces pařížských zhruba půlhodinových představení vyslal film do světa, přičemž o sedm měsíců později, přesněji 15. července 1896, se uskutečnila první filmová projekce francouzských snímků v Karlových Varech. Po nich hned následovala představení v Mariánských Lázních, Brně, Ústí nad Labem nebo v Moravské Ostravě

Do Prahy se francouzské kinematografy podívaly v říjnu onoho roku a první natáčení na našem území proběhlo roku 1897, kdy američtí agenti navštívili Čechy s cílem zaznamenat světoznámé Hořické pašijové hry na Šumavě. Z natáčení vznikl zhruba hodinový záznam, který promítali v rámci svého přednáškového turné po Spojených státech a Kanadě.

Filmový pás měl tehdy neuvěřitelných 1 500 metrů. Z jedné ze soudobých poznámek je známo, že jen ve městě Atlantic City mělo v roce 1900 Hořický pašijový film zhlédnout okolo 200 tisíc diváků, přičemž postupem času zájem o dílo neupadal ani s přibývající konkurencí. 

Duo Kříženecký a Šváb-Malostranský

První natáčení u nás neměli na svědomí tedy čeští tvůrci, tento zlom přišel až v roce 1898. To se fotograf, nedostudovaný architekt a svého času také úředník pražského magistrátu Jan Kříženecký (1868–1821) rozhodl zakoupit od bratrů Lumièrů kinematograf, s nímž natočil vlastní dokumentární i hrané snímky. Ve spojení s prvním filmovým hercem Josefem Švábem-Malostranským (1860–1932) má na kontě hrané snímky jako Smích a pláč, Dostaveníčko ve mlýnici anebo Výstavní párkař a lepič plakátů. Poslední ze jmenovaných filmů v jedné minutě vypráví o lepiči plakátů, který na stěnu lepí plakát o Českém kinematografu. Od párkaře si chce koupit párek, jenže přitom mu vylije své lepidlo do jídla. Oba se tak začnou prát a do mely se přidají i další kolemjdoucí. 

Dostaveníčko ve mlýnici zas vypráví o postarším pražském záletníkovi, který si dá před mlýnicí schůzku s mlynářkou. Nečekaně se ovšem objeví i její muž, strhne se tak rvačka, do které se přidává mlynářská chasa. Smích a pláč se svým dějem naopak odlišuje, v detailním záběru zobrazuje obličej Josefa Švába-Malostranského, jehož kdosi pošimrá ve vlasech. Hercova tvář se poté rozjasní, postupně ale zvážňuje, až se nakonec rozpláče. 

Krachy průkopníků

Jan Kříženecký sice zařadil českou kinematografii mezi desítku zemí, ve kterých vznikly první hrané snímky, jeho podnikatelské aktivity ale skončily finančním fiaskem. Dalším průkopníkem byl Antonín Pech, který stanul v čele první české filmové společnosti – Kinofa. První snímky, které společnost vyprodukovala, byly krátké skeče s hlavní postavou Rudiho. Konkrétně se jednalo o čtyři snímky Rudi na křtinách, Rudi na záletech, Rudi se žení a Rudi sportsmanem. Filmy se nedochovaly, pravděpodobně se ale opět jednalo o zápletku založenou na nevěře nebo na zbrklém chování hlavní postavy.

Společnost Kinofa dosáhla dokonce i zahraničního úspěchu, když dvouminutový dokumentární snímek Svatojánské proudy (1912) získal zlatou medaili na 1. mezinárodní filmové výstavě ve Vídni. Společnost natočila za dobu své krátké existence (1911–1914) přes dvě stovky filmů, dokumentárních i hraných. Valná většina z nich se ale nedochovala. 

Druhá česká filmová společnost Illusionfilm nevydržela o nic déle, v roce 1913 pod záštitou společnosti vznikly čtyři nedochované snímky, například komedie Cholera v Praze či první adaptace stejnojmenné divadelní klasiky od Ladislava Stroupežnického Zkažená krev. Slibný vývoj filmového podnikání zastavila první světová válka, která odvedla na frontu většinu personálu Illusionfilmu. Ještě před válkou potkal finanční krach společnost ASUM, v níž se architekt a režisér Max Urban snažil produkovat i umělecky náročnější snímky, do nichž obsazoval svou ženu, hvězdnou herečku Andulu Sedláčkovou, či jiné divadelní herce.

Lucerna Vácslava Havla

Během první světové války mohly české filmy točit jen dvě společnosti, z nichž dodnes známý je Lucernafilm založený roku 1912 podnikatelem Vácslavem Havlem, dědečkem pozdějšího prezidenta Václava Havla. Filmový materiál a vybavení nakoupil Havel od Kinofy a jeho syn Miloš, prvorepublikový a protektorátní filmový magnát, projednával souhlasy točit s rakouskými úřady.

Hlavním režisérem Lucernafilmu se stal Antonín Fencl, pod jehož vedením společnost vyprodukovala ty nejúspěšnější snímky jako například komedie Zlaté srdéčko nebo Pražští adamité. Jednalo se již zhruba o půlhodinové snímky, přesto ale česká filmová tvorba neměla do roku 1918 stabilizovanou výrobu, finanční zázemí a spíše než úspěch jsou pro ni charakteristické omezené prostředky na výrobu a distribuci. 

TIP: Kinematografie první republiky: Kolik filmů se u nás ročně točilo?

Filmovému umění vedle stále otřesnější válečné bídy neprospíval fakt, že dvě třetiny kin vlastnili němečtí podnikatelé, kteří do svého programu vybírali přirozeně snímky z německého prostředí a upřednostňovali nesrovnatelně lepší francouzské nebo anglické snímky. Teprve po první světové válce se film dostal ze svého dětského období a meziválečné Československo bylo fascinováno filmovými hvězdami, moderními ateliéry Barrandov patřícími Lucernafilmu a postavenými podle návrhů Maxe Urbana i zvukovým filmem.


Další články v sekci