Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (1)

26.12.2017 - Alois Bělota

Když přijde řeč na americké bitevní lodě, každý fanda námořní historie si vybaví buď ocelového obra třídy Iowa, anebo nějaký starý obrněnec s legračními klecovitými věžemi potopený v Pearl Harboru. Američtí konstruktéři však už před druhou světovou válkou postavili dvoučlennou třídu bitevních lodí, která se plně osvědčila při bojích s Japonci a dodnes udivuje spojením ohromující palebné síly a elegance

USS North Carolina - Bitevní loď North Carolina se během námořní války v Pacifiku více než osvědčila
USS North Carolina - Bitevní loď North Carolina se během námořní války v Pacifiku více než osvědčila

Reklama

Zběsilé námořní zbrojení z počátku 20. století se po první světové válce stalo pro námořní velmoci ekonomicky neúnosným, a tak se jejich představitelé v roce 1922 na konferenci ve Washingtonu dohodli na omezení počtu kapitálních lodí i jejich tonáže a výzbroje. Ve Spojených státech se tak produkce bitevních lodí zastavila a nejmodernější jednotkou dlouhá léta zůstávala West Virginia zařazená do služby v roce 1923.

Jenže počátkem 20. let jen málokdo počítal s větším rozmachem námořního letectva a za pouhých deset let už americké námořnictvo pocítilo potřebu ochrany letadlových lodí velkými děly bitevních obrněnců. Starší jednotky se ovšem pro nové úkoly nehodily. Díky nevalné rychlosti zdržovaly celé svazy, jejich protiletecká obrana příliš neodpovídala požadavkům doby, a i když kanónovou výzbrojí stále budily patřičný respekt, v moderním pojetí boje v podstatě jen překážely.

Nové lodě pro nové úkoly

V roce 1933 začali konstruktéři s přípravou různých projekčních návrhů, které zohledňovaly rozdílná kritéria. Některé počítaly s prodloužením washingtonských limitů (měly vypršet v roce 1936), jiné braly v potaz pouze rozměry Panamského průplavu. Během dvou let vzniklo na padesát studií s různými variantami velikosti, výtlaku, ráže hlavní baterie, rychlosti a systému pancéřové ochrany. Výsledný kompromis měl blíž k těm velkorysejším návrhům a 27. dubna 1936 Kongres tento projekt schválil.

Když o dva měsíce později prošel také rozpočet, budoucí obrněnce dostaly jména North Carolina a Washington. Jakkoli se přípravy stavby zdají být poměrně zdlouhavé a možná i přehnaně pečlivé, nakonec se bohatě vyplatily. Na dvou jednotkách s pořadovými čísly 55 a 56 totiž inženýři umístili tolik unifikovaných dílů, že pozdější výroba válečných lodí a výcvik jejich posádek mohly snadno dostat charakter takřka pásové výroby.

Třídělové hlavní věže byly prakticky totožné s pozdějšími jednotkami tříd South Dakota a Iowa, dvouúčelové 127mm kanony pomocné výzbroje skvěle posloužily na torpédoborcích a letadlových lodích a také standardizované sady parních turbín a kotlů tvořily stejné konstrukční bloky, jaké se později daly najít na lodích jiných kategorií, přičemž výkon ovlivňovala jen jejich velikost. S trochou nadsázky se dá říci, že strojník vycvičený na North Carolině či Washingtonu mohl bez problémů sloužit nejen na jiných bitevních lodích, ale i na křižnících, letadlových lodích a torpédoborcích, přičemž jeho přeškolení trvalo jen do té doby, než mu kolegové ukázali kavalec a jídelnu.

Ocelové stavebnice

Stavebnicový způsob konstrukce našel uplatnění také u pomocných agregátů, systému řízení palby a dalších důležitých komponent. Zahájení stavby dosud nevídaně velkých obrněnců ještě o několik měsíců zbrzdilo nutné zvětšení stavebních skluzů v brooklynských loděnicích. Kýl North Caroliny byl položen 27. října 1937 a hotový trup se dočkal spuštění na vodu teprve v červnu 1940. Obligátní láhev šampaňského o příď rozbila slečna Isabel Hoeyová, dcera guvernéra jižanského státu Severní Karolína. Protože se v Evropě v té době už válčilo, závěrečné dovybavení nového bitevníku dostalo pro všechny případy maximální prioritu.

Dokončovací práce nabraly slušné tempo a hotovou loď zařadilo námořnictvo do služby už 9. dubna 1941. V North Carolině získaly Spojené státy nejen jeden z nejničivějších zbraňových systémů své doby, ale také mimořádně pohledné plavidlo. Konstruktéři totiž zcela zavrhli tradiční americký majestátní, leč poněkud „špalkovitý“ tvar. Silueta dlouhé zvýšené přídě přecházející v mírné klesání uprostřed trupu nabíhala ve zvýšenou záď a dodávala i takto bytelné a těžké lodi překvapivě odlehčený a hbitý vzhled. 

USS North Carolina

  • STANDARTNÍ VÝTLAK: 34 005 t
  • DÉLKA: 222,1 m
  • ŠÍŘKA: 33 m
  • PONOR: 10,1 m
  • POHON: 4 sady po dvou kotlích, jedné turbíně a jedné lodní vrtuli
  • VÝKON: 90 000 kW
  • MAX. RYCHLOST: 28 uzlů (52 km/h)
  • OPERAČNÍ DOSAH: 32 320 km při rychlosti 15 uzlů (27 km/h)
  • VÝZBROJ: 9× 406mm a 20× 127mm dělo, 16× 40mm a 48× 20mm kanón
  • POSÁDKA: 144 důstojníků a 2 195 mužů 

Dobře promyšlená ochrana 

Tvar ovšem nebyl elegantní z estetických důvodů – inženýři jej použili primárně kvůli zlepšení plavebních vlastnosti. Dlouhá příď a s ní spojená větší plocha boků ovšem na druhou stranu ztížila obligátní konstruktérské dilema – totiž rovnici mezi hmotností, silou pancíře a rychlostí plavidla. Jinak řečeno, aby si North Carolina zachovala rychlost nutnou pro doprovod letadlových lodí, pancéřová ochrana musela být na některých místech „ošizena“.

Inženýři nakonec sáhli po řešení „všechno, nebo nic“. Citadela o délce 136 metrů chránící nejdůležitější části lodě (pohonné ústrojí, kormidelní systém, muniční sklady) byla jednolitá a mimořádně silná – na bocích se nacházely pancéřové plechy silné 305 mm se sklonem 15°, strop dosahoval síly až 140 mm a horní paluba silná 37 mm měla za úkol dopadající granáty a bomby přivést k výbuchu, díky čemuž ze změnily v relativně méně nebezpečné střepiny.

Lepší než Bismarck

Pancíř navíc tvořila drahá, leč kvalitní ocel STS s vysokým obsahem niklu, která měla lepší vlastnosti než například německá Wotan weich tvořící většinu pancéřové ochrany lodí třídy Bismarck. 

TIP: Chlouba Hitlerova námořnictva - bitevní loď Bismarck

Také ochrana proti minám a torpédům vypadala velmi bytelně. Tvořilo ji trojité dno z „gumové“ NS oceli a speciální obšívka ze stejného materiálu, za níž se nacházel několikanásobný systém podélných hrází. Od North Caroliny se tedy neměla torpéda neškodně odrážet jako například od japonského Jamata (což v realitě zůstalo jen v rovině snů), americký systém ochrany vyznával ideu rozptýlení exploze a tím pádem i co nejmenších škod.

Nejsilnější plechy na americkém obrněnci se nacházely na dělových věžích a velitelském stanovišti, které chránil pancíř o síle až 406 mm. Příď naopak nechránilo vůbec nic a až k dělové věži č. 1 ji tvořila jen běžná konstrukční ocel. Záď na tom byla o něco lépe, protože ve spodní části ji chránily aspoň jakési pancéřové tunely pro kormidelní systém a hřídele lodních vrtulí.

Pokračování v pátek 29. prosince

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V Zoo Praha se narodilo mládě slona indického.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907