Bitva u Jičína: Prusko-rakouský střet z roku 1866 zasáhl i Čechy

03.10.2022 - Tomáš Syrovátka

O Prusko-rakouském střetu z roku 1866 se od začátku hovořilo jako o válce Němců proti Němcům. V palbě kulek ale padlo i mnoho Čechů a Slováků. V roce 1866 totiž šlo o obranu vlasti. Bitva u Sadové, jíž vše vyvrcholilo, se těší všeobecné známosti. Co se však dělo před ní?


Reklama

Německojazyčnou oblast tvořilo v polovině 19. století vícero států a státečků. Ty směřovaly postupně k větší či menší integraci. Tak si to každopádně představovalo Prusko, které hodlalo být hegemonem. Existovala však také odlišná koncepce: sbližování německých států pod taktovkou Rakouska. Kdo z koho! O to šlo. A protože například Sasko nemínilo stát se pruským vazalem, přimklo se k Vídni. Tak byly rozdány karty. Proti sobě stanuly dva soupeři. Prusové na jedné straně, proti nim koalice Rakouska a Saska.

Pomyslný sud válečného prachu nevybuchl na našem území, i když právě tam se nakonec odehrávaly boje. Kronika krátké, ale hrozné války se začala psát v Holštýnsku. To tehdy spravovali Rakušané, ale když cítili konflikt na obzoru, raději vojsko stáhli. Prusové okamžitě využili příležitost a do země napochodovali. To se událo 7. června 1866. Hned vzápětí se Prusové vrhli na Sasko, tedy na rakouského spojence. Sasové věděli, že sami na mocnějšího soupeře nestačí a stáhli se do Čech. Právě zde mělo dojít k rozhodnutí, která ze stran má více sil a ovládne středoevropský prostor.

V kleštích

Rozhodujcí slovo v pruské válečné mašinerii měl tehdy pětašedesátiletý Helmut von Moltke. Tento vojenský stratég dánského původu neuvažoval ortodoxně. Žádné poučky a stokrát opakovaná klišé. To nebyl jeho styl. Měl odvahu rozhodovat se podle okolností. Tehdejší vojenští experti si ťukali na čelo, když se rozhodl své ozbrojené síly rozdělit. Vypadlo to jako nesmyslné oslabení jejich potenciálu. Geniální taktik ovšem uspěl, když se vrhl na Rakousko hned ze tří stran naráz: směrem na Českou Lípu, na Liberec a na Trutnov. Když k tomu připočteme schopnost Prusů přemisťovat se takovou rychlostí, že tím byli obránci zcela zaskočeni, můžeme konstatovat, že Moltke předběhl dobu a položil základy útočné strategie 20. století.

Hned v prvních dnech docházelo k sice ne rozhodujícím, zato k velmi zuřivým a krvavým střetům. Pamětníci bojů mluvili o přesunech za takřka neustávajících přestřelek. Ve všech významnějších šarvátkách vítězily útočící Moltkeho síly. U Svijan, proslavených dnes pivovarem, i u Sychrova známého krásným zámkem, dále u České Skalice či u Dvora Králové. Chvíli to vypadalo, že k úplně rozhodující bitvě celé války dojde u Mnichova Hradiště. Rakušané se ovšem stáhli a válečná štěstěna si na svůj verdikt musela ještě několik dní počkat až do osudného 3. července u Hradce Králové. Ztráty? V té době si Prusové vedli výrazně lépe – na jednoho pruského padlého připadalo v prvních střetech války asi pět zabitých protivníků. 

Dobývání hradu

Romantický klenot mezi českými hrady, Kost, sehrála paradoxně roli ve válce několik století poté, co tato středověká fortifikace dávno přestala stačit vyvívíjející se palebné síle moderních armád. Přesto se ukázala být účinnou pevností. Předehru dobývání hradu předznamenaly střety v okolních lesích a nedalekých skalních labyrintech. Ano, ani půvabné Prachovské skály nebyly řeže ušetřeny. Právě tudy pronikali pruští průzkumníci. Po nich pro změnu na koních pátrali husaři. Cimbuří na Kosti poskytlo účinný azyl myslivcům, kteří zde odolávali pruské pěchotě až do té doby, než přišel rozkaz se stáhnout. Prusové pak s jásotem obsadili už vyklizené středověké sídlo.

Jičínské peklo

Když se schylovalo k bitvě o samotný Jičín, už nikdo nepochyboval, že tahle válka doslova nikoho nemine, a to včetně civilního obyvatelstva. Navíc přicházely opravdu povážlivě zneklidňující zprávy z bojišť. Rakouské velení začalo podléhat nervozitě. I obyčejní lidé spatřili brzy na vlastní oči, co je čeká. Směrem od Trutnova prchali ze strachu o život zbědované rodiny. Místní pro změnu začínali opouštět Jičín, i když zdejší potentáti se tomu snažili bránit. Alespoň zpočátku. Nakonec vzali nohy na ramena také. 

Jak to tehdy v ulicích města vypadalo? Podle dobových svědků jako ve válečném filmu. Všude sténání raněných, na ulicích hromady mrtvých. Prusové navíc ničili a rabovali. Náměstí zaplnili věcmi, které si posléze odváželi do své vlasti. Kradli pochopitelně i někteří Češi, kteří se neštítili zneužívat všeobecné anarchie. Připomínalo to konec světa. Hospodářská zvířata zmateně pobíhala. Návrat domů později vehnal Jičíňanům slzy do očí. Málokomu něco zůstalo. Většina musela začínat takřka znovu od nuly.

Příčiny porážky

Hodně se během uplynulých více než 150 let namluvilo o síle pruských pušek nabíjených zezadu – takzvaných jehlovek. Jistě, vojáci díky nim dokázali střílet častěji. Tyto technologicky pokročilé zbraně představovaly jednoznačnou výhodu útočících Prusů. Na druhou stranu rakouské a saské síly také disponovaly nějakým tím esem v rukávu – například skvěle vycvičeným dělostřelectvem, které navíc během války opakovaně prokazovalo odhodlání a statečnost vytrvat až do konce.

Příčiny nezdaru obránců lze tedy spatřovat i ve zmatcích, které nastaly v komunikaci s vrchním velením. Rozkazy putovaly příliš dlouho a přicházely pozdě. Vojáci tak například bránili své pozice ještě ve chvíli, kdy už byl dávno vydán rozkaz k ústupu, protože vývoj války ukazoval, že je potřeba šetřit muže pro rozhodující měření sil na jiném místě. Lze tak mluvit o hrdinství vojáků, jejichž oběť nejvyšší se nakonec ukázala nesmyslná, marná a předem zbytečná. 

Během bojů na Jičínsku zažívali obyčejní vojáci doslova křest ohněm. Procházeli peklem na zemi. Kde mezitím dleli ti, kteří měli jejich životy ve svých rukou? Velení 1. pruské armády v čele s princem Friedrichem Karlem, využívalo pohodlného zázemí výstavního zámku v Mnichově Hradišti. Saský korunní princ Albert se ubytoval na zámku v Miličevsi nedaleko Jičína. O tom, jak Prusy konečně zastavit, se s rakouským generálem Clam-Gallasem radili přímo v ohroženém Jičíně. Vrchní velitel rakouské armády Ludvík August von Benedek se nacházel v pevnosti Josefov, kterou však záhy opustil a spojení s bojujícími útvary i proto v nastalých zmatcích vázlo.

Realita a propaganda

Prusové se snažili v Češích vzbuzovat dojem, že mají pro jejich národní emancipaci větší pochopení než rakouská koruna. Nikdo jim to ale moc nevěřil, a to hlavně proto, že realita vypadala trochu jinak. Pruští vojáci se k místním chovali značně bezohledně. Nejen, že jim kradli majetek a domácí zvířata, ale na denním pořádku bylo také nezřídka brutální násilí. Kdo nechtěl spolupracovat, byl vystaven bití a týrání, které někdy mohlo skončit i fatálně. Agresoři neměli úctu ani ke starostům a jsou zaznamenány i případy, kdy se obětí zvůle a teroru stala třeba stará bezbranná žena. Propaganda proto logicky moc nefungovala a Češi Prusy jako osvoboditele nevítali. 

Trpké osudy

Lidé v Čechách od začátku chápali, že nejde o válku dvou císařů, ale že jsou v ohrožení jejich příbytky a holé životy. V Železnici například místní farář souhlasil, aby vojáci použili dřevěné lavice z kostela a nábytek z fary jako střelecké ochozy přistavené ke hřbitovní zdi. Celá vesnice se měla stát nedobytnou pevností a předpokládal se tuhý boj, k němuž však nakonec nedošlo. Situace se totiž nečekaně vyvinula jinak. Bylo potřeba krýt ústup, aby nepříteli nepadla do rukou drahocenná děla, a tak vojáci dobře opevněnou Železnici nakonec opustili a vydali se naopak do útoku proti Prusům. Padali pod palbou, ale draze vykoupeného účelu bylo dosaženo: děla se díky jejich sebeobětování podařilo včas dostat do bezpečí.

Pro místní obyvatelstvo však ani odchodem vojáků utrpení neskončilo. Úroda na polích zůstala po bojujících armádách podupaná. Scházely základní potraviny. Aby nenastal hladomor, stát poskytoval mouku, oves, kukuřici, rýži i peněžní dávky. Přesto se na podzim ohlásila cholera, která si jenom v obci Kbelnice vyžádala 11 mrtvých.

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Neobvyklý osud plný kotrmelců prožil saský korunní pinc Albert. Tento přímý účastník bojů z roku 1866 se velmi lišil od svého spíše intelektuálně zaměřeného otce, krále Jana. Zajímalo ho vojenství. V bitvě u Jičína musel uznat porážku. Později se ve válce proti Francii osvědčil na straně Pruska – tedy svého někdejšího nepřítele. Situace to zkrátka vyžadovala. Nic na tom nemohlo změnit ani osobní přátelství saského prince a později krále Alberta s rakouský císařem Františkem Josefem I.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda
Příroda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Florencie, kolébka renesance

Země: Itálie
Počet obyvatel: 366 tisíc
Vzdálenost z Prahy: 742 kilometrů (vzdušnou čarou); autem: 9 h 47 min (1 028 km)

Jméno metropole malebného Toskánska, založené římskými vojáky, znamená „Kvetoucí“. Největší rozkvět města nastal v období renesance, z nějž pochází i typická kupole nejikoničtější stavby Florencie: katedrály Santa Maria del Fiore. Stavba samotné budovy začala na konci 13. století, dokončení se však protáhlo. Nečekaným technickým problémem se ukázala výstavba obří kupole, s níž si dokázal poradit až Filippo Brunelleschi – kupole byla dokončena roku 1434. Florencií protéká řeka Arno, na níž stojí i jeden z nejslavnějších mostů světa, Ponte Vecchio. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Ropucha coloradská – její kůže a jed obsahují 5-MeO-DMT a bufotenin, halucinogenní tryptaminy. (foto: Wikimedia Commons, WildfeuerCC BY-SA 3.0 CZ)

Věda

Astrovan přepravující astronauty na start mise STS-135. (foto: NASA, Jim GrossmannCC BY 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907