Boj o život: Zvířecí starosti o spižírnu

04.12.2016 - Jaromír Zumr

Každá zima prověří nejednoho obyvatele lesů a luk, přičemž ani ta mírná zimní období nejsou výjimkou. Mnozí živočichové se na příchod zimy dlouho připravují a mimo jiné si vytvářejí zásoby potravin. Podívejme se, jak se o svůj blahobyt v časech nouze starají ti nejznámější z nich

Padlá slepice pod padlý kmen -<p>Liška obecná je na snímku zachycena se zbytkem bažantí slepice, kterou schovává pod padlý kmen stromu</p>
Padlá slepice pod padlý kmen -

Liška obecná je na snímku zachycena se zbytkem bažantí slepice, kterou schovává pod padlý kmen stromu


Reklama

Podmínky života v přírodě se s ročními obdobími zásadně proměňují. Proto jsou zvířata nucena využívat dobu, kdy je potravy dostatek a zásobit se na měsíce chladu a nouze. Díky tomu se můžete během celého roku setkávat v lesích a na polích s různými „spižírnami“, které si jednotliví živočichové vytvořili.

Podzemní komory

Určitě nejznámějším tvorem, který si tvoří zásoby, je křeček polní (Cricetus cricetus). Do úkrytu, který je často až dva metry pod zemí, odnáší v lícních torbách zrní a není žádnou zvláštností, když se některému jedinci podaří „nakřečkovat“ i dvacet kilo. Podobně si počíná i sysel.

Dalším zvířete, které spoléhá na zásoby „ve sklepě“, je norník rudý (Clethrionomys glareolus). Žije na okrajích lesů a pod zemí si na zimu střádá různá semena. V hnízdě norníka je možné nalézt zejména bukvice a žaludy, které jsou jeho oblíbenou potravní složkou. Výčet zvířat, která se na zimu připravují tímto způsobem, by nebyl kompletní bez hraboše polního (Microtus arvalis). Hrabošovy spletité chodby obsahují i krmné komůrky, jež slouží jako dočasné úkryty pro později konzumovanou potravu.

Zásoby poněkud jiného druhu si pod zemí dělá krtek. Jde o často značné množství žížal, které ovšem krtek neusmrcuje. Pouze jim poraní nervové centrum a ochromí je, takže kořist zůstává delší dobu naživu a je zdrojem stále čerstvé potravy. V takové zásobárně můžeme objevit i několik stovek žížal a různých ponrav.

Probodnuté úlovky

Nejen savci, ale i ptáci si tvoří zásoby potravy. Někdy přitom myslí na zimní období, jindy prostě nemohou velké množství jídla zkonzumovat hned, a tak je odklidí z dosahu jiných zájemců. Třeba brhlík lesní (Sitta europaea) si schovává semena do štěrbin kůry, kde je může nejen bezpečně ukrýt, ale také pohodlně zpracovat. Když objeví na krmítku semena slunečnice, létá ke zdroji tak dlouho, dokud všechna nezastrká do kmenů okolních stromů. Pak je postupně rozklovává a vybírá chutná jádra.

Ťuhýci mají apetit na jinou potravu a také jiný způsob jejího uchovávání. Pokud se jim daří lov, přebytečnou kořist napichují na ostré trny šípku, trnky nebo na ostré větvičky různých keřů. Tento způsob jim rovněž napomáhá k tomu, že mohou kořist snadno trhat. Takto napichují nejen hraboše, ptáčata, ale i větší hmyz.

TIP: Obratný lovec našich vod aneb Vydra a její svět

Se zásobami ulovených hrabošů se setkáváme i u některých sov. Sovy totiž nemají vole, a tak se nemohou dostatečně nasytit „na později“, jako například dravci. Proto si musí tvořit zásoby. Někdy je možné vidět tělíčka ulovených hrabošů přímo u hnízda nebo na oblíbených stanovištích. V případě, že se třeba kulíškovi nejmenšímu (Glaucidium passerinum) daří lov hrabošů, ukládá si je přímo do dutiny, kde hnízdí.

Zapomnětlivost matkou nových stromů

Celá řada dalších ptáků a savců si schovává potravu. Bobr evropský (Castor fiber) má v oblibě měkké dřeviny, které okusuje na březích. Na zimu se připravuje tak, že pod hladinu odnáší olistěné větve stromů, které zapichuje do dna, aby nevyplavaly.
Dalším příkladem může být veverka obecná (Sciurus vulgaris). Známky její „proviantní činnosti“ lze velmi často vidět na větvích stromů v podobě zavěšených hub. Kromě toho si však toto přičinlivé zvířátko odnáší i různá semena do četných skrýší v dutinách. Zejména si ráda schovává lískové oříšky, nebo i vlašské ořechy. Také u ní můžeme objevit drobný srnčí shoz (srnčí paroží), který ráda okusuje. Veverka dokáže do své skrýše nanosit až tři kila různých semen a zásoby si dělá i v zemních úkrytech. Často ji zastihneme, jak někde u stromu v trávě schovává oříšek nebo žalud. Veverky mají ovšem často smůlu v tom, že jim takto uschovanou potravu někdo „vyfoukne“ – nejčastěji jiná veverka. V jiných případech může na konkrétní skrýš jejich původkyně zapomenout a díky tomu na místě později vyroste nový keř nebo strom.

Obdobně často dopadnou semena, která si pro pozdější konzumaci schovává sojka obecná. Když je na podzim hojnost žaludů, zahrabává je do zemních úkrytů. Dělá to tak, že samotným žaludem, který nese v zobáku, vymáčkne důlek a zatlačí jej do země. Pak místo zakryje listím nebo trávou. Jestliže se jí nedaří vmáčknout žalud do pevnější hlíny, položí jej na zem, zobákem vytrhne trávu, aby vznikl důlek a teprve tam žalud uloží. V mnoha případech na ukryté jídlo zapomene.

Rezervy i nedobrého

Techniku uchovávání nespotřebovaných úlovků si vedle menších živočichů osvojili i dravci. Například liška obecná (Vulpes vulpes), pokud uloví větší kořist, spotřebuje jen část a zbytek ukryje. Většinou někde u pařezu zatlačí zbytek do listí nebo do trávy a čenichem maso zahrne dalším listím nebo trávou.

Rys ostrovid (Lynx lynx) loví i větší savce, jako jsou srny nebo mufloni a různá mláďata. Z ulovené kořisti zkonzumuje na jedno posezení asi tři kila masa a zbytek zahrabe. Jestliže se mu nedaří ulovit nic jiného, často se k dřívějšímu úlovku vrací. U rysa je zvláštností i to, že někdy zabité zvíře vůbec nenačne a jen jej schová před dalšími konkurenty. Vrací se až když má hlad. Kořist schovává tak, že ji přikryje větvemi, trávou nebo zahrne sněhem. Někdy ji zatahuje i pod větve nízkých stromů.

Podobně jako rys, pod listím a trávou, ukrývá zbytek kořisti i medvěd hnědý (Ursus arctos). V dutinách stromů můžeme zase objevit zásoby kuny lesní (Martes martes). Ve skrýších má zbytky kachen, bažantů, ondater a dalších živočichů. Kuna skalní (Martes foina) zase ráda schovává vejce ptáků.

Tchoř tmavý (Mustela putorius) si podobně jako krtek tvoří zásoby z ochromených úlovků. V jeho případě jsou to žáby, které kousne do páteře a tím je ochromí. Tchoře vede instinkt k tomu, aby zabíjel, dokud je kořist k dispozici. Na druhé straně ale není na žabách potravně závislý a ani je nemá v oblibě. Dokonce po požití žabích samic vyvrhuje rosolovité obaly s vajíčky, která mu bobtnají v žaludku a působí zažívací potíže. Bezprostředně po ulovení si s „odporem“ otírá stále tlamičku. Příležitost vytvořit rezervy je ovšem příliš lákavá, než aby tchoř opovrhl i touto „nechutnou“ stravou. Instinkt tak jako v případě mnoha jiných tvorů a rituálů vítězí nad osobními libůstkami.

  • Zdroj textu:

    Příroda 4/2010

  • Zdroj fotografií: Jaromír Zumr

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na koňském hřbetě závodila Lata od roku 1916, Velkou pardubickou však ovládla až v roce 1937.

Zajímavosti

Mapa dávného města Mahendraparvata. Dřívější nálezy zeleně, mapování LiDARem hnědě.

Věda

Sonda Viking během testů na Zemi

Vesmír

Mnohé stroje MiG-17F vietnamského letectva měly dost nápadité kamufláže.

Válka

Nejznámější zemětřesení v Lisabonu vypuklo 1. listopadu 1755 v 9:40 ráno. Považuje se za jedno z nejničivějších a nejvíce smrtících zemětřesení v historii Evropy.

Historie
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907