Bojovný biskup: Přemyslovec Jaromír se nebál konfliktů ani fyzických potyček

Sedmý pražský biskup Jaromír nepatřil ke klasickým církevním představitelům. Jeho přemyslovský původ a nezkrotná povaha ho neustále hnaly do konfliktů a bojů o moc světskou i duchovní

03.03.2022 - Robert Vlk



Píše se rok 1072. Stařičký olomoucký biskup Jan odpočívá nedaleko svého kostela, když tu ho znenadání navštíví pražský biskup Jaromír. Neohlášená návštěva ho překvapila, poslední dobou nebyly vztahy mezi oběma biskupstvími zrovna růžové. Průběh návštěvy byl pak doslova skandální. Jan dostal od svého mladšího kolegy ponižující výprask!

Jaromírovo mládí

Jaromír se narodil někdy mezi léty 1036 až 1038 jako čtvrtý syn knížete Břetislava I. Už od narození ho otec předurčil k duchovní kariéře. Mít syna je pro panovníka požehnání, ale mít hojný počet synů (k Jaromírovi za chvíli přibude ještě nejmladší Ota) může být pro zemi prokletím. Proto se Břetislav rozhodl zemi rozdělit. Princip seniorátu, který později zavedl, „zaručoval“ knížecí trůn nejstaršímu synu Spytihněvovi, ostatním udělil moravské úděly a pro Jaromíra vyhradil stolec pražského biskupství. 

Jaromír byl tedy odmalička vychováván v křesťanské víře. Navštěvoval katedrální školu v Praze a zamířil také na studia do Magdeburku, kde pobýval po celou dobu vlády svého bratra Spytihněva II. Studia ho příliš nenadchla, život duchovního ho nelákal. A proto, když po šesti letech Spytihněv v lednu roku 1061 zemřel a obecným souhlasem lidu byl nastolen další z bratrů Vratislav, pospíchal Jaromír zpět do rodné země. Poprvé se u něj projevuje nezkrotná povaha mladíka, který se prezentoval všelijak jen ne jako budoucí kněz. Věděl, že Vratislav hodlá přerozdělit moravskou zemi a doufal, že při dělení otcova panství na něj taky něco zbude. 

Pasování a odchod do Polska

Jenže došlo k pravému opaku! Vratislav svému mladšímu bratrovi důrazně připomenul otcovo přání – má se stát klerikem a jednou snad i biskupem. Jaromírovy protesty byly marné. Proti své vůli byl oholen a tonzurován. Vratislav ho nechal vysvětit na jáhna a ministrovat pražskému biskupu Šebíři.

Je nabíledni, že vládychtivému, po moci toužícímu Jaromírovi se nové postavení nelíbilo, zvlášť když mu měl Vratislav říct, že se sice stane pražským biskupem, pokud ovšem současného biskupa z milosti boží přežije. Taková vyhlídka nemohla horkokrevnému jáhnovi stačit. A tak při nejbližší příležitosti povolal své bojovníky, nasadil si rytířský pás a uprchl s nimi do Polska ke knížeti Boleslavovi II. Smělému.

Návrat zbloudilého bratra 

Pokud Jaromír odešel již roku 1061, pobyl v Polsku celkem šest let, tedy zhruba stejně dlouho jako na studiích. Během té doby o něm nic nevíme. Na scéně se znovu objevuje až v roce 1067. Byla to opět smrt, která zapříčinila jeho návrat.

V lednu toho roku zemřel biskup Šebíř a bratři Konrád s Otou, moravští údělníci vyslali za Jaromírem posla se zprávou o prázdném biskupském stolci a s rozkazem k návratu. Jaromír na nic nečekal a spěchal do Čech. Aby se však mohl stát biskupem, musel vystoupit ze stavu bojovníků. O to se postarali jeho bratři, kteří ho rituálně odpásali. Tímto aktem byl Jaromír znovu připraven se ujmout duchovní funkce.   

Volba biskupem

Aby se stal biskupem, potřeboval ještě souhlas svého bratra, knížete Vratislava. Ale ten již dávno změnil názor. Měl obavy z Jaromírovy nestálé a zřejmě i cholerické povahy. Vadil mu jeho blízký vztah k polskému králi, proti němuž se právě chystal na vojenskou výpravu. A především se bál možného spiknutí vlastních bratří proti němu samotnému. Tyto důvody Vratislava nutily k opatrnosti při volbě biskupa. A tak na sněmu u Dobeniny, nedaleko Náchoda v místě zemské brány, kde se shromaždovalo české vojsko na zmiňovanou výpravu do Polska, prohlásil biskupem Němce Lance, probošta litoměřické kapituly a nikoli Jaromíra.

Vratislavův záměr však narazil na obecný nesouhlas. Vystoupili proti němu dokonce dva jeho přední dvořani - jistý Kojata a Smil, kterým kronikář Kosmas vložil do úst nacionálně zabarvenou řeč: „Myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovat a lépe této zemi přát nežli člověk z domácího rodu? Přece je v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen miluje více národ svůj nežli cizí, ale i cizí řeky kdyby mohl, obrátil by do své vlasti. Byli bychom věru raději, kdyby byly na svatý stolec posazeny psí ocas neb oslí hovno než Lanc."

Vratislav tlaku nakonec ustoupil a zvolil biskupem svého bratra Jaromíra, který dostal kněžské jméno Gebhard. Po volbě se odebral do říše, kde 30. června přijal od krále Jindřicha IV. investituru a 6. července byl posvěcen mohučským arcibiskupem Siegfriedem

Spor dvou biskupů

Hned od počátku se Jaromír snažil si u knížete vymoci zrušení olomouckého biskupství. To představovalo významné hospodářské centrum, které razilo i své vlastní mince. Jako takové bylo přirozeným spojencem pražského knížete proti možným odstředivým snahám moravských Přemyslovců. Dlouho a marně na knížete naléhal, dokud pohár jeho trpělivosti nepřetekl. V Jaromírově případě ovšem nebyl příliš hluboký.

V roce 1072 se pod záminkou návštěvy svého dvorce Sekyřkostela na Moravě zastavil v Olomouci u biskupa Jana. Následné události opět ironicky popisuje Kosmas: „Když tam Jaromír viděl u postele napolo snědený sýr, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně, velice se rozzlobil, jakoby nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc. Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? A oběma rukama popadl biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu.“ K Jaromírovi se s chutí přidali i členové jeho družiny a nebohého olomouckého biskupa surově zbili. 

Od poníženého Jana se vše brzy dozvěděl kníže. Tentokrát to byl on, kdo vzkypěl hněvem. Ihned vyslal do Říma poselstvo, které vedl kanovník Hagen. Ten však v Řezně nešikovně vyzradil hostinskému, u nějž byl ubytován, účel své cesty. Bohužel byl hostinský Jaromírův člověk a jako věrný služebník svého pána se postaral. Hagen do Říma nedojel. Najatí rabiáti ho přepadli, uřezali mu nos a pod pohrůžkou smrti donutili k návratu do Čech. Teprve druhé poselstvo pod ochranou bavorského velmože Rapoty dorazilo úspěšně do svatého města. Papež Alexandr II. nato poslal do Prahy legáty, aby Jaromíra zbavili biskupské hodnosti. Za biskupa se však postavilo místní duchovenstvo, které papežské vyslance doslova vyhnalo ze země. 

V roce 1073 poslal nový papež Řehoř VII. do Čech sérii dopisů a vyzval zúčastněné k novému jednání. Do Říma se však tentokrát dostavil jen Jaromír, jemuž se podařilo své provinění odsunout. Ke konečnému urovnání sporu mezi oběma diecézemi došlo až na postní synodě v roce 1075. V tomto roce se vyhrocené vztahy mezi Jaromírem a olomouckým biskupstvím, potažmo knížetem Vratislavem utišily. Jaromír se navíc stal kancléřem německého císaře Jindřicha IV. - sice formálně, ale i tak se zdá, že knížeti Vratislavovi dokonce pomáhal s přípravou královské korunovace.  Na mohučské synodě v roce 1085 pak Vratislav získal korunu a Jaromír slib, že olomoucké biskupství bude zrušeno. V témže roce umřel i olomoucký biskup Jan, a tak se zdálo, že zrušení nic nebrání.

TIP: Když se perou biskupové: Olomoucké biskupství vs. Praha

Jenže příměří bylo jen dočasné. Nový český král Vratislav se brzy dostal do sporu se svým bratrem znovu. Na svůj slib „pozapomněl“ a po Janově smrti dosadil nového olomouckého biskupa. Tentokrát se rozhodl stěžovat si v Římě Jaromír. Ale už tam nedojel. V Ostřihomi ho u uherského krále Ladislava I. Svatého 26. června 1090 zastihla smrt. O dva roky později si přišla i pro jeho bratra Vratislava.


Další články v sekci