Bukač a jeho úlovek: Tahanice o večeři

Potravu bukače středoamerického tvoří ryby, krabi a žáby. Někdy tento impozantní pták narazí na kořist, která sice svou velikostí slibuje vydatný úlovek, ale je s ní neobyčejně těžké pořízení

18.09.2016 - Ondřej Prosický



Na pozorování života ve volné přírodě je nekrásnější jeho nevypočitatelnost. I když jdete na určitou lokalitu s konkrétní představou, co tam chcete vidět a pravděpodobně i uvidíte, často máte možnost účastnit se naprosto jiného zážitku, který byste si nevysnili ani v nejbujnějších představách. Divoká příroda je zkrátka divadlo bez programu a záleží jen na vás, jak dlouhý čas v něm strávíte. Jedno z takových neočekávaných galapředstavení jsem měl možnost shlédnout v Kostarice, nedaleko hranice s Nikaraguou.

Obyčejné tropické odpoledne

Již několikátý den jsem byl v kostarické rezervaci Caňo Negro. Fotografické odpoledne jako každé jiné, snad jen s mírnou tvůrčí krizí. Uvědomil jsem si, že už na lokalitě ztrácím motivaci. Ne, že by nebylo co fotit, ale na rozdíl od účastníků fotografického workshopu jsem nebyl z hojnosti fauny až tak nadšen. Všechny druhy zvířat, které se zde vyskytují, jsem už měl zachycené z minulých cest a ostré tropické slunce na modré obloze nedávalo příliš šancí k nějakému kreativnějšímu přístupu.

Můj plán byl jediný – během dvou hodin, jež jsem měl k dispozici, se dostat do kolonie volavek uprostřed pomalu vysychajícího mokřadu a se světlem v zádech počkat na zapadající slunce a obrazy, které mi taková scéna nabídne.

Pohodlí v teplém bahně

Vysvlékl jsem se do plavek a se snajperskou maskovací šálou přes hlavu jsem se poměrně rychle probrodil do centra dění. V těchto okamžicích je vždy nutné povznést se nad to, že je člověk celý od bláta a pod kůži se mu zavrtá nějaká ta tropická breberka. Takže jsem si pohodlně lehl na břicho do sluncem vyhřátého mokřadu, napříč do bahna položil stativ, opřel o něj objektiv a čekal.

TIP: Ptačí kouzla s vejci aneb Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

V okolí byla přibližně šedesátka brodivých ptáků osmi druhů, čemuž s kolegy pracovně říkáme „drůbežárna“. Mezi všemi ptáky moje oči ihned přilákal bukač středoamerický (Tigrisoma mexicanum). Je to asi nejhezčí druh, který tady lze spatřit a pro popis jeho vzhledu často používám termín „volavka tygrovaná“. Bukač se zalomeným zobákem strnule zíral k hladině, takže nebyl problém opatrně se k němu přiblížit na pouhých 10–14 metrů. Do západu slunce zbývaly skoro dvě hodiny, a proto jsem jen odpočíval a pokukoval okolo.

Strach kontra plný žaludek

Asi po půl hodině bylo zřejmé, že bukačův upřený pohled se z hledání změnil v regulérní lov s čekáním na vhodný okamžik, kdy zaútočit. Ihned jsem se probudil z polospánku a taktak jsem se stačil přichystat na nadcházející představení. Bukač prudce vyrazil zobákem do bahna. Očekával jsem, že se vzápětí napřímí s ulovenou rybou, jejíž osud bude okamžitě zpečetěn. Místo toho pták vytáhl z bahna dlouhého úhoře, kterému se evidentně nechtělo stát se potravou. Díky nesmírnému úsilí a očividně vypjaté energii se mu podařilo vyklouznout z bukačova sevření, nikoli zpět do bahna, ale do vody. Podobný výjev se stejným ptačím druhem jsem už kdysi zažil a po chvíli mi bylo jasné, že půjde o delší zápas.

Pták byl z neobvykle velké kořisti vyplašený a s hrůzou ustoupil asi pět metrů zpět. Po chvilce se ale začal znovu opatrně přibližovat. Ani ne za minutu se výpad a snaha o únik opakovaly. Svým způsobem šlo o komický výjev... Bukač se vztyčenými řídly a úhořem omotaným kolem zobáku vrávorá sem a tam. V očích má vyděšený výraz, mísí se v něm strach s vidinou vydatné večeře. Kolem stříká bahno smíšené s vodou a já si už teď s radostí uvědomuju, že tentokrát jsem si na Jožina z bažin nehrál zbytečně.

Opona jde dolů

Kolotoč se opakuje již asi po páté a úhoři se stále daří unikat. Opět je zpátky v bahně, ale zřejmě se mu nepodařilo dokonale se skrýt. Bukač přiskakuje, zapře se nohama a začne rybu znovu vytahovat ven. Je to úžasný pohled – když pták stojí, úhoř mu visí od hlavy až k zemi. Ačkoli ryba už dostala pořádně zabrat a její tělo je od ptačího zobáku na několika místech poraněné, svůj boj stále nevzdává.

V zápalu boje se ode mne oba účastníci vzdalují. Bukač už má po chvíli jednoznačně navrch a já přemýšlím, co dělat dál. Když vylezu z krytu, uteče mi pták ještě dál. Nakonec vše vsadím na jednu kartu a snažím se dostat měkkým bahnem co nejrychleji blíž. Pohyb ovšem bukače přiměl k definitivnímu řešení a on urychleně odlétá i s udolanou rybou. Ani už jsem nečekal na západ slunce a celý od bahna jsem se vydal zpět k našemu bungalovu. Cestou jsem si celý zážitek v duchu přehrával a doufal, že to není poslední nečekané představení, které mi příroda uchystala.


Bukač středoamerický – trpělivý lovec

Bukač středoamerický (Tigrisoma mexicanum) je brodivý pták z čeledi volavkovitých. Je asi 80 cm dlouhý, v dospělosti váží cca 1,2 kg a vyskytuje se na územích mezi Mexikem a severozápadní Kolumbií. Jeho způsob lovu spočívá v nehnutém vyčkávání a bleskurychlém výpadu po nic netušící oběti přičemž jeho kořistí jsou převážně ryby, krabi a žáby. Bukač je samostatně hnízdící druh, který se běžně neusazuje v ptačích koloniích. Jako hnízdo mu slouží větve propletené do malé ploché platformy. Samička klade do hnízda 2–3 vejce.

Bukač dost těžkopádně létá a jeho typické volání se dá opsat jako chraplavé „houk-houk-houk“. Samci kromě toho, zejména při západu slunce, vydávají dunivé „hrrrouur“.

  • Zdroj textu

    Příroda 1–2/2010

  • Zdroj fotografií

    Ondřej Prosický, NaturePhoto.cz


Další články v sekci