Reklama


Capri: Zašlá romantika ostrova slavných

05.06.2013 - Richard Guryča

Na Capri nedaleko Neapole se jezdili rekreovat římští císařové, zbohatlí uzenáři z prvorepublikové Prahy i Vladimír Iljič Lenin. Modrá jeskyně i jedna z nejslavnějších vil světa na ostrov stále přitahují tisíce návštěvníků


Reklama

Ostrov Capri je možné navštívit z mnoha důvodů. Tím zřejmě nejhorším je podlehnout svodům cestovní kanceláře a objednat si tam jednodenní výlet uprostřed turistické sezóny. Nešťastník unášený dravou řekou ostatních turistů uličkami rozžhaveného, přecpaného a předraženého městečka Capri pak cestou zpátky na trajektu do Neapole či Sorrenta usilovně přemýšlí, co je na tom kusu skály v Tyrhénském moři až tak skvělého.

Že by proslulá modř jeskyně Grotta Azzurra? Zážitek z efektu slunečních paprsků, odrážejících se od mořského dna v jeskyni, do které se lze dostat jen úzkým otvorem z moře, je ohromující. Pár minut úžasu, přesně odměřený lodníkův popěvek a už už zase ven, aby mohly dovnitř další a další čluny. Ano, hlavní turistická atrakce ostrova Capri určitě za vidění stojí, ale to skutečně podstatné ostrov ukrývá někde úplně jinde. Vlastně neukrývá, stačí se jen pořádně dívat.

Pěšky či lanovkou

Capri je mýtus, symbol zašlé slávy, cíl lovců ozvěn Dolce vita – zmizelých časů sladkého života z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Celebrity, kabriolety s kráskami v šátcích, superelegantní motorové čluny Riva z mahagonového dřeva, to vše ke Capri kdysi patřilo – a dnes je povětšinou pryč. Capri ovšem za objevení pořád stojí, protože pod pouťovou fasádou stále ukrývá lecos z toho, co sem už od pradávna přitahovalo vladaře, boháče i nevyléčitelné romantiky.

Možná budete mít štěstí a vykročíte na ostrov z paluby vlastní jachty. Ale spíš vás na betonové molo přístavu Marina Grande vyplivne ze svých útrob trajekt z Neapole či rychlý dopravní katamarán z nedalekého ostrova Ischia. Tváří v tvář impozantním bílým skálám, jež ostrovní krajině dominují, pak máte dvě možnosti. Buď se nechat až skoro na náměstí v centru městečka Capri vyvézt lanovkou, která tak trochu připomíná tu pražskou na Petřín. Nebo jít pěšky.

Stoupání po Via Don Giobbe Ruocco vám možná po chvíli přestane připadat jako dobrý nápad. Jméno té ulice sice zní honosně, ale ve skutečnosti jde o úzkou asfaltku, vinoucí se v serpentinách mezi zahradami, kde se chodec necítí zrovna nejlépe. S projektováním chodníku se tu očividně nikdo nezdržoval a řidiči žlutých ostrovních autobusů řežou ostré zatáčky s temperamentem vskutku italským...

Trocha nepohody je ale vykoupena zdánlivě banálním, přesto docela důležitým poznatkem. Zahrady se záhony rajčat, sušící se prádlo, poštěkávající psi za plotem a otřískané fiaty připomínají, že na ostrově bydlí také „normální“ lidé. A že všechny ty hotely, kavárny či butiky na přeplněných promenádách živí spoustu ostrovanů, pro které je ohromující výhled na neapolský záliv se siluetou Vesuvu součástí každodenního ranního espressa. Úlevné zjištění, že Capri skutečně nejsou nějaké bizarní kulisy z Felliniho filmu, pak člověku přece jen usnadní ten zbývající kus cesty vzhůru do centra městečka.

Capri a Anacapri

Ostrov Capri není velký. Délka necelých sedm a šířka zhruba tři kilometry umožní zdatnějšímu chodci pohybovat se v jeho uličkách i po strmých srázech pěšky, přestože je tam poměrně hustá síť autobusové dopravy. Tu lze jen doporučit, protože je poměrně levná, její systém je přehledný a na zastávku dřív nebo později vždycky narazíte. Na povalování se na pláži není ostrov tím pravým místem, i když přinejmenším v přístavu Marina Piccola pláž najdete.

Mnohem snadněji než azurovému moři lze však propadnout kouzlu z všudypřítomného doteku dějin. Stopami dávné i novodobé historie je ostrov doslova prosáklý. Nenabízí však žádné klasické turistické trasy po památkách. Abyste si jeho inspirativní atmosféru skutečně užili, je třeba alespoň pár věcí vědět předem.

V současné době obývá ostrov asi patnáct tisíc stálých obyvatel, soustředěných především do městeček Capri a Anacapri. Centrem ostrova a nejnavštěvovanějším místem je právě Capri, jehož domy začínají nad Marinou Grande a jehož centrum se přelévá přes vrchol ostrova na druhou stranu k Marina Piccola. A cestou k ní je možné pokochat se na některé z vyhlídkových teras pohledem na faraglioni, malebnou trojici skalních útesů, vyrůstajících z moře.

V zákrutách uliček v centru Capri se můžete toulat třeba několik hodin. Klidně zapomeňte na všechny krámky se suvenýry, kavárny či pizzerie, do nichž vás budou posílat cedule či prospekty cestovních kanceláří. Mnohem zajímavější je nahlížet přes zídky domů, procházet uličkami mezi hotely a představovat si, kdo slavný a známý v nich kdy bydlel, propadat nostalgii ošlapaných schodišť, vedoucích do zarostlých zahrad a snažit se rozluštit nápisy na zašlých pamětních deskách.

Slavné domy

Obliba ostrova coby luxusního letoviska se datuje už od dob starého Říma. Ostatně ruiny římských vil patří k nejvýznamnějším pamětihodnostem ostrova. Na to, proč se ostrov jmenuje Capri, existují přinejmenším dvě možná vysvětlení. Jedno z nich vidí kořeny názvu v řeckém slově kapros, které znamená divoké prase. Podle druhé teorie, obecně považované za pravděpodobnější, je původ názvu ostrova ve slově capreae, což je latinský výraz pro kozy. Pro první hovoří poměrně bohaté nálezy kosterních pozůstatků divokých prasat na ostrově, pro druhé zas to, že Kozím ostrovem Capri nazývali už staří Římané. Dávnou historii ostrova potvrzují už záznamy z dob císaře Augusta, které popisují nálezy kamenných zbraní a údajných kostí obra při hloubení základů pro císařovu ostrovní vilu. Moderní archeologické výzkumy pak datují počátky osídlení na Capri do neolitu a doby bronzové. Císař Tiberius, který na ostrově vystavěl řadu vil, se na Capri dokonce trvale odstěhoval. Zůstaly tam po něm ruiny proslulé Villa Jovis na severovýchodním výběžku ostrova.
Po pádu římského impéria trpěl ostrov několik set let nájezdy pirátů či osmanských dobyvatelů a za napoleonských válek se proměnil v dobře opevněnou námořní základnu. Při jejím budování ovšem značně utrpěly tamní památky z dob římské říše.
Ještě předtím však propadl okouzlení z ostrova francouzský starožitník Jean Jacques Bouchard. Ten pobýval na ostrově v 17. století, ale až publikování jeho zápisků o Capri v roce 1850 přitáhly k ostrovu značnou pozornost.

Seznam slavných umělců či bohatých průmyslníků, kteří si ostrov oblíbili a strávili tam několik měsíců či let svého života, zahrnuje například Clauda Debussyho, Maxima Gorkého či Grahama Greena. Svůj dům měl na Capri německý průmyslník Krupp a svého času i Benito Mussollini. Na ostrově pobývala švédská královna Viktorie a nějakou dobu i Vladimír Iljič Lenin. Už v devatenáctém století považovali Capri za relativně bezpečné a svobodné místo i lesby a gayové, kteří tam založili malou komunitu. Jedním z nich byl i spisovatel Norman Douglas, který vytvořil jeden z mála existujících popisů života obyvatel ostrova v románu Jižní vítr. Dnes jednu z vil na Capri údajně vlastní zpěvačka Mariah Carey.

Slavným obyvatelem Capri, jehož zpřístupněný dům je dodnes cílem mnoha návštěvníků, byl svého času Axel Munthe, autor proslulé Knihy o životě a smrti. Švédský lékař a humanista byl pro novodobou historii ostrova doslova požehnáním. Ve své knize, která je vlastně beletrizovaným životopisem, popisuje svůj mimořádně zajímavý a dramatický život, který měl už od mládí spojen s Capri. Zamiloval se do ostrova doslova na první pohled, koupil tam pozemek a na něm víceméně vlastníma rukama postavil dům, slavnou Villu San Michele, částečně vystavěnou z fragmentů římských staveb a postupně vybavenou uměleckými díly i archeologickými nálezy. Dům stojí v Anacapri, druhém z ostrovních městeček a vyhledávají ho především lidé, které Muntheho kniha okouzlila a kteří našli v jeho prosté a pozitivní životní filosofii inspiraci. Smutným paradoxem je, že Axel Munthe musel ve stáří svůj milovaný dům i ostrov opustit, protože středomořské slunečné počasí neprospívalo jeho zhoršující se oční chorobě.

Pro čínské komunisty

Jiným proslulým ostrovanem, jehož dům na Capri dodnes přitahuje pozornost, byl italský spisovatel Curzio Malaparte. Ten si v roce 1938 nechal na mysu Massullo postavit dům, který je dodnes považován za jedno z nejskvělejších architektonických děl a nechybí v žádné učebnici architektonických stylů ani v žebříčcích nejdůležitějších staveb v dějinách architektury.

Historie domu je přitom poněkud tragikomická. Ač to zní podivně, koupil Malaparte pozemek na Cap Massullo v době, kdy ho Mussolini nechal zatknout a internovat na ostrově Lipari. Malaparte se rozhodl na Massullo stavět i přesto, že celá oblast Matromania na jižním pobřeží Capri byla už od roku 1922 přírodní rezervací s absolutní stavební uzávěrou. Spisovatel však i přesto požádal o stavební povolení, k němuž přiložil projekt architekta Adalberta Libery. Tento představitel italského racionalismu patřil v oněch letech k oficiálním, Mussoliniho režimem oblíbeným architektům, a zřejmě právě proto Malaparte stavební povolení bez potíží získal. Při samotné stavbě však Liberovu studii výrazně pozměnil a navrhl dominantní prvek stavby, jímž je dvaatřicetistupňové schodiště na terasu. Ať už ho k tomuto zásahu do architektových plánů inspiroval kostel Santa Annunziata na Liparech, jak se traduje mezi historiky architektury, či cokoli jiného, vtiskl Malaparte svému domu zcela jedinečnou podobu. A Casa Malaparte proslavila svého majitele víc než jeho literární dílo.

Spisovatel s výrazně levicovým politickým přesvědčení pak odkázal své ostrovní sídlo čínské komunistické straně. Ta o ně však zájem neprojevila, takže dům nakonec získali Malapartovi příbuzní, kteří vilu nikdy nezpřístupnili a před nájezdy milovníků architektury se brání ploty z ostnatého drátu. Jednu z mála možností, jak nahlédnout dovnitř, tak poskytuje Godardův film Pohrdání z roku 1963. Část této adaptace románu Alberta Moravii s Brigitte Bardotovou a Michelem Piccolim se totiž odehrává právě v interiérech a na terase Casa Malaparte. Slavný červený dům na mysu Massulo je možné obdivovat z moře a každý z mnoha vyhlídkových člunů, které si lze najmout v místních marínách, tam zájemce rád odveze.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Richard Guryča

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mrtvola na břehu

kosticovec

kde: Indonésie | kdy: 2017

Když se na pláži indonéského ostrova Seram objevila obrovská hromada měkké bílé masy, považovali ji domorodci za nový druh gigantické olihně. Fotografie děsivého zvířete obletěla zpravodajské weby celého světa a přitáhla spoustu pozornosti: Zaujala však i biology, kteří poukázali na zbytky lebky zachycené na některých snímcích. Nakonec se zjistilo, že tajemné stvoření je mršinou kytovce kosticovce v posmrtném rozkladu. Mrtvá velryba obvykle klesne na dno, tohoto jedince však nejspíš nadnesly hnilobné plyny, a nakonec tak skončil vyplavený v písku.

Revue

Loni se na lodích převáželo celých 90 % veškerého obchodního zboží světa.

Zajímavosti

Operačních porodů je stále víc, ač odborníci varují před riziky pro matku i dítě.

Věda

Boček měl ve zvyku krást listiny a odnášet je v tajných kapsách svého pláště

Historie

Populární rentgenová observatoř Chandra

Vesmír

Park Kirindy je zřejmě jediným místem, kde lze dobře pozorovat fosu (Cryptoprocta ferox) – velmi opatrné a mrštné zvíře .

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907