Černé město Chara-Choto: Tajemství mocné říše, kterou pohltila poušť
V poušti v samém srdci asijského kontinentu, uprostřed nekonečné pustiny jedné z nejméně prozkoumaných oblastí planety, kdysi vzkvétala úspěšná civilizace. Středobodem tzv. Tangutské říše se stalo město Chara-Choto, jehož ruiny se podařilo objevit teprve před sto dvaceti lety.
Písečné duny stále ukrývají památky na někdejší mocné impérium, díky němuž se daná lokalita před tisícem let proměnila v prosperující bod na hedvábné stezce. Mezi obchodní centra a významná sídla Tangutské říše, známé také jako Západní Sia, patřilo Chara-Choto, mongolsky doslova „černé město“. Dnes z něj zbývají jen opuštěné ruiny, roztříštěné sochy a sluncem vybělené kosti, zato v 11. století šlo o jedno z nejvlivnějších sídel v Číně. Trosky kdysi velkolepého opevnění vyprávějí příběh, jenž se začal psát v roce 1038.
Rozkvět díky dobytí
„Když opustíš město Čang-jie, jedeš dvanáct dní a pak dorazíš do města jménem Ecina, které leží směrem na sever na okraji Písečné pouště; patří k provincii Tangut. Obyvatelé jsou modláři, mají spoustu velbloudů a dobytka a v zemi se chová mnoho dobrých rarohů. Obyvatelé se živí pěstováním a chovem dobytka, neboť nemají žádný obchod. V tomto městě musíte čtyřicet dní shromažďovat zásoby potravin, protože když opustíte Ecinu, vstoupíte do pouště, která se táhne čtyřicet dní cesty na sever a na níž nenarazíte na žádné obydlí ani místo pro návnadu.“ Tak zní úryvek z Milionu, jednoho z nejslavnějších cestopisů v dějinách, z pera Marca Pola. Právě zmiňovanou Ecinu přitom dnes historikové ztotožňují s Chara-Choto.
Benátský kupec a cestovatel žil v době, kdy město zažívalo léta své největší slávy. Navštívil jej ve druhé polovině 13. století, tedy asi padesát roků poté, co se ocitlo pod nadvládou mongolského vojevůdce Čingischána. Dobytí Zlatou hordou však sídlu překvapivě nepřineslo zkázu, jak bývalo obvyklé, nýbrž naopak umocnilo jeho prosperitu. Za vlády Čingischánova vnuka Kublajchána se Chara-Choto dokonce rozrostlo na trojnásobek své původní velikosti.
Zbabělý generál
Éra rozkvětu trvala bezmála půldruhého století, dokud se v Číně nedostala k moci slavná dynastie Ming. V roce 1372 začali Číňané město obléhat, načež jej čekal postupný úpadek a nakonec zánik. Dodnes však nevíme, proč a jak přesně k tomu došlo. Podle místní legendy odklonili mingští vládci tok řeky Ejin, jediného zdroje vody pro Chara-Choto, čímž obyvatele pokořili, aniž by museli vzít hradby útokem.
Jedna z verzí příběhu praví, že pod tíhou rozhodnutí, zda zvolit smrt žízní, nebo předem prohranou bitvu, usmrtil charachotský generál Chara Bator svou ženu i děti a následně spáchal sebevraždu. Podle další verze vykopal v hradbách díru a zbaběle utekl. V dochovaném opevnění se přitom skutečně nachází otvor, kterým by mohl projet jezdec na koni… Jisté je, že když čínští vojáci do města konečně pronikli, pozabíjeli nejen zbylé obyvatele, ale i všechen dobytek a koně. Drtivá porážka přivedla někdejší perlu Mongolska na pokraj zkázy, Chara-Choto se postupně proměnilo v město duchů a dlouhých pět set let o něm nikdo neslyšel.
Nic než ruiny
„Černé město“ se dočkalo znovuobjevení na počátku 20. století. A jako první jej navštívil ruský mongolista a cestovatel Cogto Badmažapov, který zaslechl pověsti o ztraceném sídle někde na dolním toku řeky Ejin. Na místo dorazil na jaře roku 1907 a objevil tam masivní ruiny. Zhotovil jejich plán a pořídil několik fotografií, načež je odeslal do petrohradské akademie věd.
Následujícího roku se vydala na cestu expedice pod vedením Pjotra Kozlova, která získala povolení k průzkumu oblasti a k vyzvednutí případných nálezů. Ukázalo se, že se z Chara-Choto dochovaly pouze devět metrů vysoké a 3,7 metru silné hradby, jež se táhly v délce 421 metrů od východu k západu a 374 metrů severo-jižním směrem. Stavební materiál tvořila udusaná hlína a na vrcholu zdí kdysi nejspíš spočívala střecha. Ze západní a východní stěny ústily brány chráněné masivním obdélníkovým přístavkem a v každém z rohů se nacházela velká kruhová bašta. Uvnitř města pak zůstalo ještě několik pagod a stavba připomínající mešitu. Dodnes nevíme zcela jistě, zda se skutečně jednalo o islámský svatostánek, je to však vysoce pravděpodobné: Obchodníci přicházející z Blízkého východu a Indie tak mohli praktikovat svou víru i v jednom z nejvzdálenějších bodů hedvábné stezky.
Knihovna světa
Pravé poklady se ovšem ukrývaly pod zemí. Hned během prvních vykopávek se podařilo objevit přes dva tisíce knih, rukopisů a svazků psaných v dnes již mrtvé tangutštině. Kozlov je pak spolu s buddhistickými sochami, texty a dřevoryty ze stúpy nalezené za hradbami odeslal do Petrohradu. Pokračující průzkum odhalil tisíce dalších manuskriptů, knih, ale i předmětů denní potřeby, výrobních nástrojů a náboženských artefaktů, z nichž mnohé se staly základem pro výzkum zmíněné tangutštiny. K jejímu rozluštění zvlášť napomohlo několik dochovaných čínsko-tangutských slovníků, včetně svazku s názvem Perla na dlani sestaveného v roce 1190.
Díky zachovalým rukopisům také víme, že v Chara-Choto prosperovalo rovněž křesťanství, a dokonce tam proniklo nejpozději v 7. století, tedy ještě před vznikem Tangutské říše. V 80. letech minulého století pak čínská archeologická expedice objevila další tři tisíce manuskriptů v řadě jazyků, včetně arabštiny, tibetštiny či ujgurštiny.
Hedvábná batika
Písek se ukázal jako ideální konzervační prostředek, a kromě písemných památek tak badatelé pod jeho nánosy nalezli třeba i malby na hedvábí – převážně s buddhistickými náměty v čínském a tibetském stylu – či fragmenty hedvábí barveného batikou. Velmi hojné byly drobné figurky znázorňující lebky, masky, ale také mince nebo nádoby na vodu. Kdysi totiž Chara-Choto zřejmě omývala dvě říční ramena, jež se severně od města spojovala.
Mezi nálezy nechyběly ani specifické malby, a jak později zjistili odborníci z petrohradské Ermitáže, většina z nich se datuje do 11.–13. století, zatímco převážná část úlomků porcelánu s kobaltovou dekorativní glazurou je o století starší. Žádná malba pravděpodobně nevznikla po roce 1387, poslední čínský text pochází z roku 1371 a tangutské texty byly sepsány nejpozději v roce 1212. Zdá se tedy, že život ve městě utichl někdy kolem roku 1380.
Archeologův sen
Kozlov později o úspěšné expedici vydal knihu, která v roce 1929 vyšla i česky pod názvem Mrtvé město Chara-Choto. Badatel v ní specifikoval podobu předměstí za hradbami i vlastního sídla uvnitř: Nacházely se tam pravidelné čtvrti a průchody, tzv. obchodní a hlavní ulice a k nim přiléhající odbočky, které lemovaly domky z hlíny přikryté slámou a opět hlínou v podobě pevné krusty. Na mnoha místech se však již střecha propadla, a stačilo tedy kopnout do země, aby se našly její pozůstatky. „Větších a bohatších domů je zde málo,“ uváděl Kozlov.
V místě se našly buddhistické, křesťanské, a dokonce islámské modlitebny. V jejich ruinách se mnohdy dochovaly úlomky hliněného a porcelánového nádobí, spolu s litinovými a železnými objekty. Dražší kovy jako měď či stříbro se podařilo nalézt jen velmi výjimečně. Na podlahách se obvykle zachovaly čtvercové pálené cihly a na stěnách jejich lehčí a méně trvanlivé nepálené protějšky. Střechy pak sestávaly z vydutých tašek s čínskou figurální obrubou.
Kozlovova výprava narazila i na vyvýšenou stavbu podobnou chrámu, určenou k bydlení městského vládce. „Všechno naše bádání, všechno naše kopání v Chara-Choto bylo konáno se zvláštní pečlivostí a láskou. Každý nový předmět, který jsme našli v útrobách země nebo na jejím povrchu, vzbuzoval všeobecnou radost. Nikdy nezapomenu na nadšení, jež naplnilo mou duši, když jsem po několika úderech motykou a zarytí lopatou na zřícenině číslo jedna našel buddhistický obrázek, malovaný na plátně,“ líčil badatel.
Bohatá mocnost
Tangutská říše těžila ze strategické polohy na klíčovém úseku hedvábné stezky, kudy proudilo zboží mezi Střední Asií a Čínou. Tibetsky mluvící tangutští obyvatelé dokázali zmíněné pozice mistrně využít a etablovali se jako prostředníci ve výměně komodit. Vytvořili tak unikátní kulturu založenou na kombinaci nomádských tradic a usedlého zemědělství.
Stali se výběrčími daní a mýtného od obchodních karavan, a do jejich pokladnic tudíž plynulo nemálo peněz. Sami patřili mimo jiné mezi zkušené kovotepce a tkalce a v jejich produkci se mísily čínské i středoasijské vlivy. Ke klíčovým vývozním položkám říše se řadila zejména vlna, kůže, sůl a koně. Zmíněných zvířat si cenila především sousední Čína, která využívala vojenské jezdectvo k obraně svých rozsáhlých hranic. Na západ z ní přes Tangutskou říši putovalo luxusní zboží jako hedvábí, porcelán a čaj, zatímco opačným směrem se přivážely skleněné výrobky, koření a drahé kovy ze Střední Asie a Blízkého východu.
Vysoká ekonomická úroveň se nakonec stala jedním z důvodů, proč Čína uznala autonomii tangutského impéria, kterému říkala Západní Sia (viz Zapomenutá říše). Říše Sung si za to stanovila tribut placený hedvábím, stříbrem i čajem v celkové výši 250 tisíc jednotek ročně. Západní Sia se tak integrovala do čínské ekonomické sféry coby polosamostatný partner: Měla přístup k tamnímu luxusnímu zboží i technologiím, včetně tkaní hedvábí a zemědělských inovací, a obě kultury se záhy začaly vzájemně ovlivňovat a prolínat. Tanguti například přijali některé konfuciánské byrokratické zvyklosti a vedle svého vlastního písma používali i to čínské.
Zapomenutá říše
Oficiální název říše, které Chara-Choto po několik století vévodilo, zněl Veliký stát Bílého a Vysokého. V učebnicích historie se však nejčastěji zmiňuje jako Tangutská říše či Západní Sia a na území dnešní severozápadní Číny vzkvétala v letech 1038–1227, tedy přibližně v době, kdy ve střední Evropě panovali Přemyslovci. V počátečním roce její existence také usedl na trůn první tangutský císař, zatímco do té doby tamní buddhistický národ příbuzný s Tibeťany setrvával pod jhem čínské říše Sung. Na přelomu milénia se však Tanguti vzbouřili a dominantní soused musel uznat jejich autonomii. Odhadovaná rozloha impéria na vrcholu moci činila zhruba 800 tisíc čtverečních kilometrů, což odpovídá například Pákistánu, a v době největší slávy tam žil asi milion lidí.
