Reklama


Cesta do středu Země: Punkevní jeskyně stojí za návštěvu i v zimě

18.02.2018 - Kateřina Helán Vašků

Zimní počasí nás táhne na hory, ale zajímavý tip na výlet představuje i přírodní památka, jejíž návštěvu si obvykle spojujeme s letními měsíci. Punkevní jeskyně patří k nejkrásnějším v Česku a v zimě se v nich navíc překvapivě ohřejete. Uvnitř totiž panuje po celý rok stabilní teplota

<p>Punkevní jeskyně patří k našim nejnavštěvovanějším přírodním památkám a jako jediné nabízejí i podzemní plavbu.</p>

Punkevní jeskyně patří k našim nejnavštěvovanějším přírodním památkám a jako jediné nabízejí i podzemní plavbu.


Reklama

Unikátní mikroklima, mohutné dómy a chodby s krápníkovou výzdobou: Krása stará miliony let nepřestává uchvacovat a mnozí si při její prohlídce připadají jako v románu Julese Vernea Cesta do středu Země. Přitom jsme stále u nás – v českých Punkevních jeskyních. Oblibu si vysloužily mimo jiné tím, že návštěvníkům umožňují dostat se až na samotné dno propasti Macocha. 

Historie prohlídek tohoto přírodního pokladu se píše překvapivě krátce. „Punkevní jeskyně, jejichž součástí je i Macocha, se podařilo objevit teprve v roce 1909. A v roce 1914 byly propojeny se dnem propasti,“ vysvětluje tamní správce Hynek Pavelka

Jezírka i stalagmity

Hned po vstupu do tzv. Předního dómu čeká na návštěvníky bohatá krápníková výzdoba, jíž se říká Galerie. Krásu krápníků umocňuje i umělé jezírko, v němž se celý dóm odráží. Následuje cesta do Reichenbachova dómu, kde je třeba překonat sto schodů. Cedulky s letopočty pak ve svahu naznačují výšku povodňové hladiny v daných letech. 

Stalagmitovou chodbou se pokračuje do Zadního dómu, kde se nachází snad nejzajímavější útvar jeskyní: Trpaslík a Váza představují dva široké, vzhůru rostoucí stalagmity s plochým zakončením, na nichž se voda v drobných kapkách rozstřikuje do stran.

Ze Zadního dómu se lze dostat až na dno Macochy, kde říčka Punkva vyvěrá v Horním jezírku a Dolním jezírkem odtéká zpět do podzemí. Ze dna propasti sestupují návštěvníci k přístavišti, aby se vydali na plavbu po Punkvě se zastávkou v Masarykově dómu. Vodní výlet končí v místě, kde říčka proniká na denní světlo.  

Pohádkově zelená Punkva 

Plavba nitrem jeskyní patří k největším atrakcím. Jednoduše nasednete do motorového člunu a necháte se unášet po průzračné hladině. Za nádherně zelenou barvu přitom řeka vděčí obsaženému vápníku. Zmíněný prvek totiž způsobuje, že voda pohlcuje červené světlo a tím víc pak vyniká zelená

Do podzemní památky zavítá ročně přes 200 tisíc turistů, což ji řadí k nejnavštěvovanějším místům u nás. V létě jeskyně nabízejí příjemný chládek a v zimě překvapivě teplý vzduch – proto tam i mimo sezonu míří spousta zájemců. „Teplota je v jeskyních stabilní, přibližně osm stupňů, a velmi mírně kolísá v závislosti na ročním období. Voda má čtyři až pět stupňů,“ upřesňuje Hynek Pavelka. 

Odkaz Karla Absolona

Velkou část objevných prací v okolí Macochy a Punkevních jeskyní vykonal na počátku 20. století profesor Karel Absolon (na fotografii z roku 1921 uprostřed). Tzv. vodní cestu – z vývěru Punkvy přes dómy do propasti – se podařilo nalézt v 30. letech a plavby pro veřejnost započaly v roce 1933. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

LeTourneau: Terénní stonožka

Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.

Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907