Cesta Moravskotřebovskem: Měsíční krajinou záhadných dunících kopců

Asi nejnápadnějším terénním prvkem Moravskotřebovska je zalesněný Hřebečský hřbet. Táhne se severojižním směrem v délce 30 km a má prakticky konstantní výšku 600 metrů. Na západ ke Svitavám se sklání velmi povlovně a mírně, ale opačným směrem k Moravské Třebové spadá mimořádně příkrými zalesněnými svahy horského rázu. V příčném profilu má charakteristický asymetrický tvar, kterému odborníci říkají kuesta.

Měsíční krajina na konečné

Přejít, přeběhnout nebo přejet na kole celý cca 30 km dlouhý červeně značený Hřebečský hřbet od severu na jih z Anenské Studánky do Březové nad Svitavou je solidní výzva pro sportovce, ale hodí se i pro zájemce o unikáty, které Hřebečský hřbet učinily v minulosti věhlasným. V prvé řadě jsou to technické památky spojené s těžbou a zpracováním nerostných surovin. 

Hřebečský hřbet je tvořen ukloněným souvrstvím z období svrchní křídy a kromě opuk a pískovců se v něm vyskytují i vrstvy žáruvzdorných jílovců neboli lupků. Ty se tady v několika dolech těžily a odvážely na zpracování do šamotových závodů v Mladějově 11 km dlouhou úzkorozchodnou železnicí obtížným lesním terénem po východním úbočí. Těžba zde skončila v roce 1991. Mladějovská úzkorozchodka klikatící se v lesích na úbočí Hřebečského hřbetu slouží o vybraných víkendech k vyhlídkovým jízdám, při nichž nechybí ani parní provoz.

Pozoruhodným místem poblíž konečné stanice Hřebeč-doly je halda šedé hlušiny rozbrázděná dešťovým splachem do bizarních stružek a hřbítků. Připomíná scenérie z Divokého západu a na mapách bývá přiléhavě označená jako „měsíční krajina“.

Hřebečské důlní stezky

V oblasti Hřebečského hřbetu vznikl již před 10 lety projekt tzv. Hřebečských důlních stezek, které podrobným a vyčerpávajícím způsobem představují a zpřístupňují veřejnosti zdejší přírodní oblast a její bohatou průmyslovou minulost. Součástí stezek jsou i nově zbudovaná vyhlídková místa, některá už bohužel po letech zarostlá nebo zarůstající. Atraktivní je například vyhlídka Nad doly, k níž se sestupuje strmým svahem po kovovém schodišti. Umožňuje nahlédnout mimo jiné do přírodní rezervace, která má na délku téměř 10 km. Chrání přirozené bučiny podobné pralesu s jedlí a místy i s tisem, které pokrývají neschůdné východní svahy hřebečské kuesty. S hornickou minulostí je spjatá i severněji stojící rozhledna Strážný vrch, jejíž neobvyklá konstrukce vysoká 17 metrů má připomínat výstuž dobývací štoly.

Hřebečské důlní stezky provázené pomyslným permoníkem Hugem vás dovedou i na místa od Hřebečského hřbetu hodně vzdálená, která značkaři z Klubu českých turistů nechali bez povšimnutí. Jedním z nich je 541 m vysoký Rychnovský vrch 8 km severně od Moravské Třebové, dříve označovaný Seekamm (Jezerní hřbet) nebo Seekammberg (Jezerní hora). Název je odvozen od několika pověstmi opředených jezírek ve vrcholových partiích protáhlého hřbetu, z nichž největší vyplňuje v podstatě celoročně oválnou pánev dlouhou téměř 100 a širokou 35 metrů.

Detonace z Jezerního hřbetu

Vedle neobvykle umístěných jezírek proslul Rychnovský vrch v 19. století ještě záhadou, která s výskytem jezírek nepochybně souvisí. Lidé z okolních vesnic tu a tam slýchali podivné rány, dunění a „rumplování“ údajně pocházející z útrob kopce. Nejvíce se prý ozývalo před příchodem bouřky. Záhadné dunění potvrdili i dělníci při stavbě olomoucko-pražské dráhy v roce 1843, když nedaleko odsud hloubili železniční tunel. 

O tři roky dříve zvuky zkoumal německý mineralog Glocker, který objevil na hladině jezírek bublinky plynu. Kopec proto označil za plynový vulkán produkující zvukové efekty. Jezerní horou se dále zabýval vídeňský geolog Tschermak (1858) a vyslovil teorii, že rumplování souvisí se změnami atmosférického tlaku. Nejblíže pravdě se asi dostal ředitel vídeňského c. k. říšského geologického ústavu Tietze (1902), který se domníval, že praskání souvisí s pukáním hornin a občasným lokálním zemětřesením. Záhadné zvuky nicméně nikdy nikdo uspokojivě neobjasnil. Žádná z teorií nepřinesla hodnověrné důkazy, mimo jiné také proto, že rumplování postupně ustávalo a po druhé světové válce ho už nikdo neslyšel. 

Jezírka v protáhlých prohlubních u vrcholu Rychnovského vrchu jsou důkazem neobvyklého utváření celého kopce. Jejich vznik nepochybně souvisí s geologickou stavbou, která zde byla výrazně ovlivněna tektonikou, čili deformacemi zemské kůry. Podobně jako i mnohde jinde na Moravskotřebovsku.

Zlomy na kopcích i v údolích

Hluboké tektonické struktury ovlivnily nepřehlédnutelným způsobem zejména krajinu v okolí Městečka Trnávky jižně od Moravské Třebové, kde vystupují nápadné osamocené kopce. Jedním z nich je vrch se zříceninou Cimburka (východně od Městečka Trnávka), kde se pod hradním zdivem vystupují hezké výchozy šikmě ukloněných vrstev prvohorních břidlic a prachovců. Rozlehlá zřícenina s letním divadlem je dnes pozoruhodná tím, že se v ní neprodávají vstupenky, nečepují tu pivo a do obnovy se nepustilo žádné sdružení nadšenců. Cimburk si tedy stále uchovává svůj přírodní ráz.

Vyšším sousedem je vrch Hušák (626 metrů), na nějž vede pozvolný výstup po modré značce z Městečka Trnávky. Více než samotný vrcholek zaujme hezky upravená Holubí studánka s kapličkou. Je zajímavá tím, že pramen je neobvykle silný a nevysychající, přičemž vyvěrá nedaleko vrcholu kopce. Důvodem jsou opět zlomy zemské kůry, podél nichž se okolní krajina hýbala nahoru i dolů. Výsledkem těchto pohybů je i vyzdvižený Hušák, odborně označovaný jako hrásť. Na vrcholu Hušáku už sice dávno není vyhlídka slibovaná na turistických směrovkách, přesto je to hezké a návštěvy hodné místo. Mystickou atmosféru obstarává veliký košatý buk a porosty mechů na kamenech a skalkách, kde vystupují mírovské slepence s deformovanými valouny.

Zlomy v zemské kůře ovlivnily i směr toku říčky Třebůvky, která za Městečkem Trnávka ostře mění směr a cestu na východ k řece Moravě si proráží hlubokým a širokým údolím skrze Zábřežskou vrchovinu. Údolí Třebůvky určené geologicky starými strukturami je naprosto unikátní svým klidem a krajinnou zachovalostí. Vedou jím jen silničky IV. třídy a ve zdejších idylických vesničkách jakoby se zastavil čas. Zajímavostí údolí Třebůvky je mokřad mezi Petrůvkou a Pěčíkovem, do něhož vyvěrá nezamrzající pramen Teplice o stálé teplotě okolo 9 °C.

Lomy maletínského pískovce

Směr shodný s tokem Třebůvky má v Zábřežské vrchovině i severněji ležící údolí Mírovky, jehož konci při vyústění do Mohelnické brázdy vévodí věhlasná věznice. Z přírodního hlediska je však mnohem zajímavější pramenná oblast Mírovky okolo Maletína, kde se v lesích nachází několik malých, již dávno opuštěných pískovcových lomů.

Jemnozrnný svrchnokřídový maletínský pískovec bílé až nažloutlé barvy je mezi přírodovědci i kameníky pojem. Vznikl pravděpodobně ve sladkovodním jezerním prostředí, je mechanicky i chemicky odolný, zároveň však dobře opracovatelný až do velmi jemných detailů. Proto byl od 15. až do 20. století vyhledáván v přilehlých oblastech Moravy kameníky, kteří z něj zhotovovali kříže, sochy a stavební ozdoby. Nejznámějším uměleckým dílem z maletínského pískovce je sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, památka UNESCO. V pískovci se našla rovněž spousta zkamenělin, jejichž velká kolekce je vystavena v muzeu v Moravské Třebové.

Dnes nejznámější je lom U dvou Janů s odpočinkovým místem a pramenem výborné pitné vody. O necelý kilometr výše proti proudu potoka je další hezký lom s jezírkem a informační tabulí o maletínském pískovci.

Hřebečské čtyřkanty a liška Bystrouška

Převážná část Moravskotřebovska patřila v minulosti do tzv. Hřebečského jazykového ostrova, což byl největší německy mluvící vnitrozemský útvar v českých zemích, jenž čítal na 130 tisíc obyvatel. Po druhé světové válce byli Němci nuceni své domovy opustit, takže Moravskotřebovsko ne náhodou připomíná pohraniční Sudety.

Na specifickou kulturu, folklor i stavební styl upomínají velké selské statky čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Říkalo se jim „čtyřkanty“ a občas připomínají opevněné tvrze. Jeden z nich je přístupný ve Studené Loučce každou neděli v odpoledních hodinách jako zatím v kraji ojedinělé muzeum Hřebečský grunt.

TIP: Tip na výlet: Kamenný zvěřinec v Hostýnských horách

Dalším příkladem typické usedlosti hřebečského typu je Střítežská hájovna, nedávno zařazená mezi kulturní památky. Odehrával se v ní prvotní příběh chytré lišky Bystronožky, později Bystroušky. Podle vyprávění místního revírníka jej zachytil malíř Stanislav Lolek, v té době lesnický praktikant. Teprve díky Lolkovi se tématu chopil novinář Rudolf Těsnohlídek a slavný literární příběh lišky Bystroušky zasadil do bílovických lesů u Brna. Původní chytrou lišku Bystronožku ze střítežských lesů připomíná pamětní deska na hájovně.