Chladné přijetí: Příběh někdejších obyvatel Sudet pokračoval v Rakousku a Německu
S vysídlením Němců ztratily Sudety nejen své původní obyvatelstvo, ale přestaly také úředně existovat. Příběh sudetských Němců ovšem pokračoval dál a trvá dodnes, v Německu a Rakousku.
Po skončení druhé světové války a odsunu se kolem dvou milionů sudetských Němců usadilo v západních okupačních zónách (budoucí Spolkové republice Německo), skoro jeden milion se ocitl v sovětském pásmu (budoucí Německé demokratické republice) a asi 130 000 jich našlo nový domov v Rakousku.
Těžké začátky
Pro většinu vysídlenců byly první roky za hranicemi velmi těžké. Lidé vyhoštění hned v létě 1945 v takzvaném divokém odsunu vzpomínali na první dny strávené v lesích a v nuzných podmínkách provizorních táborů. Mnoho z nich tam také hladem a kvůli nedostatečné zdravotní péči zemřelo. Jen o málo lépe na tom byli ti, kteří opouštěli Československo v organizovaných transportech. Také oni začali svoji životní pouť v Německu a Rakousku v utečeneckých táborech a byli odkázáni na pomoc v nouzi.
Sudetští Němci byli také dost zklamaní nevlídným přijetím v „nové vlasti“ – takřka vůbec se jim nedostávalo pochopení ani soucitu místních obyvatel, kteří měli dost svých vlastních problémů s potravinami či bydlením. Podle německého historika Klause Jürgena Badeho se poválečná německá společnost „rozdělila na domácí a vyhnance“, mezi nimiž se vytvořila sociální a kulturní bariéra. Zástupci první generace vysídlenců vzpomínají, jak jim původní obyvatelé nadávali do „přivandrovaleckého ksindlu“. Sociální izolace a hledání nové identity společně s traumatem prožitým během odsunu tak sudetským Němcům znesnadňovaly integraci do německé a rakouské společnosti.
Krajané a přesídlenci
Ve Spolkové republice Německo, kde žily asi dvě třetiny všech vysídlených sudetských Němců, byl v roce 1952 vydán zákon „o vyrovnání břemen“ (Lastenausgleichgesetz), jímž západoněmecký stát zaplatil odškodnění poválečným vysídlencům z „východních území“, kteří ve své původní vlasti přišli o majetek. Tím se otevřela cesta k postupnému začlenění vyhnanců do nové vlasti. Komplikovanější to bylo v Rakousku. Teprve po roce 1962 se „noví Rakušané“, jak se zde vysídlencům říkalo, dočkali finanční pomoci státu odškodňovací smlouvou z Bad Kreuznachu, kterou ovšem financovala SRN, a podpora byla nižší než v západním Německu.
Zcela jinak na tom byli sudetští Němci vysídlení do sovětské okupační zóny. V roce 1946 sice dostali jednorázově 300 říšských marek, za ně se ale tehdy nedalo prakticky nic pořídit. Přes 90 000 sudetoněmeckých rolníků obdrželo osm hektarů půdy ze zestátněných velkostatků. Po vzniku NDR je však museli odevzdat do zemědělských družstev.
Komunistický režim v NDR sudetským Němcům (oficiálně nazývaným přesídlenci) navíc nedovolil sdružování v organizacích, které by připomínaly bývalou domovinu, a neměli se scházet ani neformálně. Přesto se ještě v padesátých letech dařilo sudetským Němcům v NDR organizovat utajovaná „setkání krajanů“. Například v Halle se oblíbeným místem setkávání stal areál tamní zoologické zahrady.
Svatodušní vzpomínání
Zatímco v NDR měli být sudetští Němci vymazáni z paměti, v Rakousku a Spolkové republice Německo si udržovali svou kolektivní identitu. Vedle krajanských spolků k tomu přispívaly také každoroční srazy pořádané o svatodušních svátcích. Poprvé se uskutečnily v bavorském městě Kempten za účasti 50 000 osob, v následujících letech se konaly v řadě západoněmeckých měst. Třikrát se sudetoněmecké setkání konalo také ve Vídni, kam v roce 1959 přijelo kolem 350 000 krajanů z Německa a Rakouska, což tehdy vyvolalo velkou negativní reakci československého tisku. Mnoho z těchto „revanšistů okupujících Vídeň“, jak tehdy účastníky srazu nazvala Mladá fronta, využilo možnosti a přijížděli v hromadných zájezdech k nedaleké československé hranici, aby nahlédli do své ztracené domoviny.
Čtvrtý bavorský kmen
Ačkoliv si vysídlení Němci s sebou vzali „kus Sudet“ a v Německu či Rakousku bychom objevili názvy ulic, náměstí a parků připomínající jejich původní vlast, většina z nich se dříve nebo později integrovala. Dodnes jich nejvíc žije v Bavorsku (asi jeden milion lidí), kde od roku 1962 podle rozhodnutí zemské vlády tvoří „čtvrtý kmen“ bavorského obyvatelstva (vedle Bavorů, Franků a Švábů). Nachází se zde dokonce pět vyhnaneckých měst, která postavili a obývají pováleční vysídlenci z „východních zemí“ a jejich potomci. Patří mezi ně Waldkreiburg, dvacetitisícové město postavené na místě vybombardované chemické továrny, kde žijí převážně lidé pocházející z Chebska, nebo Neugablonz (Nový Jablonec), kde tvoří většinu obyvatel vysídlenci z Jablonce nad Nisou, kteří zde mimo jiné obnovili výrobu tradiční bižuterie.
Příchod Němců z průmyslových Sudet do převážně agrárního a navíc válkou zničeného Bavorska se sice neobešel bez potíží, ale nakonec zde přece jen i oni mohli uplatnit své znalosti a schopnosti. Přispěli tak k zavedení nových průmyslových a rukodělných odvětví, která si přenesli ze své země, čímž výrazně napomohli poválečné modernizaci země. Dostalo se jim tedy podobného osudu jako jejich dávným předkům, kteří ve středověku přišli „ze západu“ kolonizovat a modernizovat české země. Pomyslný kruh se tak do jisté míry uzavřel.
