Církevní schizma trvá již téměř 1 000 let: Co rozdělilo východ a západ?

01.06.2018 - Blanka Fišarová

Konstantinopolský patriarcha Michael Kerullarios nevěřícně pročítá list, který v chrámu Boží moudrosti zanechalo poselstvo západní církve. Takovou opovážlivost nehodlá strpět! Jenže - opravdu se křesťané rozkmotřili kvůli jediné bule?

<p>Dobytí Konstantinopole</p>

Dobytí Konstantinopole


Reklama

Rok 1054 se tradičně připomíná jako datum, kdy došlo ke konečnému rozdělení křesťanstva na západní a východní proud, tedy dnešní katolickou a pravoslavnou církev. Vše prý zavinili nejvyšší představitelé dvou klíčových křesťanských velmocí, kteří se vzájemně vyloučili z církve. Jenže rozmíšky se mezi vyznavači Krista objevovaly prakticky neustále. Dělily je teologické rozdíly, spory o církevní praxi a ze všeho nejvíce otázka rozvržení moci. Tak proč tento spor nevyhasl jako ty předchozí? A opravdu od onoho osudného roku nebylo cesty zpět?

Rozepře o patriarchu

„Hodnost cařihradského patriarchy po právu náleží Fótiovi. Dál o tom s vámi nehodlám diskutovat,“ vzkazuje východořímský císař Michael III. papeži Mikuláši I.

Svatý otec mu však horlivě oponuje: „Sesazení slovutného patriarchy Ignatia a jeho nahrazení vaším oblíbencem Fótiem považuji za akt svévole. Požaduji navrácení úřadu zostuzenému Ignatiovi.“ Jak došlo k závažnému rozkolu, v němž mnozí historikové spatřují kořeny velkého schizmatu?

Patriarcha patřil k nejvyšším církevním hodnostářům. Ten konstantinopolský se svým vlivem téměř mohl rovnat římskému papeži. Nelze se proto divit, že byzantští panovníci chtěli mít tak prestižní úřad obsazený někým, komu důvěřovali. Ignatia nastupující císař Michael III. podezříval z neloajality a za vrchol všeho považoval, když se patriarcha dostal do konfliktu s panovníkovým strýcem Bardou. Proto císař vzpurného duchovního donutil k rezignaci a na jeho místo dosadil vysokého státního úředníka Fótia. Jenže s jeho jmenováním se pojil jeden zásadní problém. Přestože se Fótios mohl chlubit mimořádně kvalitním vzděláním, byl to laik. Jak mohl zastávat funkci duchovního?

Pokud jste císař, běžná omezení pro vás neplatí. Michael III. jednoduše nechal Fótia v extra krátkém čase absolvovat všechny stupně kněžského svěcení, to znamená, že se někdejší laik nejprve stal jáhnem, poté knězem a nakonec biskupem. Co na takové podezřelé machinace řekne papež? Ten nejprve Fótiovo jmenování patriarchou odsouhlasí, protože doufá, že za odměnu obdrží od císaře provincie Ilýrii, Kalábrii a Sicíli. Když však zjistí, že se svými požadavky neuspěje, vyhlásí roku 863 Fótiovo zvolení za neplatné a požaduje navrácení úřadu Ignatiovi.

Prokletý papež

Jak na tento papežův obrat v mínění zareaguje Fótios? Ten ještě přilije olej do ohně, neboť začne vysílat misie do Ruska, Bulharska a na Velkou Moravu. Jenže o tyto oblasti se zajímají také zástupci západní církve. Misijní snahy novopečeného konstantinopolského patriarchy tak ještě zesílují papežovo nepřátelství. 

Nemělo by to být jedno? Vždyť přece všichni šíří křesťanství! Naneštěstí si východní a západní část církve křesťanskou nauku vykládají odlišně. Na to naráží i Fótios, který latiníky tvrdě kritizuje za to, že kněžím vnutili celibát, používají nekvašený chléb při mši a propagují sobotní půst. Císař i konstantinopolský patriarcha svorně ignorují protesty z Říma a dokonce roku 867 prohlásí papeže za sesazeného a proklejí ho. 

Mohou se tak rozjitřené vztahy ještě urovnat? Prozatím ano. Na čtvrtém konstantinopolském koncilu v letech 869 až 870 je nakonec Fótios sesazen a mezi západními a východními křesťany znovu zavládne křehký mír. Jak dlouho vydrží?

Neústupní soupeři

V 11. století útočí na jih Itálie Normané a vytlačují odsud Byzantince. Proto se východořímský císař Konstantin IX. obrátí na papeže Lva IX., aby společně řádění troufalých nájezdníků zastavili. Jenže navázání spojenectví značně zkomplikuje konstantinopolský patriarcha Michael Kerullarios. Hřímá, že si papež přivlastnil příliš velkou moc. Jenom u slov však nezůstane. Rozhorlený patriarcha dá v Konstantinopoli zavřít všechny kostely latinského ritu.

A papež? Lev IX. vyšle do Konstantinopole poselstvo, které má spor urovnat. Bohužel nemá při volbě vyslanců právě šťastnou ruku. Do čela mise totiž postaví kardinála Humberta de Silva Candida. Jde sice o velmi vzdělaného teologa, který se již v patnácti letech stal expertem na latinu a řečtinu, avšak neústupný je jako buldok. Zdá se, že setkání v Konstantinopoli nemůže dopadnout dobře.

Když papežovi vyslanci dorazí do hlavního města Východořímské říše, pyšný patriarcha se s nimi odmítne setkat. Humberto a jeho druzi se tedy mezitím baví disputacemi s ostatními konstantinopolskými duchovními. Jejich hlavní podstata spočívá v poukazování na mylný výklad křesťanství svých konkurentů. Patriarcha však dál papežské poselstvo ignoruje. Může si to nechat kardinál de Silva líbit?

Nenávistná bula

„Nenechám se dál beztrestně urážet,“ umíní si papežský vyslanec. Naplněn hněvem vloží 16. července roku 1054 na oltář Chrámu Boží moudrosti bulu, jíž vyloučí Michaela Kerullaria a jeho stoupence z církve. Potom vzdorně opustí Konstantinopol.

Duchovní, kteří osudný list najdou, si nejprve myslí, že se jedná o nějaký vtip. Kardinál se přece nemohl opovážit vyloučit patriarchu z církve! Postupně však uvěří. Reakce Michaela Kerullaria na sebe nenechá dlouho čekat. Na oplátku zase on exkomunikuje všechny papežské vyslance!

Roztržku by šlo celkem jednoduše zahladit. Vždyť exkomunikace se týkaly konkrétních osob. Navíc Humberto de Silva v té době jednal jako soukromá osoba. Papež Lev IX., kterého měl v Konstantinopoli zastupovat, totiž mezitím zemřel. Jenže Michael Kerullarios ani další představitelé východního křesťanstva se rozhodně nehrnou do smířlivých akcí. Na západě pak považují spor za definitivní ukončení spolupráce dvou křesťanských mocností. Od teď si každá půjde svou cestou. Svůj nezanedbatelný podíl na tom má i samotný kardinál de Silva, který zastává důležitou roli v papežské kurii. Stane se také poradcem dvou dalších papežů Viktora II. a Štěpána IX. 

Přesto se někteří historikové domnívají, že skutečné rozdělení na západní a východní proud nezpůsobily události z roku 1054, ale čtvrtá křížová výprava v letech 1202 až 1204. Tehdy totiž křižáci vyplenili Konstantinopol. Jistě, učinili to ve spravedlivém rozhořčení. Nedostali totiž od císaře Alexia III. slíbenou odměnu za svou pomoc při jeho nástupu na trůn. Nicméně dopustili se na obyvatelích hlavního města Byzantské říše takových ohavností, že na to lze těžko zapomenout. Krev křesťanských bratří přece jenom zapůsobí silněji než věroučné spory!

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Koncil v Clermontu. Papež Urban II. zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.

Historie

Král Jiří VI. na inspekci bitevní lodi Duke of York

Válka

Staré známé léky mohou překvapit

Věda

Krabí mlhovina v nepravých barvách. Tato mlhovina, která je zdrojem rentgenového a gama záření, je pozůstatkem po supernově

Vesmír

Přibližná rozloha kráteru Yarrabubba v australské pustině.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907