Čtení myšlenek a telekineze možná vypadají jako nadpřirozené schopnosti, ve skutečnosti ale mentalisté spoléhají na manipulaci a porozumění lidské psychice

Na pódiu před hledištěm plným diváků stojí dva muži – hráč amerického fotbalu Russell Wilson a profesionální iluzionista Oz Pearlman. První zmíněný začíná: „Chci se vás zeptat: Když jsem byl malý, čí plakát jsem měl pověšený na stěně v pokoji?“ A s úsměvem dodává: „Na to prostě nemáte šanci přijít.“ 

Na Pearlmanově tváři se rovněž objevuje úsměv. „Řekl jste, že nemám šanci, což znamená, že to nebyl žádný hráč fotbalu. Je to tak?“ zní jeho první dedukce. „Také si všimněte,“ obrací se k publiku, „že si při řeči nervózně třel ruce. Ruce vždy poukazují na ženu. Byla to žena?“ ptá se opět Wilsona, jenž přikyvuje.

„Russelle, teď chci, abyste v duchu spočítal písmena v jejím křestním jméně,“ pokračuje Pearlman. Jakmile fotbalista úkol splní, obrátí oči vzhůru, což iluzionistovi pochopitelně neunikne. „Šest písmen, je to tak?“ ujišťuje se a Wilson to poněkud zaraženě potvrzuje. Pearlman cosi napíše na papír a následně fotbalistu vyzve, aby řekl jméno té osoby nahlas. „Byla to Shania Twainová,“ vyhoví mu dotyčný. Iluzionista obrátí k publiku papír, na němž stojí totéž jméno. Diváci úžasem oněmí a propuknou v nadšený aplaus.

Věda namísto kouzel

Jako jediné možné vysvětlení se nabízí, že Pearlman umí číst myšlenky. Až na to, že… „Neumím číst myšlenky, to je lež. Chtěl bych, ale bohužel to není možné,“ říká. Z čeho tedy vycházejí jeho dovednosti? „Ve skutečnosti čtu lidi.“ 

Sám zdůrazňuje, že nemá žádnou nadpřirozenou schopnost a není nijak výjimečný. Za ohromujícím výkonem se ukrývá třicet let pečlivého studia zákonitostí lidské psychiky, analýzy chování a řeči těla – a samozřejmě i drobné manipulace a ovlivňování těch, jejichž mysl hodlá přečíst.

„Když nechám zmizet slona, není v tom magie. Žádný slon se nevypaří do vzduchu. Ale donutím vás dívat se tam, kam chci, abyste se dívali,“ popsal 43letý rodák z Izraele v nedávném rozhovoru pro televizní pořad 60 minutes. K jeho oblíbeným trikům patří vkládat do běžné konverzace slova či fráze, které dotyčného nenápadně navedou požadovaným směrem. 

Například v roce 2016 v pořadu The Today Show rafinovaně vnukl moderátorovi myšlenku na zpěvačku Taylor Swift použitím fráze „shake it off“, což je název jedné z jejích nejznámějších písní. Když ho pak požádal o tip na celebritu, která bude kandidovat na prezidentský post, moderátor skutečně vyslovil zpěvaččino jméno, jako by mu náhodou přišlo na mysl.

Pro charitu cokoliv

Během svých vystoupení spoléhají mentalisté na sklon manipulovaných osob podléhat vlivu jiného člověka. S oblibou toho využívá i Derren Brown, jeden z nejznámějších iluzionistů současnosti. V knize Magie a manipulace mysli například vzpomíná, jak jistého studenta na koleji v Bristolu přesvědčil, že má v pokoji nosorožce. Ohromený mladík tomu uvěřil natolik silně, že se okamžitě snažil imaginární zvíře z místnosti dostat, s čímž mu Brown s potlačovaným smíchem pomáhal.

Jindy zas dokázal lidem vsugerovat, že je neviditelný, nebo je přesvědčit, aby snědli syrovou cibuli – poté, co jim namluvil, že se jedná o jablko.

Pozornost médií k sobě přitáhl mimo jiné v roce 2018, kdy Netflix odvysílal jeho show The Push. Brown se v ní zabývá otázkou, zda lze člověka donutit ke spáchání vraždy. Pozadí experimentu je sice zinscenované, ale účastníci o tom nevědí a pokládají vše za realitu. 

Tvůrci pořadu zorganizovali smyšlenou charitativní akci, podporovanou fiktivním bohatým sponzorem Berniem. Za účasti stovek najatých herců se v průběhu události neustále zdůrazňoval slogan „pro charitu cokoliv“. Nakonec se situace vyhrotila do té míry, že nic netušící účastníci dostali příkaz shodit Bernieho ze střechy – pro dobro charity. A výsledek mnohé šokoval: Tři ze čtyř nakonec tlaku komparzistů podlehli a skutečně do herce strčili. Už samotné zjištění, jak relativně snadné je někoho přesvědčit ke spáchání zločinu, však pořadu vysloužilo značnou kritiku – nemluvě o psychických následcích, které si tito lidé ponesou.

Vnitřnosti nebolí

Podle Browna se podobné pokusy daří realizovat díky podvědomé touze zvolených lidí vyhovět autoritě. Jejich chování tedy neovlivní magie, nýbrž obyčejná motivace. Do stejné kategorie spadá podle iluzionisty dokonce i tzv. hypnotická analgezie – tedy případy, kdy pacient „v transu“ necítí bolest při operaci.

Brown sdílí názor psychologa a známého odpůrce hypnózy Grahama Wagstaffa: Podle něj lze zmírnění či úplného vyrušení bolesti dosáhnout už jen vhodně zvolenými okolnostmi, například odvrácením pozornosti, vírou a psychickým uvolněním. „Kůže představuje nejcitlivější místo našeho těla, kdežto vnitřní orgány a tkáně jsou vůči bolesti málo vnímavé. Zatímco na tlaky a tahy uvnitř těla můžeme být citliví, při říznutí do vnitřních orgánů necítíme téměř nic. Při operaci lze tedy pomocí uvolnění a sugesce minimalizovat bolest spojenou s rozříznutím kůže a zbývající části zákroku jsou již takřka bezbolestné,“ uvádí Wagstaff a vzápětí zachází ještě dál: „Chirurgové obvykle používají celkovou anestezii spolu s místním znecitlivěním nikoliv proto, že by to bylo nezbytné, ale aby zmírnili pacientův strach a úzkost.“ 

Jsem podvodník

Mentalisté tvrdí, že jejich umění nestaví na magii – a někteří si na tom dokonce zakládají. Výjimku představoval kupříkladu izraelsko-britský iluzionista Uri Geller, který prohlašoval, že získal paranormální schopnosti od mimozemšťanů. Dušoval se, že dokáže pouhou silou myšlenky ohýbat kov, vidět obraz visící mimo jeho zorné pole nebo přimět rozbité hodinky, aby znovu šly.

Jeho tvrzení se nakonec rozhodla přezkoumat dokonce i CIA: Samozvaný jasnovidec měl mimo jiné za úkol reprodukovat kresby na stěně ve vedlejší místnosti, které nemohl vidět. A skutečně to dokázal – což byl jeden z důvodů, proč americká zpravodajská služba nakonec dospěla k závěru, že „přesvědčivým a jednoznačným způsobem prokázal své paranormální schopnosti“.

Odvážné tvrzení však o pět let později zpochybnil článek publikovaný v časopise Nature. Psychologové David Marks a Richard Kammann přezkoumali podmínky původního experimentu a zjistili, že se CIA dopustila zásadních chyb. Jejich závěr zněl, že Geller mohl poměrně jednoduše podvádět, a to nejen v uvedeném případě. Testovali rovněž jeho schopnost mentálně opravovat hodinky a zjistili, že strojek promazal lepkavým olejem. Pouhé držení v ruce jej potom dostatečně zahřálo, aby ztuhlý olej změkl a hodinky začaly znovu tikat.

Definitivní verdikt pak v roce 2007 pronesl Geller sám: V rozhovoru pro německá média přiznal, že je pouze bavičem, který chtěl dělat dobrou show, a žádnými mimořádnými schopnostmi neoplývá.

Smrt žáby v lihu

Že ovládá nadpřirozené schopnosti, tvrdila v 60. letech i petrohradská rodačka Niněl Kulaginová, která v sobě dle vlastních slov objevila nadání k telekinezi – čili schopnosti manipulovat s objekty jen silou myšlenky. Její dovednosti zkoumalo čtyřicet sovětských vědců a popsali, jak pouhým pohledem oddělovala žloutky od bílků nebo jak z hromady zápalek pod skleněnou kopulí zvládla vyjmout jednu konkrétní a označenou.

Jeden z nejproslulejších experimentů pak Kulaginová podstoupila 10. března 1970 v petrohradské laboratoři. Vědci ji požádali, aby svou mentální silou zastavila srdce žáby ponořené v roztoku, a sovětská mentalistka to po chvíli soustředění údajně skutečně dokázala. Prohlašovala, že si nejprve potřebuje vyčistit hlavu pomocí meditace a že jí potřebnou úroveň koncentrace ohlásí ostrá bolest v páteři, spolu s rozmazaným viděním. 

Dodnes sice není jasné, jak svých výkonů dosahovala, nicméně kritika poukazuje, že se experimenty neodehrávaly v kontrolovaném prostředí, takže mohla snadno podvádět. Sovětský novinář Vladimir Lvov ji v deníku Pravda dokonce obvinil, že triky prováděla pomocí magnetů ukrytých na těle. Navíc zřejmě nešlo o náhodné načasování: Právě v 60. a 70. letech totiž SSSR usiloval o vítězství v psychologickém závodě se Západem, který probíhal v rámci studené války souběžně se soupeřením při dobývání vesmíru…