Každý totalitární režim může být v určitém ohledu absurdní, a o tom poúnorovém to lze doložit na bezpočtu příkladů. Prostředím, kde tato skutečnost obzvlášť vynikala, byla přísně organizovaná a řízená československá armáda
„Dobre stě to namalovali, súdruh vojak. Ale povedztě mi, prečo má súdruh Žižka v ruke hen takú onú vyrezávanú haluzku? Veď to něbol volajakýsi kapelmajster lebo farár. Dajtě mu do ruky aspoň lahký gulomet!“
Kdo by dnes neznal legendární dotaz majora Halušky zvaného Terazky, ztvárněného Pavlem Landovským ve filmu Černí baroni. Tahle scénka dokonale karikovala armádní prostředí stalinistického Československa i s jeho husitskými revolučními tradicemi.
V případě filmového díla i Švandrlíkovy literární předlohy možná šlo o fikci, jenže něco autentického na ní přece jenom je. Středověcí husité se totiž skutečně dostávali prostřednictvím agilních vojáků do bizarních souvislostí.
Po nástupu komunistické diktatury v únoru 1948 využívali tehdejší ideologové a politici k legitimizaci své moci i dějiny. Náležitě vyložené historické události měly dokazovat, že komunisté vlastně nepředstavují žádné novum a že únorové uchopení vlády není ničím mimořádným. Tak se stali předobrazem komunistických snah v současnosti i středověcí husité, kteří byli vykládáni jako političtí a sociální revolucionáři bojující za nový společenský řád. Husité se stali všudypřítomným vzorem a údajné husitské tradice představovaly zaklínadlo řady politických projevů a veřejných vystoupení stranických špiček.
Komunistické husitství bylo uplatňováno jako zářný příklad i při budování státní vojenské moci, která měla po únoru 1948 za úkol bránit budovaný „ráj na zemi a šťastný věk“. Husitsky byly nazývány armádní útvary, pompézně se oslavovala výročí husitských bitev, třeba roku 1951 v Domažlicích. Husitští bojovníci byli dáváni za vzor mladým vojákům v rámci ideologické výchovy. Jenže některé aktualizace byly i pro stalinistická padesátá léta přehnané.
Tragikomicky dnes třeba působí snaha časopisu Československý voják kritizovat nedostatečnou přípravu ideologické práce. V článku z roku 1954 nazvaném Byli husité tělesně zdatní? varoval nadporučík Stanislav Neumann s použitím úsměvného případu z politického školení mužstva: „K jak trapným výsledkům to zpravidla vede, svědčí rozhovor, který proběhl při PŠM [politickém školení mužstva] v besedě o husitských tradicích.
TIP: Dědictví zlé doby: Jak se žilo v poválečném Československu?
Vedoucí školení tyto tradice aplikoval takto: Co myslíte, soudruhu vojíne, byli husité tělesně zdatní? – No byli, soudruhu poručíku. – A co vy? Umíte udělat výmyk předem? Neumíte. Tak vidíte, soudruhu, špatně se učíte z našich národních tradic.“ Jak se zdá, absurdita Terazkyho Žižky s kulometem nebyla úplně nereálná...
Tajemství české minulosti 12/2014
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)
RevueSkunk pruhovaný je ve volné přírodě ohrožen změnou klimatu, intenzivním zemědělstvím i lovem. Skunci mají skvěle vyvinutý čich a sluch, ale velice špatný zrak - proto bohužel často končí pod koly aut. (foto: Wikimedia Commons, USFWS Mountain-Prairie, CC BY 2.0)
HistoriePřemysl Otakar II. nechává křtít pohanské Prusy, obraz Antonína Lhoty. (foto: Wikimedia Commons, Dobroš, CC BY-SA 4.0)