Děti darované Molochovi: Barbarský zvyk potvrdily archeologické vykopávky

01.08.2019 - Robert Bezděk

V obecném povědomí značí slovo „moloch“ něco velkého, obludného a hrozného. Ve starověku šlo ovšem o jméno božstva a židovská tradice popisovala Molocha jako bronzovou sochu rozpálenou ohněm, do níž se házely dětské oběti

<p>Modla Molocha se roztápěla odspodu a do jejích rozpálených rukou se posléze vkládala dětská oběť. Často bývá zobrazována coby socha s několika komorami, jež se plnily obětinami.</p>

Modla Molocha se roztápěla odspodu a do jejích rozpálených rukou se posléze vkládala dětská oběť. Často bývá zobrazována coby socha s několika komorami, jež se plnily obětinami.


Reklama

Pokud bychom brali Bibli doslovně, pak by o starověkém rituálním upalování dětí Kanaánců pro božstvo jménem Moloch nebylo pochyb. A například nedokončené obětování Izáka během Abrahamovy zkoušky bychom mohli chápat jako symbol odtržení se od tohoto pohanského kultu. Objevují se však také názory, že dětské oběti představují jen zveličený rituál pomyslné očisty, který nekončil smrtí nemluvněte. Kde tedy leží pravda a o čem svědčí archeologické nálezy?

Král hanby

Původně řecky psaný Nový zákon zmiňuje Molocha pouze jednou, a to ve Skutcích apoštolských, kde slouží coby připomínka hříšného uctívání Izraelity v dobách putování pouští po odchodu z Egypta. Hebrejská Bible používá místo pozdější řecké varianty „Moloch“ výraz „Molek“, což znamená „král hanby“. Termín vznikl spojením souhlásek slova „melek“ neboli „král“ a samohlásek z „bošet“, tedy „hanba“. Sousloví Molocha jednoznačně odsuzuje coby hříšnou modlu. 

Starý zákon pak o Molekovi mluví v souvislosti se zákazem lidských, konkrétně dětských obětí: Kdokoliv z Izraelců by mu daroval někoho ze svých potomků, musel zemřít. Pokud by takový člověk nebyl potrestán smrtí, Bůh sám by ho vyobcoval ze společenství lidu i se všemi, kdo ho „ve smilstvu s Molekem“ následovali. V dalších knihách se mimo jiné říká, že kdo by „provedl svého syna či dceru ohněm“, toho má Hospodin „v ohavnosti“.  

Sveden svými ženami

První kniha Královská – součást Starého zákona – uvádí, že se také král Šalomoun pod vlivem svých často rouhačských žen odklonil od modly otců, a na hoře naproti Jeruzalému dokonce Molekovi vystavěl posvátné návrší. Ve svazku se o svatostánku mluví jako o ohyzdné modle Amónovců, kteří byli jedním ze sousedních kmenů Izraelitů a jejichž království se rozkládalo na území dnešního Jordánska.

Druhá kniha pak odkazuje na událost, kdy judský král Jóšijáš přikázal svému veleknězi očistit jeruzalémský chrám i jiná místa v okolí od pozůstatků modloslužby a rituálů bohu Baalovi a bohyni Ašéře. Zničeno bylo také posvátné návrší naproti Jeruzalému a zkáze neunikl ani jakýsi Tófet v Údolí syna Hinómova. 

Ohnivá gehenna

Slovo „tófet“ znamená v překladu z aramejštiny „ohniště“ a v židovském prostředí označovalo místo, kde se prováděly zápalné oběti. Proslulý Tófet v Údolí syna Hinómova sloužil k obětování dětí Molekovi a zřejmě fungoval až do zmíněné Jóšijášovy reformy v 7. století př. n. l. Z názvu lokality později vznikl hebrejský výraz „gehenna“, označující peklo coby místo, kde se o posmrtný trest stará věčně planoucí oheň. 

Biblické popisy Molekova kultu se velmi podobají řeckým záznamům o zápalných dětských obětech ve městě Kartágo: Antičtí autoři zmiňují upalování dětí jako formu obětování titánu Kronovi, kterého ztotožnili s hlavním kartaginským bohem Baalem – stačila jim k tomu nejspíš paralela s mýtem, podle nějž Kronos spolkl vlastní ratolesti. 

Obětování „nižších“ dětí

Je sice pravda, že se ohledně tvrzení antických autorů vyrojily pochybnosti: Skeptici oponovali, že informace o dětských obětech mohly být smyšlené nebo je zveličila římská propaganda po punských válkách. Podle jejich teorie šlo Římanům o to, vylíčit nepřítele co nejkrutěji a nejbarbarštěji. Pozdější archeologické nálezy však praxi dětských obětí v Kartágu potvrdily.

Řecký historik Kleitarchos popsal ve 4. století př. n. l. obětní praktiky ve městě jen velmi stručně: V jeho středu prý stála bronzová socha Krona a její ruce sahaly až k roštu, na němž se plameny zmocňovaly dětí. Otevřená ústa skulptury prý navíc vypadala, jako by se krutému osudu obětí cynicky smála

O existenci bronzového Krona v Kartágu informoval také Diodoros Sicilský v 1. století př. n. l.: Kromě velmi podobného popisu vyprávěl příběh o jedné z vojenských porážek města, po níž tamní šlechta uvěřila, že rozhněvala bohy, protože místo vlastních dětí obětovala ratolesti z nižších společenských vrstev. Prohřešek se pak pokoušela odčinit jednorázovým upálením dvou až tří stovek potomků z nejlepších rodin

Modla se sedmi komorami

Také Plutarchos později psal, že v Kartágu docházelo k dětským obětem. A ti, kdo vlastní potomky neměli, si je prý kupovali od chudých lidí. Před obětním místem bylo údajně slyšet hlasitý zvuk fléten a bubnů, aby křik dětí nedosáhl k uším přihlížejících. Zmíněný řecký historik a filozof žil ovšem až na přelomu 1. a 2. století, a nutně tak čerpal z jiných zdrojů. 

Biblické zmínky o Molochovi a dětských obětech rozváděli ve svých spisech i středověcí židovští učenci. Například francouzský rabín Šlomo ben Jicchak v 11. století napsal, že Molochovu mosaznou modlu lidé roztápěli odspodu a do jejích rozpálených rukou posléze vložili dítě. Kněz potom hlasitě bubnoval, aby přehlušil křik ratolesti. Jiný rabínský text podrobně líčí, že modla byla dutá a rozdělená na sedm částí: Do jedné nasypali mouku, do druhé vpustili hrdličku, následovala ovce, beran, tele, vůl a konečně do sedmé vložili dítě. Uvnitř rozehřáté sochy se pak všechno spálilo.

Očištěni Sluncem

Učenci raného novověku sice obecně přijímali biblické zprávy o dětských obětech jako hodnověrné, ale už tehdy zaznívaly názory, že mohou nést pouze symbolický význam. Například anglický filozof a právník John Selden v eseji z roku 1617 uvedl, že hebrejská fráze „projít ohněm Molocha“ možná odkazuje spíš na očistný rituál než na lidskou oběť. Oxfordský učitel John Spenser napsal roku 1686 na dané téma významnou studii, v níž poprvé prezentoval pozdější vlivnou a rozšířenou teorii, že se Moloch uctíval jako sluneční božstvo, a spojení s žárem tak vyplývalo z podstaty hvězdy.

Řada autorů ztotožňovala biblického Molocha s hlavními punskými bohy Baalem či Kronem. Souvislost dětských obětí v Kartágu s Molochem však ještě v 19. století vycházela spíš z autority antických textů než z výsledků archeologických výzkumů. Oproti tomu německý protestantský teolog Friedrich von Baudissin roku 1874 tvrdil, že je jméno Moloch fénického původu, a nikoliv tedy hebrejského či asyrského. Praxe dětských obětí se měla do fénické kolonie Kartágo přenést z města Týros na území dnešního Libanonu, kde obětovali tamnímu bohu Baalovi. Za vlády židovského krále Achaba v 9. století př. n. l. se prý kult fénického Baala dostal mezi Izraelity a ohlas našel i v hebrejské Bibli. 

Archeologie vysvětluje

Na počátku 20. století začala názory vědců na starověké dětské oběti konečně ovlivňovat archeologie: Irský badatel Robert Macalister nalezl v Kanaánu – v oblasti dnešní Sýrie, Libanonu, Palestiny a Izraele – důkazy o obětování dětí z pozdní doby bronzové. Začátkem 20. let minulého století odhalil francouzský výzkum v Kartágu množství uren, jež obsahovaly zvířecí i dětské kosti. Archeolog a orientalista René Dussaud tam dokonce identifikoval vyobrazení dětské oběti na stéle ze 4. století př. n. l. Také chrám v jordánském Ammánu z 13.–15. století př. n. l., který v roce 1966 odkryl a prozkoumal Australan John Hennessy, ukazoval na existenci zápalných zvířecích a lidských obětí. 

Archeologický výzkum v severní Africe, na Sicílii a Sardinii, tedy v oblasti někdejší Kartaginské říše, odhalil pohřebiště dětí a zvířat nejméně u devíti sídlišť. Přímo v Kartágu byl potom objeven jeden z největších dětských hřbitovů na světě: Tamní terakotové urny obsahují dětské a zvířecí ostatky, které prošly žehem. Hroby pak označují kamenné stély se symboly a nápisy, jež hovoří o obětování punskému bohu Baalovi a jeho manželce Tanit. Na základě analýzy kostí a zubů však část odborníků zastává názor, že se na hřbitově pochovávaly děti, které zemřely přirozenou cestou.

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků 

Uvedené přesvědčení ovšem v posledních letech vyvracejí analýzy, podle nichž na pohřebišti převládají ostatky novorozenců mladších než tři měsíce. Jejich věk tak neodpovídá předpokládanému vzorci úmrtnosti ve starověku ani teorii o možné epidemii. Nelogické by byly i nápisy na stélách, podle nichž rodiče dítě věnují bohu, aby je vyslyšel a požehnal jim. Je nemyslitelné, že by obětovali již mrtvého či nemocného potomka. 

Srdce z kamene?

Ve vztahu k obětování ratolestí při různých pohanských rituálech vyvstává otázka, jak mohl starověký rodič přenést tak kruté praktiky přes srdce. Podle historičky Josephine Quinnové z University of Oxford si vzhledem k vysoké úmrtnosti lidé dřív nevytvářeli k dětem tak těsný vztah, jaký máme dnes. Americký archeolog Larry Stagger se dokonce domnívá, že obětování mohlo představovat jistou regulaci populačního růstu.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Stoupající hladiny způsobí ve městech škody, jejichž očekávaná výše dosáhne do konce století desítek trilionů korun.

Zajímavosti
Věda
Historie

Rekonstrukce hrubého vzhledu magnetického pole Slunce. Je zřejmé, že jde o velmi komplikovaný magnet

Vesmír

Menší obrázky ukazují, jak karty vidíme my, a větší, jak je vidí včely.

Zajímavosti

Příslušníci Local Defence Volunteers - konkrétně tito muži bojovali proti Němcům už v Belgii za Velké války

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907