Dno Hranické propasti je stále v nedohlednu: Změní to polský robot?

31.01.2022 - Vilém Koubek

V České republice se nachází nejhlubší zatopená jeskyně světa. Její současný náskok před konkurencí navíc časem poroste, neboť ani pomocí nejmodernější technologie se zatím nepodařilo dosáhnout jejího dna

<p>GRALmarine uvázl v hlubinách propasti a trvalo osm měsíců, než jej potápěči dokázali vyprostit. Příští průzkum Hranické propasti absolvuje jeho vylepšená verze.</p>

GRALmarine uvázl v hlubinách propasti a trvalo osm měsíců, než jej potápěči dokázali vyprostit. Příští průzkum Hranické propasti absolvuje jeho vylepšená verze.


Reklama

Když se řekne „nejrozsáhlejší jeskyně světa“, řadě lidí se vybaví Střední Amerika a zatopené systémy Yukatánského poloostrova. Z hlediska rozlohy jsou sice nepřekonatelné, ale hloubkou stále zaostávají za italskou Pozzo del Merro nedaleko Říma, které s jejími 392 metry patřil až do roku 2016 světový primát. Právě před pěti lety ji však předstihla česká pokořitelka, Hranická propast na Přerovsku. Její aktuální maximum činí 404 metry – a zřejmě se nejedná ani o polovinu celkového rozsahu podzemního komplexu.  

Rekord je třeba pokořit 

Nejbližší příležitost k „prohloubení“ bude mít česká propast letos, kdy do jejích vod sestoupí dálkově ovládaný robot z dílny GRALmarine polského inženýra Bartłomieje Gryndy. Než se však ponoří do hlubin, musí se naskytnout příhodné počasí a také je zapotřebí úzký krasový útvar vyčistit od případných spadaných větví či kamení. Speciálně kvůli tomu dostala sonda do vínku mechanické rameno s nůžkami. 

Před samotným pokusem o co nejhlubší ponor se tedy počítá se dvěma či třemi sestupy „úklidového“ rázu. Šikovná paže vystříhá staré vodicí šňůry a odklidí maximum potenciálně nebezpečných objektů. Robot se však bude muset vyrovnat také s řadou vedlejších faktorů, kvůli nimž je při potápění v jeskyních problematická již hloubka řádově ve stovkách metrů, zatímco na moři lze relativně bezpečně klesnout na dno Mariánského příkopu bezmála 11 km pod hladinou. 

Podzemní kanály?

Hranická propast se nachází v místě geologického kontaktu Českého masivu a Západních Karpat. Řadí se mezi vertikální zatopené jeskyně: Její „útroby“ se netáhnou pod povrchem, ale směřují hlouběji do zemské kůry. Útvary podobného typu obvykle vznikají tzv. hydrotermálním krasověním, kdy horniny v podloží postupně rozpouští voda bohatá na agresivní sloučeniny. Mezi příměsi hranického jezírka patří zejména oxid uhličitý a helium, přičemž podle izotopového složení pocházejí až ze zemského pláště, jenž začíná asi 20 km pod povrchem. V praxi to sice nemusí znamenat, že dno české rekordmanky leží tak hluboko, nicméně nějaké „kanály“ ho nejspíš s pláštěm spojují.

Ačkoliv geolog Milan Geršl na základě příměsí vyslovil názor, že by propast mohla sahat i do 40 km, nejnovější výzkumy jeho teorii popírají. Tzv. magnetotelurická metoda umožnila vykreslit komplikovaný geologický systém údolí, kde propast leží, a na jeho základě určit směr toku dávných podpovrchových vod. Z modelu vyplynulo, že se pravděpodobná hloubka útvaru pohybuje okolo jednoho kilometru, přičemž helium z pláště do tamních vod zřejmě proniká mikrotrhlinami. 

Riskantní cesta dolů

Odborníci z naměřených dat usuzují, že vznik propasti souvisí s nedalekým, asi kilometr hlubokým příkopem u Moravské brány. Zhruba před 16 miliony let byly obě formace spojené, povrchová voda stékala propastí dolů a vyvěrala na dně příkopu. Pak ovšem hladina moří stoupla, kaňonovitou prohlubeň zaplavila a vývěry zanesla jílem a pískem. Voda z propasti už neměla kam unikat a postupně průrvu zaplnila. Předpokládá se tedy, že jeskyně nemůže dosahovat větší hloubky než samotný příkop. Opět se však jedná pouze o dohad a skutečnou hodnotu nezjistíme, dokud nesestoupíme na dno – což je mnohem komplikovanější, než se zdá.

Práci badatelů komplikuje v první řadě samotná hloubka zatopené propasti, neboť s přibývajícími metry roste tlak. Rekord v jeskynních ponorech drží David Shaw, který roku 2005 klesl v jihoafrické Bushman’s Hole do 270 m. V případě české propasti by se tak nedostal ani do třetiny její předpokládané hloubky. Využití speciálních atmosférických skafandrů, připomínajících vybavení astronautů, je však komplikované: Teoreticky sice umožňují klesnout až do 700 m, ale jejich rozměry je předurčují k podmořskému potápění. V křivolakých jeskyních, často zanesených tlejícími zbytky stromů či štěrkem, jsou prakticky nepoužitelné. 

Hrozí otrava

Sestup do Hranické propasti dál komplikuje fakt, že je tamní voda silně mineralizovaná, velmi vodivá a obsahuje až 2 500 mg oxidu uhličitého na litr. Potápěči tak mimo jiné hlásí podráždění kůže na místech nekrytých neoprenem. Vysoká koncentrace CO2 se navíc za určitých podmínek vyskytuje také až v metrové vrstvě nad hladinou, takže je třeba si dýchací masku ponechat i v dekompresní komoře. V opačném případě hrozí otrava, jež se projevuje nevolností, zvracením, otupělostí či křečemi. A je-li dotyčný vystaven působení oxidu uhličitého i po vypuknutí prvních příznaků, může omdlít, nebo dokonce zemřít (viz Komplikace pod hladinou).  

S rostoucí hloubkou samozřejmě ubývá přirozeného světla, takže potápěči využívají přenosné svítilny. Vedle nich mají také dýchací přístroje s uzavřeným okruhem: Zatímco běžně odchází vydechovaný vzduch mimo masku, uzavřený okruh jej zcela nebo alespoň zčásti shromažďuje. Bubliny proto nevíří sedimenty v okolí, a viditelnost tudíž neklesá. Přesto není orientace snadná a obvykle nezbývá než se spolehnout na kompas. 

Kam nemůže člověk…

Potápěčům slouží rovněž trvalá vodicí lana i šipky připevněné na skalních stěnách pod vodou. Díky nim je klesání do hlubin, odebírání vzorků pro chemický rozbor či udržování fixních sond, jež průběžně shromažďují data, relativně bezpečné. Mimo jiné se monitorují tzv. teplé prameny, tedy úseky, kde vysoce mineralizovaná voda dosahuje vyšších teplot: Například podle měření z roku 2015 má v hloubce 20–40 metrů skoro o stupeň víc než prvních 20 metrů pod hladinou.

Kromě všeho uvedeného není Hranická propast právě přívětivá, ani co se tvaru týče. Zhruba v hloubce 200 metrů se zužuje natolik, že se ve vzniklém krčku hromadí kameny, větve i další nečistoty napadané do vody. Také kvůli zmíněné „blokádě“ bylo dřív zkoumání hlubin nemožné. Situace se změnila až díky Krzysztofovi Starnawskému: On a jeho tým se do kyselých vod opakovaně ponořili, překážky částečně odstranili a stěny opatřili vodicími lany. Nejhlouběji, do 265 m, sestoupil polský potápěč v roce 2015. 

Ztracen v hlubinách 

Na něj pak navázal jeho krajan Bartłomiej Grynda s dálkově ovládaným robotem v přepočtené hodnotě zhruba tří milionů korun, který se dokáže vydat tam, kde již lidské síly nestačí. V roce 2016 s ním polský inženýr téměř mimoděk zajistil Hranické propasti titul nejhlubší zatopené jeskyně světa. Testovací ponor, během nějž se měl stroj dostat pouze několik desítek metrů pod hladinu, se totiž vyvíjel až příliš dobře, než aby byl přerušen. Grynda proto pokračoval, a když mu v 370 metrů došla vodicí lana, řídil se pouze citem. Robot nakonec klesl do úctyhodných 404 metry, ale dál již pokračovat nemohl, kvůli délce kontrolního kabelu. 

Výkon se však neobešel bez komplikací – při vytahování uvázl GRALmarine v napadaných větvích a nakonec musel v kyselé vodě v hloubce 196 metrů zůstat dlouhých osm měsíců, než ho vyprostili potápěči. K překvapení všech se vynořil bez známek poškození, do propasti už se ovšem znovu nevydá. V době, kdy byl robot „nezvěstný“, začal totiž Grynda pracovat na vylepšeném modelu: V sestupu jej nezastaví kontrolní kabel, neboť bude měřit 1 500 metrů. 

Komplikace pod hladinou

Potápění v jeskyních patří mezi nejnebezpečnější volnočasové aktivity a oproti klasickému objevování mořských hlubin je nesrovnatelně náročnější. Zatímco na otevřené vodní ploše lze kdykoliv vyplavat, při průzkumu jeskyní přímá cesta vzhůru neexistuje. Zpátky je třeba se protáhnout stejným komplikovaným systémem chodeb a v případě nouze může jít o nadlidský výkon. Každý nežádoucí prudký pohyb v relativně těsném prostoru totiž snadno rozvíří sedimenty či písek a změní viditelnost z nízké na nulovou. Potápěči proto absolvují výcvik, který je připraví na stresové situace.

TIP: Rozhovor se speleoložkou Helenou Vysokou o průzkumu vody a hloubky Hranické propasti

Ponor se také musí naplánovat do posledního detailu a je třeba dobře rozvrhnout zásoby dýchací směsi. V případě Hranické propasti situaci dál komplikuje fakt, že ji zaplavuje slabá kyselina a nad hladinou se za určitých podmínek utváří až metrová vrstva nahromaděného oxidu uhličitého. Dýchací zásoby se tedy rozdělují nejen na cestu dolů a zpět, ale musejí pokrýt i dobu, kdy potápěči procházejí dekompresí. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Až stanice doslouží, nové moduly se od ní odpojí a zůstanou na oběžné dráze pro soukromé účely. (foto: NASA, CC0)

Vesmír
Revue

Kočrka, kohout nebo třeba kozel - tato zvířata byla ve středověku považována za pomocníky čarodějnic. (foto: Pexels, Lucas PezetaCC0)

Historie

Kareta obrovská (Chelonia mydas) je coby ohrožený druh chráněna. V dospělosti jsou jejími jedinými nepřáteli větší druhy žraloků (zejména žralok tygří) a člověk. (foto: Wikimedia Commons, National Marine Sanctuaries, CC0)

Věda

Hideki Tódžó již jako japonský premiér na manilském letišti před inspekcí posádky Filipín. Japonští vojáci na souostroví povraždili statisíce civilistů. (foto: Wikimedia Commons, Reader's Digest, TT News AgencyCC0)

Válka

Po měsíci „UPF diety“ přibral Chris van Tulleken sedm kilogramů (tři kilogramy tvořil jen tělesný tuk, zbytek sacharidy uložené v játrech a svalech), z průměrné hmotnosti podle BMI poskočil k nadváze. (ilustrační foto: Shutterstock) 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907