Do hlubin na jediný nádech: Freediving je extrémní, ale ne adrenalinový sport

10.08.2021 - Tomáš Prachař

Potápění bez dýchacích přístrojů neboli freediving nepředstavuje pouze zajímavou rekreační aktivitu. Jde také o extrémní sport, který neustále posouvá hranice lidských možností a odhaluje schopnost člověka přizpůsobit se prostředí pod hladinou

<p>Ploutve na freediving umožňují s vynaložením minimálního úsilí dosáhnout co nejvyšší rychlosti.</p>

Ploutve na freediving umožňují s vynaložením minimálního úsilí dosáhnout co nejvyšší rychlosti.


Reklama

Když irský přírodovědec Robert Boyle zkoumal v 17. století dopady vodního tlaku na lidské tělo, došel k závěru, že zhruba 30 m pod hladinou by nám tekutina jednoduše roztrhala plíce. Jeho teze vešla ve známost jako Boyleův zákon a dlouhá staletí se považovala za platnou. V roce 1949 se však maďarský pilot Raimondo Bucher vsadil a ponořil se do hloubky 30 m. Nejenže tehdy vyhrál v přepočtu na dnešní ceny 17 tisíc korun, ale také položil základy tzv. freedivingu, tedy potápění na jedno nadechnutí. V následujících letech pak padal v dané disciplíně jeden rekord za druhým: V roce 1976 klesl například Francouz Jacques Mayol až do 100 m.

Extrémní koníček

Primát v délce zadržení dechu pod hladinou dnes drží Španěl Alex Segura – vydržel tak 24 minut a tři sekundy. Rekord v hloubce ponoru náleží Herbertu Nitschovi z Rakouska, který dosáhl 214 m. Spustil se sice také do těžko uvěřitelných 252 m, ale daný výkon neplatí, protože cestou zpět ztratil potápěč vědomí. Polák Mateusz Malina se zas pyšní prvenstvím, pokud jde o uplavanou vzdálenost: Na jeden nádech pod vodou urazil 244 m bez ploutví a 300 m s nimi.

Je pravda, že se freediverem může stát téměř každý člověk ve slušné kondici, pod správným vedením a s dostatkem tréninku: 20 m hloubky a dvě minuty bez dechu opravdu neznamenají problém. Rovněž je pravda, že freediving představuje v první řadě rekreační sport. Jak je však možné, že suchozemský tvor dosáhne pod vodou zmíněných extrémních výkonů? Z počátečních studií vyplývalo, že čistě na základě objemu plic a tvaru lidského těla by podobné rekordy neměly být dosažitelné. Nakonec se ovšem ukázalo, že jsme k pobytu pod hladinou uzpůsobeni mnohem lépe, než jsme si mysleli. 

Pod hladinou meditujte

Zjistilo se kupříkladu, že při potápění člověku drasticky klesá tep, podobně jako vodním živočichům. Fyziolog Per Scholander ze Scrippsova oceánografického institutu v USA hovořil o „potápěcím reflexu“. A právě uvedená adaptace tvoří jednu z odpovědí ohledně neuvěřitelných výkonů potápěčů. Naše tělo se pod vodou dostává do stavu podobného hibernaci a srdce zpomaluje až na 40 úderů za minutu, ale u výjimečných jedinců i na pouhých deset. Klesá tak rovněž spotřeba kyslíku. Krev z končetin se navíc přesouvá do srdce, mozku a dalších vitálních orgánů: Z daného principu těží hlavně plíce, které ji do sebe natahují a vytvářejí si z ní pomyslný ochranný val. V hlubinách proto nepraskají, jak si myslel Boyle, pouze se smršťují.

Důležitá je také mentální průprava, protože freediving sice může být extrémním sportem, ale rozhodně ne adrenalinovým. Vzrušení výkonům neprospívá, naopak se vyžaduje maximální klid a uvolnění, čímž se opět snižuje spotřeba kyslíku. Mnoho freediverů přistupuje k potápění jako k meditaci: Snaží se pokud možno na nic nemyslet, což pozitivně ovlivňuje čas, který jsou schopni pod vodou strávit. Potápěcí reflex mají přitom už děti. A kmeny, pro něž se stal podvodní lov každodenní rutinou, vykazují další tělesné modifikace – jako úspornější metabolismus či mírně odlišnou stavbu oka (viz Podvodní nomádové)

Maska plná vody 

K lepším výkonům pomáhá také adekvátně zvolená výstroj a její nejdůležitější součást tvoří maska: Na rozdíl od klasických brýlí pro šnorchlování či přístrojové potápění má menší vnitřní objem, aby pojala méně vzduchu. S rostoucí hloubkou se totiž přitlačuje k obličeji, takže hrozí barotrauma oka – poškození způsobené rozdílným tlakem tělesných dutin a prostředí. Problému lze předejít například vydechováním nosem přímo do masky, potápěče to však stojí drahocenný vzduch.  

Při sportovním ponoru do extrémních hloubek se proto používají speciální brýle, které se naplní vodou. Díky vestavěným čočkám umožňují vidět podstatně lépe než prostýma očima, ale současně nedochází k potížím s tlakem. Sportovci je pak také doplňují klipem na nos. Další základní položku výstroje představují ploutve. Modely navržené přímo pro freediving bývají podstatně delší než ty klasické, mohou měřit až téměř metr. Jejich tvar přitom umožňuje co nejúčinnější pohyb. Specialitu potom tvoří tzv. monoploutve, tedy jedna ploutev pro obě chodidla. Zvládnutí zmíněné techniky vyžaduje značné úsilí, ale odměnou je nejvýhodnější možný pohyb při freedivingu. 

Jako druhá kůže

Sportovní potápěči standardně používají neoprenový oblek. S rostoucí hloubkou totiž poměrně rychle klesá teplota vody a déletrvající vystavení chladu je jednak nepříjemné a jednak zvyšuje spotřebu kyslíku. Freediveři proto běžně sahají po dvoudílném kompletu z neoprenu se zapínáním v rozkroku. Freedivingový neopren musí velice dobře sedět, a často se tedy uzpůsobuje na míru. Před ponorem se pak potápěč zpravidla maže nějakou látkou, jež zmenší tření mezi pokožkou a oblekem – osvědčil se například naředěný kondicionér. Neopren potom působí doslova jako druhá kůže. 

Sportovní speciály jsou navíc maximálně odlehčené a jejich povrch bývá co nejhladší, aby se snížil odpor ve vodě. Tloušťka neoprenu závisí na teplotě okolí. Většina freediverů si dál pomáhá olověnou zátěží, umístěnou obvykle na gumovém opasku: Díky ní lze dosáhnout vhodného vztlaku, což šetří síly a snižuje spotřebu vzduchu.  

Ve dvou ke dnu 

Freediving samozřejmě ukrývá jistá rizika, obzvlášť jeho extrémní sportovní varianty. Obecně však platí, že pokud dodržujete všechna opatření a nepotápíte se „na doraz“, jde o poměrně bezpečnou aktivitu. Největšího zabijáka tak představuje tzv. blackout neboli náhlá ztráta vědomí. Zjednodušeně řečeno nastává kvůli nedostatku kyslíku, jedná se však také o následek přílišného prodýchání před ponorem, změny tlaku při výstupu a podobně. Dochází k němu ovšem poměrně vzácně a rizikový je zejména proto, že o sobě většinou nedá vědět dopředu. 

Jedinou nadějí potápěče v bezvědomí samozřejmě zůstává, že jej někdo vytáhne nad hladinu. Podobně jako v případě klasického potápění je tudíž vhodné se dolů vydávat v páru. Další bezpečnostní prvek spočívá ve správném vyvážení – až do své limitní hloubky by měl mít freediver lehký vztlak. Pokud by tedy například ztratil vědomí, jeho tělo by začalo samo stoupat vzhůru. 

S ploutvemi či bez

Sportovní freediving zahrnuje několik základních disciplín, které se dělí na bazénové a hloubkové. Do první skupiny patří tzv. statická apnoe, jejíž podstatou je vydržet pod vodou na jeden nádech co nejdéle, a dynamická apnoe, kdy se měří uplavaná vzdálenost s ploutvemi nebo bez nich. Při hlubinném potápění se využívá lano, sloužící v některých disciplínách i jako vodič závaží, kterého se freediver drží.

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Základní hloubkovou disciplínu tvoří „konstantní váha“, kdy sportovec plave – opět s ploutvemi či bez – podél lana do maximální hloubky a následně se vynoří bez odhození závaží. Dále se soutěží v tzv. free immersion neboli „volném ponoru“, při němž se místo plavání po laně ručkuje. V disciplíně „variabilní váha“ pak sportovec využívá závaží do 30 kg, v cílové hloubce se jej pustí a k hladině vystoupá vlastními silami. Poslední a nejextrémnější disciplínu představuje „no limits“, tedy „bez omezení“, kdy není limit hmotnosti závaží stanoven a vystupuje se pomocí tažného balonu. 

Podvodní nomádové

Již přes tisíc let spoléhají lidé indonéského kmene Bajau na rybolov coby hlavní zdroj obživy. Pod hladinu se přitom vydávají bez jakéhokoliv potápěčského vybavení, a podvodnímu prostředí se tak přizpůsobili mnohem lépe než běžný člověk. Dovedou se například ponořit až do 70 m a traduje se, že umějí zadržovat dech po dobu 13 minut. Oproti průměrné populaci mají také o polovinu větší slezinu coby rezervoár krve, která se může zapojit do oběhu při zvýšené potřebě přenosu kyslíku. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Stegouros elengassen se svým nebezpečným ocasem.

Věda

Detailní a širokoúhlý pohled na galaxii NGC 7727 ukrývající nejbližší pár superhmotných černých děr. Snímek vlevo byl pořízen přístrojem MUSE a dalekohledem ESO/VLT, snímek vpravo získal dalekohled VST (VLT Survey Telescope).

Vesmír

V kolébce černého zlata

kde: Etiopie, Afrika

Za domov kávy se obecně považuje Etiopie: Příprava nápoje se tam dodnes pojí s rituály a zcela spočívá na bedrech žen. „Baristky“ nejprve pálí kadidlo a poté v pánvi nad otevřeným ohněm praží kávová zrna, načež je rozdrtí v hmoždíři. Výsledek se smíchá s vodou v jebeně, hliněné nádobě s úzkým kulatým krkem, a přivede se k varu. Nakonec se káva přelije přes filtr, podomácku vyrobený z hadříku či třeba koňských žíní, a dochutí se cukrem – ale někdy také máslem či solí.

Zajímavosti

Sepie faraonova (Sepia pharaonis) dorůstá délky kolem 40 cm a hmotnosti 5 kg. Dokáže měnit barvy od jasně bílé až po tmavě hnědou.

Příroda

Christopher Cradock a Leberecht Maass (vpravo)

Válka

Jako výborné řešení zalesnění holin a ředin se jevila výsadba rychle rostoucích dřevin typu borovice či smrku.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907