Dubový poklad: Na skutečně kvalitní korek pěstitelé čekají i 50 let

Korek odjakživa tvořil nedílnou součást kultury. Už staří Egypťané z něj vyráběli své lodě a dodnes se jedná o neocenitelný materiál při uchovávání vína, jenž navíc nezanechává žádnou uhlíkovou stopu

18.04.2023 - Vilém Koubek



Když se řekne korek, každému se nejspíš vybaví zátky do láhví s vínem nebo jejich objemnější alternativy u šampaňského. Tím však využití úžasného materiálu zdaleka nekončí: Je lehký a nevodivý, takže například chrání baterie v elektromobilech před horkem i otřesy. Jeho tepelné vlastnosti ho dokonce předurčily k uplatnění v kosmonautice a portugalský korek se coby tepelná izolace nachází mimo jiné v nové americké raketě SLS. 

Kouzlo korku zná lidstvo již přes pět tisíc let. Egypťané z něj stavěli rybářské lodě, v antickém Řecku sloužil k výrobě sandálů či k utěsňování amfor. S láhvemi se spojil až v 18. století, kdy se pro uchování vína začalo hojně využívat sklo. Hrdla tehdy nebyla dokonale hladká či pravidelná, a pružný korek tak představoval ideální materiál k jejich utěsnění. 

Svlékání kmene

Ve světě, který bojuje s globálním oteplováním, nabízí korek také ekologickou a recyklovatelnou alternativu. Jde vlastně o kůru dubu korkového, jež se osekává přímo ze stromu. Do první sklizně dřevina dorůstá 25–30 let a kmen má v ideálním případě obvod alespoň 60 centimetrů. „Těžaři“ poté vytnou sekerou do kůry tzv. náhrdelník či korunku, dva horizontální zářezy vzdálené několik desítek centimetrů, načež vymezené pole ještě rozdělí několika svislými liniemi. Kůra je tak připravena k extrakci: Do škvír se vtlačí ostří sekery a materiál se od stromu odlupuje.   

Jde o velmi namáhavou, ale zároveň extrémně precizní práci. Pokud by totiž dělníci zasekávali nářadí příliš hluboko, mohl by strom uhynout, a v opačném případě by oddělená vrstva kůry k výrobě zátek nestačila. Sekat se zkrátka nesmí málo ani moc – v tom se skrývá kouzlo korkařského řemesla. Za chyby se přitom tvrdě platí, neboť škody přetrvají dlouho: Aby mohl strom dávat prvotřídní materiál, musí nejen dospět, ale také projít jednou či dvěma sklizněmi. 

Symbol Portugalska

První kůře se říká panenská a na výrobu zátek není dost kvalitní. Obvykle se proto mele a přidává se do průmyslových směsí. K další sklizni může dojít až za devět let, během nichž dřevina cenným materiálem opět obroste – občas se však čeká i déle. Teoreticky tedy strom vydá první kvalitní korek zhruba padesát let po zasazení a žádný pěstitel samozřejmě nechce dlouho očekávanou úrodu zničit. Také poškození stromu znamená problém, a to nejen v podobě špatného růstu, nýbrž i porušení zákona. Již od roku 1209 totiž patří dub korkový k symbolům Portugalska a pod hrozbou pokuty se nesmí bez povolení kácet ani prořezávat.

Korkové lesy chrání zákon a obvykle do nich nevedou ani silnice. S nákladem tak pomáhají osli. (foto: Profimedia)

Přestože sklizeň kůry zůstávala po tisíciletí vyhrazena zkušeným mistrům, i do korkového průmyslu pronikají pokročilé technologie. Ve fázi prototypu se například nacházejí pily citlivé na vlhkost, jež dovedou díky svým čidlům řezat pouze skrz kůru. Hovoří se také o zapojení umělé inteligence, momentálně jde ovšem stále o hudbu budoucnosti a korkový průmysl dál stojí a padá s precizní lidskou prací. Časem se však nástupu techniky nevyhne: Už v minulém roce si andaluští pěstitelé stěžovali, že prakticky nelze najít lidi na sezonní práci. 

Uhlíková stopa 

Duby korkové rostou pouze v západním Středomoří, a to zhruba na ploše 2,2 milionu hektarů půdy, přičemž 34 % dané rozlohy připadá na Portugalsko a 27 % na Španělsko. Roční úroda se pohybuje okolo 300 tisíc tun: Asi polovina pochází z první jmenované země, třetina z druhé a necelých 6 % z Maroka. Dubům se daří hlavně na pláních, jimž se v Portugalsku říká „montado“ a ve Španělsku „dehesa“. V přirozeném prostředí jim dělají společnost olivovníky a duby cesmínovité. Pod jejich korunami se pak prohánějí černá iberská prasata, vysoká zvěř i divočáci, vedle nichž se pase dobytek. 

Stejně jako jiné stromy, i duby korkové vstřebávají ze vzduchu oxid uhličitý pro potřeby fotosyntézy. Podle studie portugalské asociace APCOR pohltí jejich lesy každý rok 14 milionů tun zmíněné látky. „Na každou tunu vytěženého korku připadá třiasedmdesát tun vstřebaného oxidu uhličitého,“ vysvětluje António Rios de Amorim, který řídí korkové impérium Amorim. Výzkum portugalské společnosti Instituto Superior de Agronomia dokonce potvrdil, že jsou korkové produkty uhlíkově negativní.

Má víno dýchat?

Navzdory své ekologičnosti však korek zůstává pro mnohé vinaře kontroverzní. Přírodní zátky jsou totiž pórovité, takže netěsní dokonale. Zatímco podle některých odborníků pomáhá kontakt se vzduchem vínu v láhvi zrát, jiní podotýkají, že se takto nedá nápoj archivovat, protože oxiduje. Nejde přitom o jediný způsob, jak může korkový uzávěr víno nepříznivě ovlivnit: Při průmyslovém zpracování či následkem zamoření přirozeného prostředí stromů se mohou do suroviny dostat nečistoty nebo chemikálie. V zátce pak začnou růst mikroskopické houby a následně produkují 2,4,6-trichloranisol – látku, která je sice neškodná, ale může víno kontaminovat, takže potom chutná zatuchle.

TIP: Království špuntů: Tradiční korkové zátky ze Zlína dobývají Evropu

Na popud vinařů tedy vznikly testy, jež by měly případnou kontaminaci odhalit. Cílem je samozřejmě zajistit spokojenost zákazníků i výrobců, nicméně řada vinařství se rozhodla s korkem neriskovat. Sázejí proto spíš na šroubovací uzávěry z hliníku či plastové zátky, které už ovšem nejsou uhlíkově neutrální. Rostoucí popularita alternativních materiálů ohrožovala korkový průmysl začátkem 21. století. V současnosti je však technologie nakládání s kůrou natolik vyspělá, že naopak poptávka převyšuje nabídku, přestože se ročně vyrobí na 13 miliard korkových zátek. Ekologičnost navíc dělá z kůry ideální surovinu budoucnosti, která jistě najde využití v řadě nových oblastí. 


Další články v sekci