Duby České republiky: Hluboce zakořeněné legendy

10.08.2020 - Jaroslav Monte Kvasnica

Dřevo dubů je tvrdé a nesmírně trvanlivé. Proto tvořilo základ mnoha historických staveb a například Benátky nebo Amsterdam stojí právě na dubových kůlech. S duby je také spojeno mnoho legend a pověstí

<p>Duby patří k dlouhověkým stromům, které od nepaměti podněcovaly lidskou fantazii. Při jejich košaté mohutnosti se není čemu divit (Foto: Shutterstock)</p>

Duby patří k dlouhověkým stromům, které od nepaměti podněcovaly lidskou fantazii. Při jejich košaté mohutnosti se není čemu divit (Foto: Shutterstock)


Reklama

Seděli jsme na vrcholové skalce jednoho z nesčetných kopců Vysočiny. Kol dokola se do nedohledna táhl smíšený hvozd, vánek probíhal korunami, tančil ve větvích a rozehrával lístky a jehličí v ševelivý chorál. „Jako by mezi sebou mluvili Entové-pastýři stromů“, šeptla fotografka Zdenka, nadšená obdivovatelka Tolkienova díla. Já se při pohledu na vlnící se koruny snažil vylovit z paměti slova Michelle Paverové z její knihy Zrádce přísahy: „Stromy jsou přece nejtajemnější ze všech bytostí. Krmí oheň, dávají život všem tvorům, a samy se přitom živí jen slunečním svitem. Jsou to jediná stvoření, kterým doroste nový úd, když se ten starý ulomí. Některé nikdy nespí, zatímco jiné podřimují nahé uprostřed nejkrutější zimy. Pozorují životy lovců i kořistí, ale to, co si myslí, si nechávají pro sebe. Paverová tak poeticky vyjádřila jednu neoddiskutovatelnou skutečnost: délka a hloubka paměti stromů a keřů se vymyká lidské představivosti…

Mlčenliví pamětníci králů

Jedněmi z nejdůstojnějších stromů, které neodmyslitelně patří i k historické krajině českých zemí, jsou bezpochyby duby (rod Quercus). Patří mezi bukovité (Fagaceae) a zahrnují na 600 druhů, které všechny rostou na severní polokouli. Mezi duby najdeme opadavé i stálezelené stromy, jejichž typickým plodem je žalud – nažka zasazená v číšce.

Duby jsou dlouhověké stromy, které se mohou dožít pěti, ale i osmi století. Jejich závratnou paměť jsem si naplno uvědomoval na „Cestě královských dubů“ v Bělovežském pralese. Kdysi na tomto místě stávala myslivna knížete Witolda i pozdějšího krále Vladislava Jagellonského. Dnes se tady pnou k nebi mohutné prastaré duby, z nichž některé pamatují pět století. Každý z památných stromů je pojmenován po některém z polských panovníků nebo panovnic, případně po litevských knížatech. Když jsme zaklonili hlavy do korun pamětníků dávné minulosti, právě po blankytné obloze přelétal čáp černý – posel přítomnosti. 

Stejné posvátné nadšení jako v Bělověži jsem vždy zažíval pod prastarými solitérními duby na Pohansku a u soutoku Dyje a Moravy. Tady však – se změněnými podmínkami spodní vody v důsledku vybudování Novomlýnských nádrží – impozantní staletí stařešinové již umřeli, nebo zvolna umírají…

Doširoka rozvětvený dub letní 

Na území České republiky se vyskytuje několik původních druhů dubů a řada dalších, které byly uměle vysazeny. Zaměřme se na ty nejvýznamnější. 

Po poslední době ledové (cca 5000–2000. př. n. l.) dominovaly ve střední Evropě duby letní a zimní. Dnes v této oblasti převládá dub letní (česky též křemelák, Quercus robur). Roste na hlubokých, vlhkých a živných půdách v lužních lesích, v dubo-habrových hájích, v kyselých a borových doubravách. V Česku jej najdete od nížin až po podhůří.

Tento opadavý, 30–40 metrů vysoký strom má listy téměř přisedlé s širokými a hluboce vykrojenými laloky. Kmen s hluboce rozbrázděnou borkou se rozmáchle rozvětvuje nevysoko nad zemí. Dub letní je jednodomým stromem s jednopohlavními drobnými květy, které se začínají objevovat ve stáří 15–20 let. Samčí květy jsou na výhonech (2–4 cm dlouhé a převislé), samičí vyrůstají po 1–5 ve stopkatých klasech. Po opylování větrem vyrůstají na dlouhých stopkách žaludy, které jsou z jedné třetiny obklopené číškou.

Skála pro nejlepší šunky

Zřejmě druhým nejhojnějším „českým“ zástupcem rodu Quercus je dub zimní (Quercus petraea, česky též drnák). Areál jeho výskytu nesahá tak daleko na východ jako v případě dubu letního, který roste až na Kavkaze, a také jeho vzrůst je menší. Tento opadavý strom s dlouhým kmenem, který je pokryt šedohnědou žebrovitou borkou, může dorůst velikosti 20–30 metrů.

Drnák roste na hlinitých a kamenitých půdách – mírně živných a chudých. Právě proto, že často zakořeňuje na skalnatém podloží, dostal latinské jméno petraea – kámen, skála. Listy dubu zimního mají dlouhý řapík a 5–7 párů úzkých, mělkých laloků. Žaludy jsou obklopené číškou jen do jedné čtvrtiny a k větvi většinou přisedají bez stopky (což je významný rozdíl oproti dubu letnímu). 

Ve středověku pastýři s oblibou vodili pod tyto duby jim svěřené vepře. Prasata živená žaludy bohatými na škrob prý totiž měla daleko chutnější maso, než když se pásla na bukvicích bohatých na olej. Říkalo se, že ze žaludů rostou nejlepší šunky. 

„Neopadavý“ šípák a dub cer

Na extrémních stanovištích roste dub pýřitý (Quercus pubescent, česky též šípák). Jde o pouze 5–25 metrů vysoký opadavý strom, často s pokřiveným („čarodějně“ působícím) vzrůstem. Kmen je pokryt šupinatou borkou, tlustou a silně rozbrázděnou. U nás hojně roste třeba v Českém středohoří, v Českém krasu a na Pálavě (CHKO Pálava má šípák dokonce ve znaku). Šípák má listy s krátkým řapíkem, na vrchní straně lysé, spodní strana čepele je pýřitě chlupatá; na podzim se listy zbarvují hnědě. U mladých stromů zůstává část olistění po celou zimu na větvích (tuto skutečnost se biologům dosud nepodařilo přijatelně vysvětlit). Žaludy s krátkou stopkou jsou až do poloviny obklopené číškou. Šípák roste na kamenitých, hlinitých a sprašových půdách středně hlubokých a živných. Je to světlomilný a teplomilný strom s hluboko zasazenými kořeny, který se dožívá stáří 500 let.

Společně s dubem pýřitým roste na jižní Moravě dub cer (Quercus cerris), který dorůstá 20–30 metrů a pyšní se širokou korunou. Jeho hluboce vykrajované a laločnaté listy jsou na dotek drsné. Borka na kmenech je šedá, hluboce rozbrázděná a žebrovitá. Samčí jehnědy jsou až 8 cm dlouhé a převislé; samičí jsou jen na mladých výhonech po jednom až čtyřech. Roste na hlinitých a křemičitanových půdách. I pro laika jsou velmi nápadné žaludy tohoto druhu: šupiny u číšky žaludů jsou třásnitě prodloužené a vytvářejí jakési „hnízdečko“. 

Dub s „železným“ dřevem a další rarity

Nejjižnější Morava je nejsevernějším místem areálu výskytu dubu uherského (Quercus frainetto, nazývaný také balkánský), rozložitého, až 30 metrů vysokého stromu, který má pramalé nároky na vláhu i na složení půdy. Žaludy tohoto dubu chutnají nasládle, neboť obsahují málo tříslovin. Dříve se jimi krmili nejen vepři, ale jedli je i chudí lidé. Dřevo dubu uherského je dokonce ještě odolnější a trvanlivější než dřevo dubu letního a zimního. Je dokonce natolik pevné, že se velmi těžko opracovává. 

V našich lesích, parcích a zámeckých zahradách narazíme na mnoho dalších druhů dubů, které zde byly vysazeny člověkem. Nepřehlédnutelný je například dub červený (Quercus rubra), který pochází ze severní Ameriky. Do Evropy se dostal počátkem 18. století jako rychle rostoucí dřevina. Potřebuje mnohem víc vláhy než naše domácí druhy a na podzim se (hlavně ve své domovině) díky výraznému zabarvení svých listů významně podílí na barevnosti podzimní krajiny.

V evropských parcích poměrně často narazíme i na další severoamerický druh – dub šarlatový (Quercus coccinea), který bývá díky zářivému podzimnímu šatu považován za nejkrásnější dub. V našich arboretech však máme možnost objevit ještě řadu dalších druhů dubů, včetně takových rarit, jakou je dub korkový (Quercus suber) pocházející ze Středomoří.

Živitel i azyl

Již jsme se zmínili o výživových vlastnostech žaludů dubu zimního a dubu uherského. I žaludy ostatních dubů jsou však významnou položkou na jídelníčku divoce žijících zvířat. Konzumují je nejen divoká prasata, ale například také plši a veverky. Samotný dub navíc dává potravu rozličnému hmyzu: obaleči dubovému, bourovci dubovému, ostruháčku česvinovému, ostruháčku dubovému, bourovičníku toulavému, stužkonosce úzkopásné a dalším. 

V živém dřevě dubů se vyvíjejí larvy tesaříka obrovského a v odumřelých částech žijí larvy tesaříka dubového. V trouchu dubových stromů se vyvíjejí larvy našeho největšího brouka roháče obecného. V impozantních korunách starých dubů hnízdí dravci a čápi bílí, ve vykotlaných dutinách sovy a další doupní ptáci.

Pevné místo v legendách 

Staré památné stromy k sobě přitahují mnoho legend, pověstí a mýtů. Ty se v hojném počtu „nalepily“ i na duby. Čertův dub u obce Sruby na Choceňsku proslavil Jan Werich pohádkou Až opadá listí z dubu z knihy Fimfárum. Po celé naší vlasti rostly nebo ještě rostou prastaré Žižkovy, Svatováclavské či Oldřichovy duby. Dub na Bílé hoře byl nazýván Tisíciletým… A ke každému z nich se váže příběh…

Lidská paměť nemůže soupeřit s pamětí dubů. Pokud však v sobě probudíme zájem, jistě se nemusíme obávat projevit jim „pohanskou“ úctu, respekt a obdiv. Jestli to pomůže a obohatí duby – nevím… Nás však zcela určitě.

Mnohokrát opakovaný symbol a „duběnkový inkoust“

Dub symbolizoval u mnoha národů moc, mír a růst. Pro Kelty byly dubové háje posvátnými místy, v křesťanské době zase byly na poutních místech vysazovány takzvané mariánské duby. Projevy pohanské úcty k dubu jsou doloženy až do 18. století, kdy Feofan Prokopovič (poradce Petra I.) zakazoval pravoslavným křesťanům zpívat pod duby modlitby. V Bulharsku se lidé modlili pod duby za déšť. Jihoslované v obcích bez kostelů pod těmito stromy konali mše a přinášeli jim zvířecí oběti – voly a berany – což mělo nepochybně pohanské kořeny. U Kyjeva v blízkosti ústí Desny do Dněpru nalezli archeologové deset metrů vysoký kmen dubu, do něhož bylo zaraženo devět kančích čelistí… Dub se stal národním stromem Německa, Velké Británie a Spojených států amerických. Dubový list zdobil i zadní stranu německého centu. 

TIP: Úžasné stromy lužních lesů: Soumrak starých dubů

Pozorní milovníci přírody jistě znají „duběnky“ – hálky, jejichž růst způsobují například žlabatky (duběnkové, dubové, penízkové, hráškové, šišticové a žlabatky kalichové). Hálky obsahují mnoho tříslovin a již před 2 000 lety z nich Arabové vyráběli inkoust. Pro tento účel sloužil zejména dub hálkový (Quercus infectoria). Ve středověku se pro psaní nejčastěji využívala tmavě černá tekutina vyráběná z duběnek a síranu železnatého. Její nevýhodou byla nestálost barvy při vystavení světlu a nechtěný vznik kyseliny sírové. Skladované rukopisy proto byly ohroženy zkázou.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V mělkých tůních a loužích na jihu Afriky se letos namnožily sinice. Pro zhruba 330 slonů to bylo fatální.

Věda

Kosmická loď Crew Dragon přepsala historii – stala se prvním soukromým plavidlem, které vyneslo na Mezinárodní vesmírnou stanici astronauty. Šlo o dosavadní vrchol Muskovy kariéry.

Zajímavosti

Vídeňské setkání Vladislava Jagellonského s císařem Maxmiliánem

Historie

Umělecké ztvárnění dvojhvězdy Sirius A a B. Jasnost této nejzářivější hvězdy noční oblohy se bude příštích 60 tisíc let ještě zvyšovat.

Vesmír
Zajímavosti

 Mi-28 při odpalu klamných cílů, které mají zmást tepelně naváděné rakety

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907