Eldorádo, keltský Ys, Camelot a Atlantida: Bájné světy, které (nejspíš) nikdy neexistovaly

01.02.2022 - Tomáš Syrovátka

Mýtus o ráji, z nějž museli odejít Adam a Eva, klade Bible na počátek dějin. Víra v existenci dokonalé země a v nejlepší z možných světů tvoří jakousi DNA lidského ducha. O jakých místech lidé snili?

<h3>Hrad krále Artuše</h3><p>Na prahu dějin západoevropského křesťanství se z pověstných britských mlh vynořuje postava bájného krále <strong>Artuše</strong>. Pátrá po Svatém grálu, nám tak dobře známém z Indiana Jonese. Badatele pátrajícího po neexistujících místech však na artušovské tradici zaujme něco jiného, než populární postavy a motivy jako kouzelník <strong>Merlin</strong> či <strong>Jezerní paní</strong>, která Artušovi daruje meč Excalibur. To vše můžeme považovat za kulisy, které hrdinovi propůjčují mimořádný význam a činí z něj vyvoleného.</p><p>Bez ohledu na skepsi nad reálností krále Artuše nelze zpochybnit odkaz a ideál, který ztělesňoval. Ten úzce souvisí s pověstným hradem <strong>Camelot</strong>, v nemž prý Artuš zasedal po boku svých rytířů u kulatého stolu. Ačkoli byl král, Artuš neseděl v čele, ale jako rovný s rovnými mezi svými muži. A mezi ctnosti Artušových rytířů patřila na prvním místě pomoc lidem slabým a trpícím. </p><p>Ať už Camelot stál či ne, svým poselstvím se Artuš zařadil k idealistům toužícím po lepším světě. Nadřadil své osobní zájmy službě dobré věci. Život v rozporu se zákony tohoto světa ho zařadil mezi legendy. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Hrad krále Artuše

Na prahu dějin západoevropského křesťanství se z pověstných britských mlh vynořuje postava bájného krále Artuše. Pátrá po Svatém grálu, nám tak dobře známém z Indiana Jonese. Badatele pátrajícího po neexistujících místech však na artušovské tradici zaujme něco jiného, než populární postavy a motivy jako kouzelník Merlin či Jezerní paní, která Artušovi daruje meč Excalibur. To vše můžeme považovat za kulisy, které hrdinovi propůjčují mimořádný význam a činí z něj vyvoleného.

Bez ohledu na skepsi nad reálností krále Artuše nelze zpochybnit odkaz a ideál, který ztělesňoval. Ten úzce souvisí s pověstným hradem Camelot, v nemž prý Artuš zasedal po boku svých rytířů u kulatého stolu. Ačkoli byl král, Artuš neseděl v čele, ale jako rovný s rovnými mezi svými muži. A mezi ctnosti Artušových rytířů patřila na prvním místě pomoc lidem slabým a trpícím. 

Ať už Camelot stál či ne, svým poselstvím se Artuš zařadil k idealistům toužícím po lepším světě. Nadřadil své osobní zájmy službě dobré věci. Život v rozporu se zákony tohoto světa ho zařadil mezi legendy. (foto: Shutterstock)

<h3>Smyté hříchy</h3><p>Legendární keltské město <strong>Ys</strong> mělo docela pikantní historii. Ať už ho zbudoval na pobřeží Bretaně kelský král <strong>Gradlon</strong> pro svou dceru <strong>Dahut</strong>, nebo vzniklo o pár tisíc let dříve, každopádně jej zcela obkličovalo moře a od vodní zkázy jej dělila jen obří hráz. Vrata do přístavu se proto otevírala jen za odlivu a klíče k nim vlastnil pouze král. Jenže i když si Dahut vybrala ono zvláštní místo pro svou údajnou lásku k mořským vlnám, postupem času u ní převládly jiné vášně. Své milence prý vždy k ránu zabíjela a nedbala ani na láteření křesťanského kněze, který ji varoval před božím hněvem. Poslední z jejích amantů měl ale jiné plány, než jen pár chvilek lásky. Vylákal od princezny klíče od brány a potom do města vpustil příliv a nechal ho zcela zatopit.</p><p><strong>Když král Gradlon prchal s dcerou ke břehu, přesvědčil jej kněz, aby démony posledlou Dahut shodil do vody. Z dívky se pak stala morgena, tedy keltská obdoba mořské příšery…</strong> A podle bohatého a nádherného Ysu byla nazvána Paříž - tedy <em>Par-Ys</em> čili <em>„jako Ys“</em>. <em>(foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Smyté hříchy

Legendární keltské město Ys mělo docela pikantní historii. Ať už ho zbudoval na pobřeží Bretaně kelský král Gradlon pro svou dceru Dahut, nebo vzniklo o pár tisíc let dříve, každopádně jej zcela obkličovalo moře a od vodní zkázy jej dělila jen obří hráz. Vrata do přístavu se proto otevírala jen za odlivu a klíče k nim vlastnil pouze král. Jenže i když si Dahut vybrala ono zvláštní místo pro svou údajnou lásku k mořským vlnám, postupem času u ní převládly jiné vášně. Své milence prý vždy k ránu zabíjela a nedbala ani na láteření křesťanského kněze, který ji varoval před božím hněvem. Poslední z jejích amantů měl ale jiné plány, než jen pár chvilek lásky. Vylákal od princezny klíče od brány a potom do města vpustil příliv a nechal ho zcela zatopit.

Když král Gradlon prchal s dcerou ke břehu, přesvědčil jej kněz, aby démony posledlou Dahut shodil do vody. Z dívky se pak stala morgena, tedy keltská obdoba mořské příšery… A podle bohatého a nádherného Ysu byla nazvána Paříž - tedy Par-Ys čili „jako Ys“(foto: Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Poklad na zlatém jezeře</h3><p>Král Artuš se stal vzorem dokonalosti a naplňoval na zemi vůli Boží. Kdesi na opačném konci pomyslné osy mezi dobrem a zlem leží vymyšlené město plné indiánského zlata, americké <strong>Eldorádo</strong> (El Dorado). Při vyprávěních o Camelotu a jeho rytířích hnala naši fantazii ušlechtilost a pokora. <strong>Dobyvatele, kteří šířili pověsti o bohatství Eldoráda, postrkovala ziskuchtivost, lačnost a poživačnost. A taky naivita a zaslepenost. Výpravy po řece Orinoko končily obyčejně smrtí většiny členů expedice.</strong> Přesto Eldorádo lákalo i muže vznešené, vysoce postavené. Dobrodruhem se mohl snadno stát i člověk s rozhledem jako <strong>Sir Walter Raleigh</strong>.</p><p>Už před ním po zlatě marně pátrali <strong>Francisco de Orellana</strong> a <strong>Gonzalo Pizarro</strong>. Nacházeli sice indiánské kultury, ale žádná neoplývala pohádkovým bohatstvím. Na zoufalé muže čekaly bažiny a hlad, nakonec se museli živit kořínky. <strong>Pedro de Valdivia</strong> zase putoval za bohatstvím přes nehostinnou poušť Atacama.</p><p>Odpověď na otázku, proč tolik zoufalců věřilo v nalezení pokladů tak silně, že neváhali riskovat život, dávají i dobové mapy. Eldorádo bychom na nich totiž skutečně našli! <strong>Síla lidské fantazie a neochota smířit se s tím, že lepší světy neexistují, má takovou moc, že Eldorádo na mapách Ameriky nechybělo ještě v 19. století.</strong> Snad i proto, že pověst přece jen nestála tak úplně na vodě, byť její vznik podnítil indiánský zvyk odehrávající se přímo na hladině jezera Guatavita v dnešní Kolumbii. Muiskové dodržovali tradici, při níž nový král obětoval bohům. Odvezli jej doprostřed jezera, kde do vln vysypal zlato a drahokamy. <em>(foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Poklad na zlatém jezeře

Král Artuš se stal vzorem dokonalosti a naplňoval na zemi vůli Boží. Kdesi na opačném konci pomyslné osy mezi dobrem a zlem leží vymyšlené město plné indiánského zlata, americké Eldorádo (El Dorado). Při vyprávěních o Camelotu a jeho rytířích hnala naši fantazii ušlechtilost a pokora. Dobyvatele, kteří šířili pověsti o bohatství Eldoráda, postrkovala ziskuchtivost, lačnost a poživačnost. A taky naivita a zaslepenost. Výpravy po řece Orinoko končily obyčejně smrtí většiny členů expedice. Přesto Eldorádo lákalo i muže vznešené, vysoce postavené. Dobrodruhem se mohl snadno stát i člověk s rozhledem jako Sir Walter Raleigh.

Už před ním po zlatě marně pátrali Francisco de Orellana a Gonzalo Pizarro. Nacházeli sice indiánské kultury, ale žádná neoplývala pohádkovým bohatstvím. Na zoufalé muže čekaly bažiny a hlad, nakonec se museli živit kořínky. Pedro de Valdivia zase putoval za bohatstvím přes nehostinnou poušť Atacama.

Odpověď na otázku, proč tolik zoufalců věřilo v nalezení pokladů tak silně, že neváhali riskovat život, dávají i dobové mapy. Eldorádo bychom na nich totiž skutečně našli! Síla lidské fantazie a neochota smířit se s tím, že lepší světy neexistují, má takovou moc, že Eldorádo na mapách Ameriky nechybělo ještě v 19. století. Snad i proto, že pověst přece jen nestála tak úplně na vodě, byť její vznik podnítil indiánský zvyk odehrávající se přímo na hladině jezera Guatavita v dnešní Kolumbii. Muiskové dodržovali tradici, při níž nový král obětoval bohům. Odvezli jej doprostřed jezera, kde do vln vysypal zlato a drahokamy. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Naděje i varování</h3><p>Asi nejslavnější nikdy neobjevená země, v níž přesto věřila spousta myslitelů, dostala název <strong>Atlantida</strong>. Tu můžeme považovat za záhadu zeměpisnou, protože řada seriózních badatelů ji skutečně hledala. Šlo přitom o znalce zcela odlišných oborů – historie, mořeplavby, geologie i vulkanologie. Odborníci ze všech těchto odvětví měli důvod se údajně potopeným ostrovem či kontinentem zabývat. </p><p>Přesto Atlantida nepředstavuje jen výzvu geografickou. <strong>S neznámem a zánikem souvisí mýtus o ztraceném ráji, který lidstvo provází odjakživa. V popisech Atlantidy se ne náhodou dočteme o vyspělé civilizaci, vzdělané společnosti, kultuře a sociální spravedlnosti. Zkrátka o všech znacích přisuzovaných ideálnímu světu.</strong> Tak nám alespoň Atlantidu popsal Platón. Podle něj ji zničilo zemětřesení a následná potopa. Potomky hrstky lidí, kteří přežili, bychom našli mezi Athéňany. </p><p>S čím spojovat zánik Atlantidy? S potopou, o níž ostatně nemluví jen Bible, ale i jiné kultury? Očima vědy se jako pravděpodobné vysvětlení jeví výbuch sopky a vlna tsunami. Platón však umístil zničenou zemi mnohem dál od Řecka. Pravděpodobně tak znějí i jiná vysvětlení. Na konci doby ledové nedosahovalo moře tak vysoko jako dnes a obývat se proto dala i území nacházející se dnes pod hladinou. Atlantida zastupuje v našem atlase neskutečna nejen ideální zemi, ale taky zkušenost se zánikem. Memento, že i nejrozvinutější civilizace čeká krach a zapomnění. Atlantida nám dává naději, ale také varuje. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Naděje i varování

Asi nejslavnější nikdy neobjevená země, v níž přesto věřila spousta myslitelů, dostala název Atlantida. Tu můžeme považovat za záhadu zeměpisnou, protože řada seriózních badatelů ji skutečně hledala. Šlo přitom o znalce zcela odlišných oborů – historie, mořeplavby, geologie i vulkanologie. Odborníci ze všech těchto odvětví měli důvod se údajně potopeným ostrovem či kontinentem zabývat. 

Přesto Atlantida nepředstavuje jen výzvu geografickou. S neznámem a zánikem souvisí mýtus o ztraceném ráji, který lidstvo provází odjakživa. V popisech Atlantidy se ne náhodou dočteme o vyspělé civilizaci, vzdělané společnosti, kultuře a sociální spravedlnosti. Zkrátka o všech znacích přisuzovaných ideálnímu světu. Tak nám alespoň Atlantidu popsal Platón. Podle něj ji zničilo zemětřesení a následná potopa. Potomky hrstky lidí, kteří přežili, bychom našli mezi Athéňany. 

S čím spojovat zánik Atlantidy? S potopou, o níž ostatně nemluví jen Bible, ale i jiné kultury? Očima vědy se jako pravděpodobné vysvětlení jeví výbuch sopky a vlna tsunami. Platón však umístil zničenou zemi mnohem dál od Řecka. Pravděpodobně tak znějí i jiná vysvětlení. Na konci doby ledové nedosahovalo moře tak vysoko jako dnes a obývat se proto dala i území nacházející se dnes pod hladinou. Atlantida zastupuje v našem atlase neskutečna nejen ideální zemi, ale taky zkušenost se zánikem. Memento, že i nejrozvinutější civilizace čeká krach a zapomnění. Atlantida nám dává naději, ale také varuje. (foto: Shutterstock)

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Replika stroje Fokker Eindecker, kterého se dohodoví piloti až do jara 1916 velmi obávali. (foto: Shutterstock)

Válka

Mezi nejnebezpečnější příměsi zemního plynu patří karcinogenní benzen. Jeho přítomnost vědci zaznamenali v 95 % vzorků. (foto: Unsplash, KWON JUNHOCC0)

Věda

Chcete-li objekty popsané v článku spatřit s jistotou, najděte si k pozorování místo co nejméně zatížené světelným znečištěním. (foto: PixabayCC0)

Vesmír

Dospělý strdimil karmínovoprsý (Aethopyga siparaja) dorůstá velikosti kolem 10 cm. (foto: Shutterstock)

Příroda

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907