Evropské a americké tučnice: Lovci s lepkavými listy

28.05.2021 - Pavel Sekerka

Rosnatky a rosnolisty jsou známé přírodní „mucholapky“. Kromě nich však chytají hmyz pomocí přilnavých listů také tučnice. Jejich žlázky vylučující lepkavou kapalinu jsou méně nápadné než u rosnatek, ale jedná se o neméně úspěšné lovce.

<p>Tučnice mají na listech dva druhy žlázek. <strong>Stopkaté žlázky s deštníkovitou mnohobuněčnou hlavičkou produkují lepkavý sekret, který hmyz láká svým leskem a snad i vůní. Po dosednutí na list jej však tekutina znehybní a udusí</strong>. Menší přisedlé žlázky pak produkují trávicí enzymy a současně vstřebávají živiny. Jejich produkce se ale spustí až v okamžiku, kdy se chytí další kořist. Při trávení většího úlovku se mohou listy některých druhů svinovat od okrajů ke středu tak, aby natrávená tekutina nestékala pryč z listů.</p><p>Vývoj a vznik nových druhů tučnic probíhal ve třech různých oblastech. Jedna je na jihu USA, druhá ve Střední Americe, v Mexiku a třetí ve Středozemí. Kromě toho se ovšem tučnice vyskytují v chladnějších oblastech celé severní polokoule. </p><p>Životní cyklus tučnic se liší právě podle lokalit, kde rostou. <strong>Rostliny z jihovýchodu USA jsou charakteristické stejnotvarými růžicemi listů, které vytrvávají celý rok a jejich tvar se nemění. Naproti tomu mexické tučnice mohou v období sucha vytvářet kratší, silnější listy, které nejsou masožravé</strong>. Rostliny mírného pásma zase přečkávají zimu pomocí zimních pupenů – hibernakulí. </p><p>Květy tučnic vyrůstají obvykle jednotlivě a mají nápadnou pyskatou korunu, která připomíná květy rostlin čeledi krtičníkovitých, s nimiž jsou tučnice vzdáleně příbuzné. Květy rostlin jsou opylovány hmyzem a jejich plodem je podlouhle vejcovitá tobolka s drobnými semeny. <em>(foto: Wikimedia Commons, Noah Elhardt, CC BY-SA 3.0)</em></p>

Tučnice mají na listech dva druhy žlázek. Stopkaté žlázky s deštníkovitou mnohobuněčnou hlavičkou produkují lepkavý sekret, který hmyz láká svým leskem a snad i vůní. Po dosednutí na list jej však tekutina znehybní a udusí. Menší přisedlé žlázky pak produkují trávicí enzymy a současně vstřebávají živiny. Jejich produkce se ale spustí až v okamžiku, kdy se chytí další kořist. Při trávení většího úlovku se mohou listy některých druhů svinovat od okrajů ke středu tak, aby natrávená tekutina nestékala pryč z listů.

Vývoj a vznik nových druhů tučnic probíhal ve třech různých oblastech. Jedna je na jihu USA, druhá ve Střední Americe, v Mexiku a třetí ve Středozemí. Kromě toho se ovšem tučnice vyskytují v chladnějších oblastech celé severní polokoule. 

Životní cyklus tučnic se liší právě podle lokalit, kde rostou. Rostliny z jihovýchodu USA jsou charakteristické stejnotvarými růžicemi listů, které vytrvávají celý rok a jejich tvar se nemění. Naproti tomu mexické tučnice mohou v období sucha vytvářet kratší, silnější listy, které nejsou masožravé. Rostliny mírného pásma zase přečkávají zimu pomocí zimních pupenů – hibernakulí. 

Květy tučnic vyrůstají obvykle jednotlivě a mají nápadnou pyskatou korunu, která připomíná květy rostlin čeledi krtičníkovitých, s nimiž jsou tučnice vzdáleně příbuzné. Květy rostlin jsou opylovány hmyzem a jejich plodem je podlouhle vejcovitá tobolka s drobnými semeny. (foto: Wikimedia Commons, Noah Elhardt, CC BY-SA 3.0)

<h3>Tučnice obecná <em>(Pinguicula vulgaris)</em></h3><p>Vytrvalá bylina, jejíž letní listy se utvářejí do přízemní růžice. Zimu přežívá ve formě zimního pupenu – hibernakulu. Květy mají modrofialovou korunu, v jícnu s bíle chlupatým polem. Barva a velikost koruny tohoto druhu je značně proměnlivá. Mezi tučnicemi jde o druh s největším areálem výskytu. </p><p>Podobná <strong>tučnice česká</strong> <em>(Pinguicula bohemica)</em> je některými autory považována pouze za poddruh či varietu <strong>tučnice obecné</strong>. Popsána byla v roce 1927 profesorem botaniky na Karlově univerzitě <strong>Vladimírem Krajinou</strong> a od tučnice obecné se liší polovičním počtem chromozomů, bělavou korunou s tmavší skvrnou na bázi a delší ostruhou. Vyskytuje se na Českolipsku, roste na slatinných loukách na slunečných stanovištích s vysokou hladinou spodní vody. <strong>Jedná se o kriticky ohrožený druh naší flóry</strong>.<em> (foto: Wikimedia Commons, Björn S, CC BY-SA 2.0 + Tereza Samková (ilustrace)</em></p><p><strong>Výška:</strong> 15 cm<br /><strong>Doba květu:</strong> od května do června<br /><strong>Rozšíření:</strong> Evropa, Asie, Severní Amerika<br /><strong>Ekologie:</strong> Roste na rašeliništích a prameništích, na travertinech i na mokrých loukách.<br /><strong>Status:</strong> Chráněná v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku, Polsku, Německu, na Ukrajině, v Bělorusku, Litvě a Lotyšsku.</p>

Tučnice obecná (Pinguicula vulgaris)

Vytrvalá bylina, jejíž letní listy se utvářejí do přízemní růžice. Zimu přežívá ve formě zimního pupenu – hibernakulu. Květy mají modrofialovou korunu, v jícnu s bíle chlupatým polem. Barva a velikost koruny tohoto druhu je značně proměnlivá. Mezi tučnicemi jde o druh s největším areálem výskytu. 

Podobná tučnice česká (Pinguicula bohemica) je některými autory považována pouze za poddruh či varietu tučnice obecné. Popsána byla v roce 1927 profesorem botaniky na Karlově univerzitě Vladimírem Krajinou a od tučnice obecné se liší polovičním počtem chromozomů, bělavou korunou s tmavší skvrnou na bázi a delší ostruhou. Vyskytuje se na Českolipsku, roste na slatinných loukách na slunečných stanovištích s vysokou hladinou spodní vody. Jedná se o kriticky ohrožený druh naší flóry. (foto: Wikimedia Commons, Björn S, CC BY-SA 2.0 + Tereza Samková (ilustrace)

Výška: 15 cm
Doba květu: od května do června
Rozšíření: Evropa, Asie, Severní Amerika
Ekologie: Roste na rašeliništích a prameništích, na travertinech i na mokrých loukách.
Status: Chráněná v Čechách, na Slovensku, v Maďarsku, Polsku, Německu, na Ukrajině, v Bělorusku, Litvě a Lotyšsku.

<h3>Tučnice alpská <em>(Pinguicula alpina)</em></h3><p>Vytrvalá bylina, jejíž listy během sezóny vytvářejí přízemní růžici. Smetanově bílé květy jsou ozdobeny žlutými skvrnami a zakřivená ostruha je 2–8 mm dlouhá. A<strong>čkoliv není příbuzná se zbývajícími evropskými druhy, od nichž se liší především morfologií květu, přes zimu přečkává za pomoci pupenu – hibernakulu</strong>. Zimní pupen je obvykle jen jeden a má zachovalé kořeny. Většina zbývajících evropských druhů má na bázi velkého pupenu i pupeny menší, které nejsou kořeny přichyceny k substrátu. <em>(foto: Wikimedia Commons, Tigerente, CC BY-SA 3.0 + Tereza Samková (ilustrace)</em></p><p><strong>Výška:</strong> 10 cm<br /><strong>Doba květu:</strong> od května do července<br /><strong>Rozšíření:</strong> Horské a severské oblasti Evropy, Sibiř, Himálaj. V Čechách se nevyskytuje, najdeme ji ale ve slovenských Karpatech.<br /><strong>Ekologie:</strong> Prameniště a mokvavé skály v alpínském stupni. Tundra.<br /><strong>Status:</strong> Chráněná na Slovensku, Ukrajině a v Německu.</p>

Tučnice alpská (Pinguicula alpina)

Vytrvalá bylina, jejíž listy během sezóny vytvářejí přízemní růžici. Smetanově bílé květy jsou ozdobeny žlutými skvrnami a zakřivená ostruha je 2–8 mm dlouhá. Ačkoliv není příbuzná se zbývajícími evropskými druhy, od nichž se liší především morfologií květu, přes zimu přečkává za pomoci pupenu – hibernakulu. Zimní pupen je obvykle jen jeden a má zachovalé kořeny. Většina zbývajících evropských druhů má na bázi velkého pupenu i pupeny menší, které nejsou kořeny přichyceny k substrátu. (foto: Wikimedia Commons, Tigerente, CC BY-SA 3.0 + Tereza Samková (ilustrace)

Výška: 10 cm
Doba květu: od května do července
Rozšíření: Horské a severské oblasti Evropy, Sibiř, Himálaj. V Čechách se nevyskytuje, najdeme ji ale ve slovenských Karpatech.
Ekologie: Prameniště a mokvavé skály v alpínském stupni. Tundra.
Status: Chráněná na Slovensku, Ukrajině a v Německu.

<h3>Tučnice lusitánská <em>(Pinguicula lusitanica)</em></h3><p>Jednoletá až víceletá rostlina. Podle stanoviště ve vhodných podmínkách přezimuje a roste více sezón, nebo se každý rok přesévá. Početnost populací během let výrazně kolísá. <strong>Jedná se o jednu z nejmenších evropských tučnic s růžicí o průměru kolem 2 cm</strong>. Listy jsou podvinuté, průsvitné. Květy světle fialové, drobné, samosprašné, což je mezi tučnicemi výjimka. <em>(foto: Flickr, Chris Moody, CC BY-NC 2.0 + Tereza Samková (ilustrace)</em></p><p><strong>Výška:</strong> 5 cm<br /><strong>Doba květu:</strong> během vegetace<br /><strong>Rozšíření:</strong> Západní pobřeží Evropy od Španělska po Skotsko a Orknejské ostrovy, několik lokalit v severní Africe<br /><strong>Ekologie:</strong> Rašeliniště, obnažené vlhké půdy, mokvavé skály<br /><strong>Status:</strong> Chráněná ve Francii</p>

Tučnice lusitánská (Pinguicula lusitanica)

Jednoletá až víceletá rostlina. Podle stanoviště ve vhodných podmínkách přezimuje a roste více sezón, nebo se každý rok přesévá. Početnost populací během let výrazně kolísá. Jedná se o jednu z nejmenších evropských tučnic s růžicí o průměru kolem 2 cm. Listy jsou podvinuté, průsvitné. Květy světle fialové, drobné, samosprašné, což je mezi tučnicemi výjimka. (foto: Flickr, Chris Moody, CC BY-NC 2.0 + Tereza Samková (ilustrace)

Výška: 5 cm
Doba květu: během vegetace
Rozšíření: Západní pobřeží Evropy od Španělska po Skotsko a Orknejské ostrovy, několik lokalit v severní Africe
Ekologie: Rašeliniště, obnažené vlhké půdy, mokvavé skály
Status: Chráněná ve Francii

<h3>Tučnice dlouholistá <em>(Pinguicula longifolia)</em></h3><p>Tučnice s poměrně velkými, až 3,5 cm dlouhými květy. Stopkaté žlázky má i na spodní straně listů. <strong>Zajímavé je, že vytváří dva druhy listů – na jaře listy kratší, v létě dlouhé, jazykovité</strong>. Přezimuje pomocí zimních pupenů. Roste pouze na svislých mokvavých skalních stěnách, na rozdíl od jiných evropských druhů se nevyskytuje na slatiništích a prameništích. <em>(foto: Flickr, José María Escolano, CC BY-NC-SA 2.0 + Tereza Samková (ilustrace)</em></p><p><strong>Výška:</strong> 25 cm<br /><strong>Doba květu:</strong> během vegetace<br /><strong>Rozšíření:</strong> Západní Alpy, Pyreneje, jih Španělska a Francie<br /><strong>Ekologie:</strong> Mokvavé vápencové skály</p>

Tučnice dlouholistá (Pinguicula longifolia)

Tučnice s poměrně velkými, až 3,5 cm dlouhými květy. Stopkaté žlázky má i na spodní straně listů. Zajímavé je, že vytváří dva druhy listů – na jaře listy kratší, v létě dlouhé, jazykovité. Přezimuje pomocí zimních pupenů. Roste pouze na svislých mokvavých skalních stěnách, na rozdíl od jiných evropských druhů se nevyskytuje na slatiništích a prameništích. (foto: Flickr, José María Escolano, CC BY-NC-SA 2.0 + Tereza Samková (ilustrace)

Výška: 25 cm
Doba květu: během vegetace
Rozšíření: Západní Alpy, Pyreneje, jih Španělska a Francie
Ekologie: Mokvavé vápencové skály

<h3>Tučnice předlouhá <em>(Pinguicula vallisneriifolia)</em></h3><p>Tento druh má z evropských tučnic nejdelší listy (až 25 cm), které jsou úzké a odstávají od substrátu. Žlázky jsou i na spodní straně listu, což zvyšuje jejich loveckou schopnost. Zimní pupeny se neodlamují a neodpadávají jako u ostatních druhů. Zůstávají na místě, vyrůstá z nich výběžek, který vytvoří listovou růžici několik centimetrů od mateřské rostliny. Tím má možnost se šířit po převislých skalních stěnách.<em> (foto: Wikimedia Commons, Karelj, CC BY-SA 4.0 + Tereza Samková (ilustrace)</em></p><p><strong>Výška:</strong> 30 cm<br /><strong>Doba květu:</strong> během vegetace<br /><strong>Rozšíření:</strong> Jižní Španělsko<br /><strong>Ekologie:</strong> Mokvavé vápencové skály, travertinová prameniště, mokvavé vstupy do jeskyní</p>

Tučnice předlouhá (Pinguicula vallisneriifolia)

Tento druh má z evropských tučnic nejdelší listy (až 25 cm), které jsou úzké a odstávají od substrátu. Žlázky jsou i na spodní straně listu, což zvyšuje jejich loveckou schopnost. Zimní pupeny se neodlamují a neodpadávají jako u ostatních druhů. Zůstávají na místě, vyrůstá z nich výběžek, který vytvoří listovou růžici několik centimetrů od mateřské rostliny. Tím má možnost se šířit po převislých skalních stěnách. (foto: Wikimedia Commons, Karelj, CC BY-SA 4.0 + Tereza Samková (ilustrace)

Výška: 30 cm
Doba květu: během vegetace
Rozšíření: Jižní Španělsko
Ekologie: Mokvavé vápencové skály, travertinová prameniště, mokvavé vstupy do jeskyní

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907