Fámy o zlatém patentu: Chtěla vrchnost, aby poddaní dřeli zadarmo?

Císařovna Marie Terezie se snažila starat o své poddané přímo mateřsky, leč oni to nějak neviděli, měli jiné starosti. Právě totiž proběhla strašná populační katastrofa, hladomor století, a shodou okolností právě v oné přetěžké době drahoty a epidemií obcházely po vsích takzvané konskripční komise. Měly na starosti sčítání obyvatelstva. Rozdávaly statkářům a chalupníkům „numera“, což byla vůbec první popisná čísla domů. Brzy nato se v některých regionech objevily i takzvané komise urbariální. Ty zase pořizovaly v souvislosti s chystanou reformou soupisy všech robotních, naturálních, finančních a jiných povinností poddaných vůči vrchnosti. A právě tehdy začaly – hlavně po českém venkově – kolovat fámy o „zlatém patentu“.

Postavit se pánům

Do Vídně i do Prahy už roky docházely stížnosti poddaných na to, že jejich existenční podmínky jsou nesnesitelné. Psaly se petice, žádosti, prosby – například z Litomyšlska, z Trutnovska, z Novoměstska, ale i z jižních Čech. Císařovna proto vydala v říjnu roku 1771 patent, leč o zlatu v něm nebyla ani zmínka. Pouze obsahoval slib, že připravuje reformy a že jí došly některé informace od zemského gubernia, že „v rozličných okolích našeho dědičného Království českého poddaní svým gruntovním pánům povinné poslušenství na stranu klásti a jim u vykonávání svých od starodávna uvedených robot a jiných povinností se spěčovati počínají, a rovněž skrze to, že proti dobrýmu řádu a proti přísahané nám věrnosti a podrobenosti svý vlastní soudcové býti a svá dumělá práva takměř vyzdořiti chtějí.“ Nevíme sice, jak vypadal originál, ale překladatel do češtiny se moc nevyznamenal. Že si chtěli poddaní vyzdořit práva znamená, že si je chtěli vyvzdorovat. 

Tento fakt, že poddaní odpírají poslušenství a chtějí si vydobýt práva (císařovna přitom nezapomene podotknout, že běží o práva dumělá neboli domnělá) přinášel státu nebezpečí. Reformy se nepřipravovaly jenom z lidskosti, z důvodů humánních, ale také ze strachu. Josef II. několikrát Čechy i Moravu navštívil, hovořil s prostými poddanými, občas jim něco vlídného řekl, ba i brázdičku si cvičně vyoral, a oni si to vykládali jako sliby. Ani se nemůžeme divit, že si velká část venkovanů myslela, že císař jde s nimi. Ostatně v operetě O sedlskej svobodě aneb rebelírování, již zkomponoval Jan Antoš, kantor v Nemyčevsi, se mimo jiné zpívalo: „Císař nemůže přemoct český pány, proto začal na reberii chodit s námi.“  

Obránci starých pořádků 

Marie Terezie vydala roku 1771 již zmíněný patent, kterým oznámila své rozhodnutí provést urbariální aneb poddanské změny, na což měla dozírat šestičlenná dvorská komise za předsednictví hraběte Ladislava Kolovrata. Komise měla zjistit a ověřit stav robotních povinností na každém panství, měla vypracovat nové urbáře, tedy knihy vrchnostenské správy, obsahující soupis polí, luk, pastvin a jejich majitelů. Tím by se jednotně a trvale určily poddanské povinnosti. Toto rozhodnutí mohlo znamenat krok dopředu, a taky svým způsobem znamenalo, jenomže patent obsahoval i odstavec, ve kterém byli všichni poddaní varováni, aby zatím robotovali jako předtím, v klidu a pokoji, jinak že budou přísně potrestáni soudem, případně se může proti nim použít i vojska. 

Jenže hladomorem zubožení poddaní věřili, že císařovna i její syn Josef II., kteří mají přece tak dobrá srdce, jim pomohou hned. Urbariální komise však nikterak nespěchala, šlechta byla konzervativní a její síla byla značná, trvala na dosavadních řádech s takovou úporností, že ani císařovna s ní nehnula. Čeští stavové nemohli přenést přes srdce, že by stát měl určovat, kolik mají vymáhat na poddaných robot, a co si mohou a co nesmějí k poddaným dovolit. Všichni se dali pěkně dohromady, vystoupili na obranu svých dědičných práv a v roli zemských vlastenců se oháněli historickým právem. A přitom měli většinu národa proti sobě a venkované v nouzi si ulevovali aspoň jadrnými výrazy, jak zaznamenal jistý kronikář: „Jeden každý sedlák, který si jím mohli ulevit, měl takovou radost, jako by mu kráva zlaté tele byla porodila.“ 

Opomíjení robotních úlev

A venkovem šly pořád zvěsti o hodné císařovně a milém Josefovi II. – od chalupy k chalupě, od vesničky k vesničce se šířily zprávy přinášející naději. Až v únoru roku 1774 se ledy konečně o něco hnuly. Císařovna schválila směrnice a v dubnu tohoto roku mohlo zemské gubernium vyhlásit takzvaný regulativ neboli Předpis k dosáhnutí a polehčení oných, mezi společnými gruntovními vrchnostmi a jejich robotě a ourokům podrobenými poddanými od nás tak tůze dychtěných dobrovolných urbariálních a robotných porovnání.

Během šesti měsíců se měly podle toho regulativu upravit potažní i pěší roboty, přičemž by neměly přesáhnout tři dny v týdnu. Pouze o žních a senoseči mohla být robota, jež byla odstupňována podle placení daní z půdy, zvýšena. Současně se v dalším dvorském patentu opakovala ustanovení z roku 1771, že dokud nebudou vyhotoveny nové urbáře, musejí poddaní vykonávat dále své staré robotní povinnosti. 

Regulativ byl sice na světě, ale vrchnost ho většinou opomíjela, neprováděla ho, ba dokonce zatloukala. Marie Terezie dokonce připouštěla, že dohody mezi vrchnostmi a poddanými (ovšem žádná uzavřena nebyla), mají platit i tehdy, když ve zdůvodněných případech překročí státem určenou výši robot. Nic jiného už císařovna nechtěla než to, aby vrchnosti aspoň nějak zdůvodnily vysoké roboty. 

Pomůže jen funkční stát

Panstvo ovšem nemělo zájem. Byl tu sice šestiměsíční termín, ten byl ale automaticky prodlužován a nedělo se nic. Byrokratický aparát, který Marie Terezie pracně vybudovala a na který tolik spoléhala, v záležitosti reformy úplně selhal. A tak se potvrdila slova spoluvladaře Josefa II., který od samého počátku říkal, že tento systém státní administrativy nestojí za nic: „Ustavičné změny, neustávající intriky, brzy rozdělení, brzy zase soustředění agendy, zřizování nových úřadů a opět jejich rušení – ministrům jsou svazovány ruce a brzy zase jest jim dávána neomezená moc – zkrátka, při pohledu na tyto ustavičné pochyby a nerozhodnost každý obracel plášť po větru a snažil se pouze dosíci předností, titulů, platu, penzí a jiných výslužek pro sebe a pro své přátele a klienty, bez ohledu na dobro celku.“  

Davová psychóza

Poddaní už od roku 1771, kdy se konal první všeobecný soupis zbraněschopných mužů a kdy jim na mnohých místech důstojníci napovídali, že brzy budou roboty sníženy nebo zrušeny, žili v napětí a očekávání. Fáma o „zlatém patentu“ se šířila jako lavina, opakovaly to různé lidové skladby, jakož i proroctví. Někde si dokonce vzpomněli, že před víc než třiceti lety se ve vesnicích četly patenty, aby se venkované hlásili do zeměbrany a tím že dostanou svobodu. Teď si poddaní spojili někdejší agitační manévr s vybudováním vojenských soupisů a usoudili, že kdo je zapsán, zbaví se roboty. To všechno je prý řečeno ve „zlatém patentu“.

Navíc na panství Police nad Metují získali poddaní jeden exemplář regulativu, stejně i Náchodští a Broumovští, kteří ho měli asi z Teplicka. Odtud se pak rozběhly zvěsti dál a fáma o se prolínala s povědomím o regulativu, který vrchnost zatajuje. Posléze se agitace k získání písemnosti měnila v rebelantské odhodlání dostat je třeba násilím, které se šířilo do celých Čech i na Moravu a vrcholilo selským povstání roku 1775.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Byla to jakási davová psychóza. Sousede, vy to ještě nevíte? „Zlatý patent“ přece existuje! Dobrotivý císař pán ho podepsal už před několika lety, tenkrát, co rozdávali numera! Ale vrchnost to před selským lidem schválně tají, abychom na panském zadarmo dřeli dál! Robota byla ve skutečnosti dávno zrušena! Máme svobodu, jenže nám ji zamlčeli! A vysněný „zlatý patent“ se nakonec stal do určité míry skutečností, když po smrti Marie Terezie císař Josef II. hned v prvním roce své vlády roku 1781 vydal patent o zrušení nevolnictví. Ovšem na úplné zrušení roboty si museli venkované počkat až do revolučního roku 1848.